Ráno se probouzíme v Brestu. Jedno z míst, kam se můžete vydat z polské strany i bez víz. V rámci bezvízového vstupu můžete navštívit i Bělověžský prales, Grodno nebo Avgustovský kanál. Vyplatí se udělat si výlet a vyrazit?

O Grodnu jsem psala v minulém článku, dnes si dáme cestopis z trasy Brest - Salihorsk. Čeká vás pro změnu trochu více fotek a trochu méně povídání. Celá trasa má totiž přes 300 kilometrů a dost času jsme strávili v autě. Z našeho plánu se jednalo o sice méně akční den, no tento dlouhý přejezd nám pomohl další den, kdy budeme co nejblíže všem možným i nemožným cílům, na které potřebujeme mít co nejvíce času.

Zapněte si pásy, vyrážíme.

Ráno navštěvujeme Brestskou pevnost, asi největší lákadlo celého města. V roce 1921 připadla pevnost Polsku po sovětsko-polské válce. Za druhé světové války byla pevnost rozdělena. Podle paktu Ribbentrop-Molotov část území Polska spadalo pod Sovětský svaz a část pod Německo. Brestská pevnost se pak následně stala symbolem sovětského odporu během Velké vlastenecké války. V 70. letech zde byl otevřen památník.


Rozlehlému prostoru mezi budovami z červených cihel dominuje monument Odvaha, který vyobrazuje sovětského vojáka. Na vrcholku betonového obra vidíme srp a kladivo. Okolo sochy se strhla mela poměrně nedávno. CNN sepsala list nejošklivějších monumentů světa. A právě betonový voják se umístil na prvním místě. Tím novináři naštvali Bělorusko a Rusko. CNN nakonec článek stáhla a na jeho místo umístila omluvu. Omluvu obdržel i sochař Zurab Tsereteli - autor dalšího z umístěných monumentů.


V deset hodin odpoledne se areálem začíná rozléhat pochodování. Z jedné z kasáren vycházejí kadeti v uniformách. Dívky mají na copech bílé květiny. Celé uskupení se pomalu blíží k věčnému ohni přímo před monumentem Odvaha. Rozmístí se do řad a v pozoru stojí několik minut. Vzdávají hold památce obětí války. V rukách drží zbraně, výrazy v jejich tvářích jsou vážné a odhodlané. Obklopuje nás ticho. Po zhruba patnácti minutách je ceremoniál u konce.



Procházíme si pevnost, míříme k braně s obrovskou hvězdou a prohlížíme si další monumenty. Nedaleko Odvahy stojí také takzvaný bajonetový obelisk. S výškou 90 metrů jej rozhodně nepřehlédnete.


V Brestu jsme se ještě prošli po ulici Sovetskaja. V podstatě je to taková hlavní ulice (neboli prospekt) a středobod veškerého dění. Najdete zde restaurace, kovové hodiny, obchody, kavárny.

A to je za nás v Brestu asi vše. Čeká nás dlouhá cesta, proto se vracíme k autu a hurá do Salihorsku.


Chvilku jedeme po hlavní Běloruské dálnici M1. Kdybychom neodbočili, dojedeme až do Moskvy. V ten moment si zase uvědomuji, jak je skvělé cestování po Evropě. Kdybych se z ničehonic rozhodla, že chci jet třeba do Itálie, tak se sbalím a jedu. Ale jen tak se rozhodnout, že opravdu neodbočíme a dojedeme až do Moskvy? Na to můžeme bez víz zapomenout. Rusko se tedy nekoná.

Teda ne že by to s tím odbočením bylo jednoduché. Sedadlo spolujezdce při delších cestách tak nějak samo spuští takvzaný efekt těžkých očí. Pocit, že musíte okamžitě usnout. A tak si tak pochrupuji, sem tam se v polospánku podívám na cestu. No a přesně v okamžik, kdy máme odbočit se probouzím. Zahrála jsem to snad docela přesvědčivě. Podle mě Pavel - řidič, ani nezaregistroval, že jsem posledních 150 kilometrů absolutně výtečně prospala.

K Salihorsku přijíždíme před západem Slunce. Zaraduji se, že mi to načasování takhle vyšlo. Ale co v Salihorsku? Když si zadáte tento název do vyhledávače, najdete asi hlavně betonovou šeď a průmyslem žijící město. Jenže. U Salihorsku se nacházejí krásná jezera. Podobně jako "běloruské Maledivy" jsou jedovatá. A nesmí se k nim.


Najíždíme na úzkou kamenou cestu, která vede podél solného dolu. Chemikálie, které doly vypouštějí, tečou přímo do jezírek vedle nich. Na první pohled nás zaujala pronikavě tyrkysová barva vody. Na vrcholky solných kopců dopadají zlatavé sluneční paprsky. Ráj na focení.

Další jezera se nacházejí jen o pár metrů vedle. Musíme projet obrovskou bránou. Snad nefunguje podobně jako past na myši. Vylezeme na nepříliš vysoký kopec, shlížíme na barevnou vodu. Napravo od nás se na hladině zrcadlí komíny jedné z továren. Kocháme se. Sluníčko nás hřeje do zad. Když tu najednou: troubení.


U našeho auta zastavila dodávka, uvnitř muži v uniformě. Okamžitě běžíme dolů, myslíme jenom na to, jaký průšvih tohle bude. Předpokládáme, že se jedná o policii. Muž na nás křičí bělorusky, nikdo mu nerozumíme. Pavel, náš mluvčí, se mu snaží rusky říct, že jedeme do Salihorsku, ale zabloudili jsme (velmi pravděpodobné, všechny ty dopravní cedule jsme prostě přehlédli.)

Nakonec zjistíme, že se jedná o hlídače. Brána, kterou jsme projeli, se v sedm hodin zavírá. A druhá je na konci této cesty. Kdyby nás tedy hlídač nevykázal, zůstali bychom zamčeni uvnitř areálu. Rychle nasedáme do auta, hlídač si nás podezíravě prohlíží. Potom za námi celou dobu jede těsně  závěsu, chce mít jistotu, že jsme druhou bránou opravdu projeli. A že jsme vypadli.

Po této eskapádě si už jedeme jenom nakoupit, vyfotíme si Lenina a jedeme na ubytování. Sem jsem se těšila. Bydlíme v dřevěné chatce u jezera. Náš hostitel Viktor má tedy nejprve trochu problém s naším příjezdem. AirBnb mu založila dcera a my jsme první hosté. Důvod, proč bylo ubytování tak levné (zhruba 500 korun za čtyři lidi) brzy vyjde najevo. Viktorova dcera nenastavila cenu za pokoj v chatce, ale za chatku celou. Takže bychom měli za dva pokoje platit dvojnásobek. Nakonec nad tím ale Viktor mávne rukou a my můžeme jít spát.


Brestská pevnost

 


 Sovietskaja







Salihorsk



1 Komentáře

  1. Zaprvé: Wow za fotky, hlavně ta s vlčími máky se mi strašně líbí!
    Zadruhé: Wow za to, že jste se vydali zrovna do téhle země!

    OdpovědětSmazat

Děkuji ti za komentář :)