FOTO: Bulharsko / 3 - Boyanský kostel, Dragalevtský klášter

1 úžasný komentář


Projekt Erasmus +, kterého jsem se v Sofii účastnila, právě skončil. Já ale zůstávám a plánuji v Bulharsku strávit další čtyři dny. Sama.

Ze Sofie mám zatím rozporuplné pocity. Centru města dominuje pravoslavná katedrála svatého Alexandra Něvského. Zanechává ve mně hluboký dojem. Měděné střechy a stříšky různých tvarů a velikostí, několik výklenku s podélnými okny a sloupy s ornamenty. Trochu mi připomíná včelí hnízdo. Na rozdíl od panelové zástavby na okrajích města je centrum tvořeno bohatě zdobenými budovami. Někdy až přezdobenými.

Můj dosavadní dojem. V Sofii se střetly dvě kultury, architektury. Své stopy na jinak jižanském městě zanechal komunismus. Uprostřed kruhových objezdů stojí podstavce soch, které byly po převratu odstraněny. Jednalo se pravděpodobně o sochy Lenina, Stalina, či jiných sovětských funkcionářů.

Místo, kde jsem doposud bydlela, bylo obklopeno starými panelovými domy s okny pokrytími rzí. Se zašlou omítkou. Chyběly mi barvy, veselost. Slibované jaro, které už v půlce března v Bulharsku mělo panovat. Kde jsou rozkvětlé koruny stromů lemující široké bulváry?

Nezbývá než v následujících dnech jít oné jarní Sofii naproti. A dát jí ještě šanci.

Politolog z Německa

Klasika. Jako vždy bydlím přes Couchsurfing, žádné velké plánování a malá holka s velkým batohem uprostřed něčeho nového.
Můj hostitel Patrick je původem z Německa. Vlastně se do Sofie přistěhoval teprve před třemi týdny. Studoval politologii, tak jako já, máme si tedy o čem povídat. Jeho byt se nachází na jihozápadě Sofie a jedná se o malý útulný apartmán s výhledem na zasněžené pohoří Vitosha. Velkoryse mi nabízí, abych s ním poobědvala těstoviny s vegetariánskou omáčkou. Nelze odmítnout.

Čtvrteční odpoledne. Patrick mě vzal do centra Sofie. Ukázal pár míst, která jsem ještě neviděla, mezi nimi bylo například Národní kulturní centrum. A v pátek už to bylo jen na mně.

Jako první ze všech jsem vyrazila k Bojanskému kostelu zapsanému na seznamu UNESCO. Nachází se jen necelých 10 kilometrů od mého dočasného domova.

Ráno hledám autobusovou zastávku. Naproti jde starší chlapík se svítivě oranžovou igelitkou. Přestože je teplo, má na sobě huňatý svetr a bundu. Ten nebude mluvit anglicky, obávám se. Rychle mu tedy na mobilu ukazuji alespoň fotku autobusu, abych mu naznačila, po čem pátrám.

Bulhar se zasměje a začne na sebe mířit prstem, poté ukáže na můj foťák a zavelí: „Foto!“

Provedu a očekávám pomoc výměnou za mé fotografické služby. Bulhar se zase uchichtne, políbí mě na ruku, zvolá: „Merci,“ a odejde.
Pokud je fotka autobusu nějakou tajnou bulharskou výzvou k puse, příště se na cestu zeptám někoho mladšího.

Nakonec mi pomáhá jiný muž, který akorát míří do práce. Autobus přijíždí. MHD v Sofii je podle mě docela nepromyšlená. Denní jízdenku (4 levy) si můžete koupit jen na zastávkách metra, jinak si za každou jízdu musíte zaplatit – 1,60 leva. Cestování bez celodenní jízdenky se vám tedy hodně prodraží.
Mého srdce šampion

Černý pasažér

Nastupuji a zjišťuji, že mám jen bankovky. Ty do automatu na jízdenky, který je v autobuse, nelze použít. Začínám panikařit. Píši svému hostiteli.
„V pohodě, takhle na okraji jsem ještě revizora nikdy nepotkal. Jeď, “ uklidňuje mě.

Načerno nejezdím. Snad nikdy v životě jsem nebyla tak nervózní. To zvládneš, klid. Nestresuj se. Po dvaceti minutách nastupuje muž s jakýmsi přístrojem v ruce a mně je naprosto jasné, s kým mám tu čest. Zkoprněle stojím na místě a jen čekám.


Když se mě zeptá na jízdenku, snažím se mu ukázat celou sbírku, kterou za těch pár dní v Sofii mám. Neúspěšně. Mám zaplatit 40 levů pokutu. Tolik ani v hotovosti nemám. Drobná slza a psí pohled ale nakonec zafungovaly. A já mohu pokračovat dál.

