Dnešní díl našeho báječného cestopisu bude poněkud monotónní. Uvidíme hodně zámků. Hodně moc. Taky opět vlezeme někam, kde nemáme co dělat. Ale hlavně ty zámky. Omlouvám se předem. 

Grodno zvládáme projít už večer (fotky v prvním dílu), proto můžeme pokračovat v naší krasojízdě hned druhý den ráno. Večer nás hlad vyhnal do restaurace. S radostí jsem objevila jediný karbanátek, který prý není z masa, tedy alespoň podle názvu. Zklamání přichází v okamžik, kdy jej rozříznu a můj nos zavětří vůní mletého kuřecího. Ach...

Další potíž nastává v obchodě. Měla jsem chuť na nějaký míchaný nápoj. Přísahám, že v sámošce neměli jediný rum, takže jsem kolu vracela zpátky do regálu. Mimochodem, mají tu kolky i na Coca Cole, Fantě a podobně. Vodka je oproti tomu zastoupena hojně. O pomerančovém džusu už bych ale to samé neřekla. Po pěti minutách urputného pátrání nakonec beru multivitamin, abych o hodinu později zjistila, že tahle kombinace je fakt hnusná a šla spát.

První zastávkou jsou tyrkysová jezera, kterým se přezdívá běloruské Maledivy. Až na to, že jsou jedovatá a je zde přísný zákaz koupání. Našla jsem pár fotek na internetu, většinou u článků v ruštině a pochopila jsem z nich, že stojí za to jezera vidět. 


Co už ale články zapomněly zmínit byla dostupnost. Opět nemusí být člověk Sherlock, aby pochopil, o co tady jde. Cedule u silnic vedoucích k jezerům poměrně důrazně ukazovaly i azbuky neznalým, že se máme otočit a vypadnout. Vybíráme si cestu, u které je „jen“ zákaz vjezdu a zákaz zastavení a co nejméně slov napsaných červenou azbukou.


Navíc vidíme projíždět i další i auta. A když můžou oni… Nakonec zjistíme, že k úplně největším jezerům se opravdu nedostaneme. I ta dvě malá, u kterých vystupujeme, ale vypadají skvěle. Oproti poměrně fádním krajinám, které jsme doteď míjeli - tedy oproti polím a nekonečným lesům. A dřevěným chatrčím.


V plánu je vidět další opuštěné zámky a navázat tak na včerejší průzkum. Ani k jednomu se ale nedostaneme. U jednoho je poměrně živo, takže by si nás pravděpodobně někdo všimnul a druhý chátrající skvost je obehnaný vysokým plotem ozdobeným cedulemi s kamerami a s dalšími zákazy.

Zato následující zastávky už dopadnou o něco lépe. V Ružanech se nachází zřícenina paláce, která je ale z poloviny opravená a z poloviny jsou zde jen trosky. Zajímavý kontrast. Přichází k nám mladík v teplákovce adidas a kšiltovce. Překvapivě se ptá, jestli chceme povědět něco o historii. Rusky. Pavel se tedy opět ujímá role překladatele, protože zbytek posádky negavarý. Za svůj výkon si vysloužil přezdívku balšoj perjevočik (velký překladatel) a zcela jistě dostane i Řád Bílého lva, až se někdo z nás stane prezidentem.


Palác postavil už v 16. století Lew Sapieha. Kromě paláce zde v pozdějších letech vznikla i anglická zahrada nebo amfiteátr. Náš průvodce říkal, že dokonce největší toho času ve východní Evropě (ale co je na tom pravdy, nedokážu říct). V polovině 19. století byl palác prodán a využíván jako továrna na textil. V roce 1914 jej omylem pracovníci továrny zapálili. Poté přišly války a další škody. Až nedávno byla část paláce obnovena.
Podle našeho průvodce je palác také unikátní tím, že měl i několik pater pod zemí. Jednalo se zejména o vinné sklípky.



Jedeme dál. Uchvacuje nás stav zdejších silnic. Buďto jsou zde čtyřproudové silnice, po kterých obvykle jedeme úplně sami. Anebo tu jsou polní cesty. Tak skvělé, že očividně podle stop pneumatik nikdo nejezdí po nich, ale vedle nich.

A aby těch zámků nebylo pro dnešek málo, brzy zastavujeme u dalšího. Varovala jsem vás. Nejprve v Kosavě. Taková běloruská Hluboká. Budova byla za druhé světové války vypálená a začala se dávat do kupy až před pár lety. Zatím tedy můžeme vidět opravenou jen část historické stavby. Expozice uvnitř zámku ukazuje zejména staré fotky, ale je zde i model zámku nebo plány, jak by měl vypadat po opravě. Na stropech pozorujeme praskliny pečlivě vyplněné betonem.
Jo a na parkovišti jsem si osvojila dalšího psa, ale to je u mně při cestování tak běžné, že už to skoro nestálo za zmínku.



Jestliže jsme včera viděli mnoho přemnoho kostelů, dnes je to samý zámek – nyní Pruzhany. Tentokrát už poslední, vážně. Ze všech míst, co jsme dnes viděli, asi nejméně zajímavý. Když už je po cestě, asi je fajn se zde zastavit, ale speciálně bych sem jet nemusela. V podstatě vypadá jako starší lázeňská budova s věžičkou a s přilehlým parkem.

Ostatně dnešek znamenal více než tři sta kilometrů v autě, a tak se pomalu ale jistě blížíme k cíli. Jedeme směrem k Bělověžskému pralesu, není to ale naše konečná zastávka. Slunce začíná zapadat. Ještě než dojedeme do Brestu, zastavujeme u Kamjaněcké věži. 


Správně připravený turista by tam dorazil před půl šestou. V tu dobu se totiž zavírá vstup nahoru na věž. Správně připravený turista by také věděl, že se vůbec nahoru na věž dá jít. Když jsem tuto zastávku chystala, líbila se mi věž sama o sobě a netušila jsem, že bychom mohli vůbec nahoru jít. To, že jsme se tedy nedostali nás v závěru ani nemohlo mrzet, protože jsme s tím ani nepočítali. Logické. (Vy to ale pro příště už vědět budete, není zač).


V Brestu míříme na večeři do restaurace Pit Stop. V podstatě se jedná o bufet s běloruským jídlem – něco jako Puzata Hata na Ukrajině nebo mléčné bary v Polsku. Opět se střetáváme s tím, že běloruské jídlo nemá moc chuť. A zejména jejich bramboráky – draniki, nejsou takové, na jaké jsme zvyklí. Respektive, nemají žádnou chuť. Bělorusko má hodně plusů, ale jídlo mi zde bohužel nijak neuhranulo. Dojem nebyl vytvořen jen návštěvou jedné restaurace, ale celkově zážitkem z více různých restaurací.




0 Komentáře