FOTO: Bulharsko / 3 - Boyanský kostel, Dragalevtský klášter

1 úžasný komentář


Projekt Erasmus +, kterého jsem se v Sofii účastnila, skončil. Zatímco ostatní postupně mířili na letiště, já jsem ještě na pár dní zůstala v Bulharsku, oproti původnímu plánu sama. Řekla jsem si, že si to tu ještě pořádně užiji. Přidejte se ke mně v mém putování, dnes navštívíme Bojanský kostel, Dragalevský klášter a hlavně, potkáme spoustu místních.

Klasika, jako vždy bydlím přes Couchsurfing (pozn. red. - Couchsurfing je sdílení bytů místními s turisty zdarma), žádné velké plánování a malá holka s velkým batohem uprostřed něčeho nového. Čtvrteční odpoledne mě hostitel vzal do centra Sofie, kde mi ukázal pár míst, která jsem ještě neviděla, mezi nimi bylo například Národní kulturní centrum. A v pátek už to bylo jenom na mně.

Jako první jsem vyrazila k Bojanskému kostelu zapsanému na seznamu UNESCO, nachází se navíc kousek od místa, kde bydlím. Ráno hledám autobusovou zastávku. Naproti jde postarší Bulhar. Rychle na mobilu googlím fotku autobusu a snažím se zeptat, odkud odjíždí. Muž se zasměje a začne na sebe ukazovat prstem, poté ukáže na můj foťák a zavelí: „Foto!“
Provedu a očekávám pomoc výměnou za mé fotografické služby. Bulhar se zase uchichtne, políbí mě na ruku, zvolá: „Merci,“ a odejde.


Pokud je fotka autobusu nějakou tajnou bulharskou výzvou k puse, příště se na cestu zeptám někoho mladšího.
Mého srdce šampion
Nakonec mi pomáhá jiný chlapík, který akorát míří do práce. A autobus zrovna přijíždí. MHD v Sofii je podle mě docela nepromyšlená. Denní jízdenku (4 levy) si můžete koupit jen na zastávkách metra, jinak si za každou jízdu musíte zaplatit – 1,60 leva. Cestování bez celodenní jízdenky se vám tedy hodně prodraží.

Černý pasažér
Nastupuji a zjišťuji, že mám jen bankovky, které do automatu na jízdenky, který je v autobuse, nelze použít. Začínám trochu panikařit a píšu svému hostiteli.
„V pohodě, takhle na okraji jsem ještě revizora nikdy nepotkal. Jeď, “ uklidňuje mě.

Načerno jsem jela jen jednou v Praze, když na zastávce nebyl automat a já potřebovala popojet jen o jednu zastávku dál. Nikdy v životě jsem snad nebyla tak nervózní. Teď jsem měla jet načerno půl hodiny.

To zvládneš, klid. Nestresuj se. Po dvaceti minutách nastupuje muž s jakýmsi přístrojem v ruce a mně je naprosto jasné, s kým mám tu čest. Zkoprněle stojím na místě a jen čekám. Když se mě zeptá na jízdenku, snažím se mu ukázat celou sbírku, kterou za těch pár dní v Sofii mám, neúspěšně. Mám zaplatit 40 levů pokutu, tolik ani v hotovosti nemám. Drobná slza a psí pohled. „Pasporta, pasporta,“ vyzývá mě revizor. Vytahuji občanku. „Čecha!“ zvolá. Potom ukazuje na řidiče a já, přestože mluví bulharsky, začínám chápat, že mě vyzval, abych si koupila normální jízdenku u řidiče.

Já idiot, že mě to nenapadlo. Kromě automatů v autobuse si můžete koupit jízdenku přímo u řidiče. Děkuji revizorovi, pořád se trochu klepu, ulevilo se mi, ale jsem na sebe naštvaná. To byl tedy začátek výletu, Terezo!


Šlapu do kopce a pak zase z kopce (protože neumím s mapami a šla jsem špatným směrem), až objevuji Bojanský kostel, jehož stavba započala již v 10. století. Ale až na to, že je hodně starý, mě ničím nijak neuchvátil. Chci říci, že jsem v Sofii viděla mnoho hezčích kostelů a zrovna tento je zapsaný v seznamu UNESCO. 