Bloudím, šlapu do kopce a pak zase z kopce, až objevuji Bojanský kostel. Svatostánek se skládá ze tří kamenných budov. Nejstarší východní část byla postavena již v 10. století. V roce 1979 byl zapsán na seznam UNESCO. Přestože jím nejsem nijak okouzlena, jsem ráda, že jsem jej navštívila. Kromě typicky turistického „můžu si odškrtnout další UNESCO památku“ je v tom i něco víc. Okolo mě štěbetají děti, které tu asi jsou na školním výletě. Nadšené. Zvon akorát odbíjí poledne. Navíc po několika propršených a prosněžených dnech svítí sluníčko.  Drobnosti. Spojte je a nabydete pocitu, že svět okolo vás je dokonalým místem k bytí.

Nahoru na horu

Při obědě hledám, kam bych se ještě vydala. Upínám se k novému plánu. Vydrápu se nahoru na horu Cherni Vrah, která je s 2 290 m n. m. nejvyšším vrcholem pohoří Vitosha.

Cestu lemuje šumící řeka a drobné vodopády. Vyšlapu dva kilometry do kopce k lanovce. Bohužel až na místě zjišťuji, že v pátek nefunguje. Když už jsem ale vyšplhala tak vysoko (není tu nějaký řidší vzduch?), přidám si ještě něco málo přes kilometr. Další zastávkou se stává Dragalevský klášter.
Procházím kamennou bránou a rozhlížím se. Klášter je obklopen horami a lesy. Součástí areálu je i kaple s barevnými vitrážemi. Sluneční paprsky přes ně malují na zdi barevné obrazy. Ve vysokých kovových svícnech hoří svíčky, které dokreslují duchovní atmosféru.

Jsem tu úplně sama. Ticho. Klid.

Toto je důvod, proč cestování tak miluji. Být sama na úžasném místě, jen se svými myšlenkami. Sedět na jednom jediném místě třeba hodinu s vědomím, že není kam spěchat. Že nejlepší zážitky nevznikají rychlým oběhnutím všech důležitých památek, ale že nejvíce vždycky vzpomínám na tyto okamžiky. Na ty minuty, během kterých bych mohla pobíhat po městě jako šílená, ale já je místo toho věnuji prostému sezení a rozjímaní. Koukám se na listy, na budovy, na oblohu.

Magické místo. Nerada se s ním loučím. Neochotně se vracím dolů. 


Ty máš jenom jednoho přítele?

Lesní pěšiny pomalu střídají ulice. Domy mají oprýskanou fasádu, neudržovanou zahradu. Na brance jednoho z nich dokonce visí vlajka Sovětského svazu. Smutná vzpomínka na historii. Přemýšlím nad tím, proč by si ji někdo dobrovolně vyvěsil.

Tato část Sofie na mě působí úplně jinak než jihovýchod, kde jsem bydlela předchozích deset dní. Nejsou tu žádné vysoké socialistické panelové domy. Žádná šeď a beton. Nepořádek a chaos ale panují očividně i tady. Po chodníku se povalují odpadky, místy chybí poklopy na kanálech. Silnice jsou samá díra.

A chaos provází i mé putování. Kdekoli jinde na cestách jsem zatím potřebovala, mobil mi na Google mapách naplánoval trasu včetně MHD. Tady nikoliv. Mapy dokonce ani neukazují autobusové zastávky. Chodím, ptám se lidí, hledám. Když už na nějakou zastávku narazím, jsou všechny jízdní řády v azbuce. A tu neumím.

Vcházím do banky. Zaměstnanci v bance přece musí umět anglicky. Prosím o radu jednu z pracovnic. Když jí říkám, že bydlím na konečné tramvaje číslo pět, ozve se silnější mladík od vedlejšího stolu. „Když počkáš pět minut, mám cestu okolo, hodím tě.“
Je moudré vlézt v Bulharsku k někomu cizímu do auta? Ale chce se mi dál chodit, a ještě víc se ztratit?
Nasedám do orezlé dodávky. „Kolik ti je?“ ptá se. „Dvacet.“
„Aha. A máš přítele?“ Vymýšlím si, že ano. „Jenom jednoho? Jsi mladá a hezká, mohla bys jich mít víc,“ dostávám radu. Rozpačitě se usměji, zatímco si kontroluji, že mi běží v chatu s kamarádkou sdílení mé aktuální polohy.

„Co děláš večer? Můžu tě někam pozvat?“ zve mě na rande a dává mi své telefonní číslo. Říkám, že večer mám něco v plánu s hostitelem (zase lež). Loučíme se, vyskakuji z dodávky. „Hlavně nezapomeň zavolat,“ slyším přes stažené okýnko.  

A vskutku. Volám. Ne jemu, mámě.
Cestování o samotě je super.

Sdílení zážitků s někým dalším je ale ještě o chlup lepší.







Všechny články z Bulharska ZDE

1 komentář:

  1. Některé konverzace s lidmi jsou opravdu zajímavé. :D Dneska jsem takovou taky vedla ve vlaku - stačí kolo a hned jsem atrakce. :D

    Krásné fotky, měj se hezky! :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také