Čtveřice cestovatelů se vydává na legendární pouť Běloruskem. Nezpevněné polní cesty, spoustu azbuky a porušování všech zákazů, které se dají porušit. Po cestě potkáme muže se sekerou, spoustu žen zametajících chodníky a všudypřítomné sochy Lenina.

Jediné auto široko daleko právě zastavilo na okraji polní cesty. Čtveřice mladých cestovatelů se zoufale rozhlíží, ale nevidí ji. Touha po jejím nalezení je přitom tak veliká. Auto znovu startuje a míří zpět potemnělou silnicí protínající hluboký les. Po šesti kilometrech opět sjíždí z hlavní silnice. Je sice už pozdě večer, ale u cesty někdo stojí. Bylo by příliš troufalé se ho zeptat, jestli ji tu někde neviděl? Neurazí se?

Nakonec si zcela bez jeho pomoci skupinka poradí. Naposledy nasedá a popojíždí na poměrně velké parkoviště. Prázdné. Našli ji. Nejvyšší hora Běloruska má 345 metrů nad mořem a oproti okolí nijak zásadně nevyčnívá. Je tedy zcela pochopitelné, že ji člověk přehlédne…


Přesně takhle začal nás šestidenní roadtrip po Bělorusku. Po zemi, jejíž nejvyšší horu přehlédnete. Do Běloruska, kterému vládne tvrdá ruka prezidenta Lukašenka. 

Do Běloruska letíme. V případě vstupu do země přes mezinárodní letiště v Minsku totiž odpadá vízová povinnost. O řešení méně.

Do Minsku přilétáme až navečer. Prvně si půjčujeme auto. Slečna se podívá na skupinu čtyř lidí s obřími batohy. „Aha, vy máte Volkswagen Polo? A nechcete něco většího? Pro váš komfort. Pouze za 20 euro na den navíc vám můžu nabídnout škodovku.“ Těší nás, že se stará o náš komfort, ale s díky odmítáme. Hledáme na parkovišti naše vozidlo a kde nic tu nic. Po chvilce na nás mává chlapík. Polo už nebylo, dostali jsme lepší auto. Škodovku. Bez příplatku. Tohle je přesně ta věc, za kterou by si člověk nepřiplatil, ale zadarmo jí rozhodně nepohrdne. Takhle se šetří peníze!

Program na dnešní večer není nijak náročný. Pouze jsme vystoupali na nejvyšší horu, jak již bylo zmíněno výše a poté už hurá na ubytování do městečka Lida. 



Vstávání brzo ráno. Tma. Budík zvoní. Náš výlet je jen na pár dní, proto toho každý den musíme stihnout poměrně hodně. V Lidě trávíme sobotní dopoledne. Z rozhlasu hraje hlasitá běloruská dechovka, babušky v šátcích se srocují na nevelkém náměstí. Místní zde prodávají řepu, zelí, jablka, oblečení, další jablka, houby a ještě nějaká jablka. Kupujeme si od jedné z prodejkyň ovoce. Jsme sice jen čtyři, jablek si ale bereme šest. Babuška si něco rusky zamumlá pod vousy a zasměje se. Pobavil ji nepoměr sil. Kdo sní ty dvě zbývající jablka? Samé otázky…



Od tržnice se přesouváme ke kostelíku na okraji města. Starší paní na přilehlém hřbitově zametá listí. Obecně v Bělorusku všichni neustále něco zametají. Jakmile nás zmerčí, zdraví a pouští se s námi do řeči. Dostává se nám exkluzivní prohlídky hrobů přímo od správkyně hřbitova. Postupně nám popisuje nejrůznější hroby a vykládá nám jejich historii. Po čtyřiceti náročných minutách se s paní loučíme, na cestu dostáváme několikastránkové složky s informacemi o hřbitově v azbuce. Pokud byste někdo hledal odborníka na hřbitov na okraji městečka Lida, dejte mi pár měsíců než se naučím rusky, a máte to mít!


V Lidě ještě navštívíme místní obchoďák a zjistíme, že jídlo v Bělorusku tak nějak obecně nemá žádnou chuť. Vedle supermarketu objevujeme symbol sovětského svazu - sochu Lenina. Už při přípravách na roadtrip jsem zjistila, že v Bělorusku je přeleninováno. Proto si s výletu chci odvézt koláž s různými fotkami Lenina - Lenináž. A začínám se sběrem materiálů už dnes.

Jako kontrast a střet kultur si nasazuji červenou kšiltovku Make America Great Again. Kapitalismus se tváří v tvář setkává s komunismem. Těch pár dlažebních kostek mezi námi začíná pomalu rozsekávat železná opona. Je čas jít. U Lidy je ještě jeden monument. Vedle Leninské ulice (!!!) obdivujeme Mohylu neznámého vojáka. Obří bílé sloupy se nahýbají k uměle vytvořené pyramidě porostlé zelení.

Náš výlet pokračuje k opuštěnému zámku u obce Žaludok. Projíždíme okolo rybníka. Právě se zde schází místní rybáři. Naše auto je zde suverénně nejnovější a přitahuje pozornost. V Žaludku (nebo snad Žaludoku?) jsme ztraceni a zámek nemůžeme najít. Mladá žena v šedém autě se nám rozhodne pomoci. Podle Pavla prý říkala, že ji máme následovat a že nás k zámku dovede. Po dvou kilometrech odbočujeme ze zpevněné silnice na polňačku. Stále dívku pronásledujeme a doufáme, že nás nevede do míst, odkud už se nikdy žádný turista nevrátil. 

Vystupujeme u mohutné brány. Nemusíme umět azbuku na to, abychom pochopili, že cedule se psem pravděpodobně znamená, že bránu za žádnou cenu nemáme přelézat. Do zámku ale chceme. Přicházíme k malé dřevěné chatrči. Na konci zahrady stojí starší muž se sekyrkou. Posíláme za ním Pavla. Buďto jej rozčtvrtí a jeho ostatky hodí psovi ze zámku, nebo nám pomůže. Pán sice není masový vrah, no s cestou nám také nepomáhá. Chodíme tam a zpátky, až vidíme paní mířící k bráně. Správcová.

Nejprve něco nadává, ale protože neumíme rusky, nevadí nám to a Pavel to nějak přežije. Když jí dáme nějaké ty rubly, přivře ona i ovčák v kleci oči a pustí nás dovnitř. Ještě nás stihne zpucovat za příliš mnoho drobných (není totiž žádný žebrák!) a vypustit na nás ovce. 

Do interiéru máme přísný zákaz, na zahradu ale můžeme. Ještě před pár týdny se dalo jít i dovnitř, nedávno ale koupili zámek lidé z Moskvy a věci se začínají dávat do pohybu. Podle správkyně je ale i tak budoucnost zámku nejistá a nikdo nedokáže říct, jestli jej Rusové doopravdy opraví.

Před cestou do Grodna se ještě zastavujeme na krátkou fotopauzu v Ščučině. Kromě hezkých barevných kostelů nám uhrane další Lenin a srpy a kladiva. A taky rámeček na fotky ve tvaru příspěvku na Instagram. Ve zcela náhodném městečku v Bělorusku na zcela náhodném místě. Proč to tam je?

Navečer přijíždíme do Grodna. Tam mě zaujmou dvě věci - Muzeum zajímavých věcí, ve kterém vystavují žehličky (???) a obří monumentální betonovo-skleněná stavba, která celému městu dominuje. A už jsem zmiňovala, že tu zase mají milion kostelů?



0 Komentáře