Nahoru na horu

Při obědě hledám, kam bych se ještě podívala a upnu se k novému plánu, dostanu se nahoru na horu Cherni Vrah, která je s 2 290 m n. m. nejvyšším vrcholem pohoří Vitosha. Měly by tam jezdit i lanovky. Po pár radách od místních se dostávám k cestě k lanovce. Vyšlapu asi tak dva kilometry do kopce. A pak zjišťuji, že lanovka funguje jen v sobotu a v neděli. A dnes je pátek…

Když už jsem se vyšplhala tak vysoko (není tu nějaký řidší vzduch?), přidám si ještě něco málo přes kilometr a jsem nadšena. Dragalevský klášter je umístěný v lese mezi horami a lesy. A je to naprostá nádhera. Jen tak sedím a užívám si paprsky slunce, které mě pálí do tváře.

Tohle je to, co na cestování miluji. Když jsem sama na úžasném místě, jen se svými myšlenkami. Když sedím na jednom jediném místě třeba hodinu a vím, že není kam spěchat. Že nejlepší zážitky nevznikají rychlým oběhnutím všech důležitých památek, ale že nejvíce vždycky vzpomínám na tyto okamžiky. Na ty minuty, během kterých bych mohla pobíhat po městě jako šílená, ale já je místo toho věnuji prostému sezení a koukání se kolem sebe. Na listy, na budovy, na oblohu.


Ty máš jenom jednoho přítele?
Chci se vrátit zpět do svého dočasného domova. Na Sofii mě zarazila jedna věc. Kdekoli jinde na cestách jsem zatím potřebovala, mobil mi na Google mapách naplánoval trasu včetně MHD. Tady nikoliv. Mapy dokonce ani neukazují autobusové zastávky. Chodím, ptám se lidí a hledám zastávky, když už na nějakou narazím, jsou všechny jízdní řády v azbuce, kterou neumím. Těžko se mi tedy odhaduje, která ze zastávek by pro mě mohla být tou ideální.

Jdu a jdu a pořád mě nenapadá, jak se dostat zpět, až nakonec dostávám geniální nápad. Vcházím do banky. Zaměstnanci v bance přece musí umět anglicky. Ptám se jedné z pracovnic, jaký způsob dopravy by mi doporučila. Když jí říkám, že bydlím na konečné tramvaje číslo pět, ozve se silnější mladík od vedlejšího stolu. „Když počkáš pět minut, mám cestu okolo jedné zastávky pětky, hodím tě tam,“ nabízí mi. Je moudré vlézt v Bulharsku k někomu cizímu do auta? Ale chce se mi dál chodit a ještě víc se ztratit?

Nasedám do dodávky. „Kolik ti je?“ ptá se. „Dvacet,“ odvětím. „Aha. A máš přítele?“ Vymýšlím si, že ano. „Jenom jednoho? Jsi mladá a hezká, mohla bys jich mít víc,“ dostávám radu a rozpačitě se usměju, zatímco si kontroluji, že mi běží v chatu s kamarádkou sdílení mé aktuální polohy.
„Co děláš večer? Můžu tě někam pozvat?“ zve mě na rande a ptá se mě, jestli by mi mohl napsat jeho telefonní číslo, abych se mu ozvala. Říkám, že večer mám něco v plánu s hostitelem (zase lež).

„Tak jo, jsme tady, měj se hezky a napiš,“ zastavuje Bulhar a já konečně vystupuji. No, co vám budu povídat, bylo to zvláštní. Akorát mi ale přijela pětka a já se pohodlně dostala domů, obohacena o spoustu zážitků ze setkání s místními.


V hlavě mám navíc brouka, co takhle stopovat v Bulharsku?









1 komentář:

  1. Některé konverzace s lidmi jsou opravdu zajímavé. :D Dneska jsem takovou taky vedla ve vlaku - stačí kolo a hned jsem atrakce. :D

    Krásné fotky, měj se hezky! :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také