FOTO: Bulharsko / 1

Deník upřímnější než všechny pořady Jaromíra Soukupa dohromady. Dávka cynismu a stěžování si na všechno, zejména však na azbuku. Vítám vás u fotodeníku z Bulharska.

Tak teda letíme

„Nějaký drink pro vás?“ ptá se letuška. Odmítám, zatímco si spolusedící pasažér objednává víno. Tak víno! Překonávám počáteční ostych a prosím letušku o skleničku červeného. Letím do Bulharska, pití alkoholu tedy musím trénovat při každé možné příležitosti.

Cesta na hotel připomíná stezku odvahy. Hledáme podchod. Nacházíme neosvětlený vstup do podzemí. Přes počáteční obavy z toho, že nás přepadne bulharská mafie, se nám nakonec podaří vloupat se “jenom” do garáží. Bohudík jsou průchozí a my tedy opět stoupáme jako hvězdy, když vycházíme zpět do civilizace.

Stalin a Starobrno

Největší zážitky mám zatím dva. Stalina a Starobrno. Vysvětlím. Nika z Gruzie, jeden z účastníků našeho Erasmus + projektu, se nás zeptal, jestli je někomu podobný. Přátelé, on je reinkarnovaný Stalin zamlada. A ještě ke všemu je z Gruzie, rodiště Stalina. Tohle nemůže být náhoda.

A Starobrno? Člověk je nadšený, že na pár dní uteče Starobrnu a že si vychutná nějaké to bulharské pivo. Dokud nevidí první reklamu na pivo. Kromě textu, kterému nerozumím a ani jej nepřečtu, protože neumím azbuku, vidíme fotku piva Starobrno. Je mi tě líto, Sofie. Je mi líto i tebe, Terezo.

Výprava za alkoholem končí na benzínce, kde objevuji zlatý grál v podobě piva Zagorka. Nedělala jsem tedy Zagorku a nesla jsem si Zagorku s sebou na hotel, kde došlo k prvnímu družení se a socializaci s lidmi z nejrůznějších koutů (nejenom) Evropy.

Druhý den

K obědu si můžeme vybrat, na co máme chuť. Což pro mě znamená vzít si jediné jídlo, které je bez masa. A protože jsem idiot a kuchaři nemluví anglicky, končím s bramborami utopenými v omastku a s kuřecím steakem. Takže jsem bez jídla.

Zároveň se podivujeme nad dvěma návyky Bulharů. Na pizzu si dávají kečup. A majonézu. Dohromady. A taky jsou tu zarputilými milovníky kávy 3v1, pokud lze toto instantní peklo nazvat kávou. I v restauracích a kavárnách si člověk může objednat 3v1.

Vyrážíme do centra, poznat krásy místní architektury. Zatím jsem se kochali jen urbanistickým výkvětem z dob dávného socialismu. Centrum Sofie se mi líbí, stojí tu vedle sebe stavby monumentální a odpudivé. Ach ano, kdo jsem, abych soudila, jaká stavba je odpudivá, to není fér. Řekněme tedy, že ne odpudivé, ale podivné. Připadám si tu jako v Bratislavě, všude samý beton. Jediný rozdíl je, že tu všude nezní maďarština (cheap joke, sorry), ale bulharština a samozřejmě mi život komplikuje i azbuka.

V chrámu svatého Alexandra Něvského vytahuji telefon, abych si vyfotila interiér, jelikož je vážně krásný a chtěla bych jej doma ukázat mámě. V ten okamžik ke mně přichází nějaký muž. „Focení je zakázané. Tohle je kostel! Ale za 10 levů byste fotit mohla.“
Odmítám, bulharský trh s odpustky sponzorovat nebudu. Navíc už fotku mám, byla jsem rychlejší.

A jelikož mé cesty na jih obvykle doprovází déšť (viz V Barceloně prší), Sofie nechce být pozadu (alespoň v něčem). Začíná lejt jako z konve, zážitek nám to ale nezkazí. Ulice se lesknou a vypadají jako nové.

Večer okupujeme Billu nedaleko hotelu. Jedna věc, na kterou jsem opravdu hrdá, je objev zelené za nějakých 70 korun. Je to osud, zelená míří do košíku, aby o chvíli později zamířila i do našich hrdel.

Výbava na kulturní večer. Kofola, pálenka, trubičky, pečeť a hlavně svatá trojice: Kofila, Kaštany a Milena

Horor

Už je dobře.

Chrám svatého Alexandra Něvského

Špionážní foto

Suvenýry na vyšší úrovni

Monument to the Tsar Liberator

Budova kousek vedle sídla prezidenta

Chrám svatého Mikuláše Divotvůrce