Neumím cestovat. A zvykla jsem si

1 úžasný komentář

Občas prostě zjistíte, že nejste dobří ve věcech, které vás baví. Můžete potom buďto s daným koníčkem přestat, nebo se s tím smířit. A já se tak nějak smířila s tím, že neumím cestovat.




Od té doby, co jsem zadaná, sama moc necestuji. Říkala jsem si tedy, že mi třídenní výlet do Varšavy jenom prospěje. Naposledy jsem byla sama před rokem na stáži v Bruselu, přičemž jsem se zatoulala i do Lucemburska, Rotterdamu a Paříže. A pokaždé se mi povedlo něco zkazit. Takže se mi vlastně pokaždé něco nepovedlo.

V Bruselu jsem hned první den na vrátnici Evropského parlamentu nechala pas. Naštěstí se ke mně vrátil, ale ani bych o tom nevěděla, kdyby mi to pán na recepci našeho oddělení neřekl. Když jsem mu hlásila své jméno, ihned zpozorněl.
„To jste vy?“ zeptal se a já se cítila jako celebrita, kterou někdo poznal na ulici.
„Nechala jste si na security pas,“ dodal a značně mi zkazil radost.

Po cestě do Lucemburska jsem zjistila, že můj hostitel přes Couchsurfing asi bude trochu podivný a nechtěla jsem k němu jet. Ještě chvíli před příjezdem do Lucemburku jsem nevěděla, kde budu bydlet. A na super drahé hostely jsem neměla peníze. Nakonec se mi na poslední chvíli ozval skvělý člověk se silným lidským příběhem a milovník focení. Win.

V Paříži jsem opět bydlela přes Couchsurfing. Večer mě na místo doprovodil hostitel, takže jsem nikde neměla napsanou adresu. A ráno jsem si zvesela vyrazila do města. Jo aha. Ale kde bydlím? Ptala jsem se sama sebe o půlnoci, zatímco jsem stála na zastávce kdesi na periferii. To byl jediný záchytný bod. Ráno jsem tam nastupovala. Ale kudy jsem přišla?

Mobil 1 % baterky. Píšu hostiteli, že kdybych náhodou nepřišla a on to četl, potkáme se v jednu ráno na zastávce.


A tak jsem bloudila pozdně večerními ulicemi, mobil se vybil. Nakonec jsem si vzpomněla, že jsem si ráno fotila (na foťák) dům nedaleko mého útočiště, protože se mi líbil. A začala jsem hledat podle fotky. Krátce před jednou hodinou nacházím dům z oné fotky a po chvilce i moje ubytování.

Druhý den jsem vyrazila na autobus a až před odjezdem jsem si přečetla, že mě neodbaví, pokud si nevytisknu jízdenku. Jo aha. A kde. Na okraji Paříže, kde jsou jen klasické obchody a copy centra mají o víkendu zavřeno.Nakonec jsem udělala smutná očka na prodejce v autoservisu, který mi sice nerozuměl, ale dokázali jsme se přece jenom nějak domluvit. Jízdenka vytištěná, problém zažehnán.

Do Rotterdamu jsem vyrazila a zapomněla jsem si v Bruselu kreditku. V peněžence 20 euro. Nejprve jsem málem platila pokutu. Měla jsem sice měsíční jízdenku na MHD, ta ale neplatila na vlak, kterým jsem jela z bytu na autobusové nádraží. A to jsem nevěděla. Původně jsem měla platit pár desítek euro, nakonec to ale průvodčí nechal být a jen jsem si musela koupit normální jízdenku. A z mé šibeniční částky 20 euro zase trochu ubylo. Rotterdam byl tedy ve znamení šetření, i tak jsem si dokázala ve výprodeji koupit halenku a ještě mi 55 centů zůstalo.

Když jsem byla ještě rok předtím v létě 2017 na Islandu, jednou jsem při stopování napsala mamce SMS: „Ahoj mami, stopuju. Jsem zavřená vzadu v dodávce. Pokud se ti do 40 minut neozvu, něco je špatně.“ Auto, kterým jsem jela, totiž asi po patnácti minutách odbočilo z domluvené trasy kamsi doprostřed ničeho.  Nervózní jsem byla, ne že ne. Po půl hodině zastavujeme. Dveře se otevírají.
„Jsme tady,“ řekl Turek a ukázal na jakýsi kemp.

Kemp, jehož jméno se velmi podobalo názvu mého kempu. A tak jsem zjistila, že jsme si jen blbě rozuměli. Odvezl mě zpátky k hlavní silnici a já za doprovodu silného deště stopovala dál.

A takhle bych mohla pokračovat hodinu. V Bulharsku jsem tak věrohodně ukápla slzu, že jsem unikla pokutě za nechtěnou jízdu načerno a v Norsku jsem spadla tak blbě do příkopu, že jsem den nemohla chodit a doteď mám na stehně jednu jizvu vedle druhé.

A teď jsem zase na cestě. Vyrážela bych zítra s vědomím, že zase něco podělám. Počkat, jak jako jsem na cestě a vyrážela bych zítra? To se má následovně.

Já jsem samozřejmě věděla, kdy můj vlak odjíždí. Ale zhruba tak týden před odjezdem jsem si, nevím proč, vsugerovala, že je vše o den posunuté dozadu. Asi za to mohlo to, že jsem se blbě podívala na jízdenku. Vedle místa, kam jedu, je na jízdence i datum. Není to ale datum odjezdu, ale datum platnosti. A to je vždy o jeden den víc. Místo 11. června jsem teda měla odjet už dnes 10. června.

Ráno mi píše kamarádka. Prý kdy jedu do té Varšavy, když si chci ještě zařídit věci na fakultě. Jak jako, kdy jedu, divím se. A dívám se ještě jednou pořádně na jízdenku. Můj vlak odjíždí zhruba za hodinu a půl. Ale z Pardubic. A já jsem v Brně. Naštěstí onen vlak jede přes Olomouc. Tam už se dostanu. Snad. Rychle si balím. A rychle myslím tak, že během deseti minut naházím do batohu vše, co bych mohla potřebovat. Včetně plechovky mandarinek, protože nic moc jiného na bytě k jídlu nemám. Svačinu jsem si měla chystat až zítra, žejo. Vlak v Olomouci zázrakem stihnu, včetně proměnění pár drobných na zloté. Aspoň něco se povedlo.

Ve vlaku wi-fi spíš nefunguje. Vlastně vůbec. A data se mi přes většinu území Polska nechytají, občas nějaké to 3G. Což bych přežila, kdybych měla alespoň zařízené ubytování. Hodinu do příjezdu se mi podařilo zabookovat hostel a vypadá to, že pro dnešek už je zase všem průšvihům konec.

Co z toho vyplývá. Buďto bych neměla cestovat vůbec anebo jenom s přítelem, který za mě všechno žehlí a plánuje. No ale, nebyla by to v závěru docela nuda?




1 komentář:

  1. Holka, takhle mě dlouho něco nepobavilo. Nejsem v tom sama, díky bože. :D

    OdpovědětVymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také