FOTO: Bulharsko / 1

Deník upřímnější než všechny pořady Jaromíra Soukupa dohromady. Dávka cynismu a stěžování si na všechno, zejména však na azbuku. Vítám vás u fotodeníku z Bulharska.

Tak teda letíme

„Nějaký drink pro vás?“ ptá se letuška. Odmítám, zatímco si spolusedící pasažér objednává víno. Tak víno! Překonávám počáteční ostych a prosím letušku o skleničku červeného. Letím do Bulharska, pití alkoholu tedy musím trénovat při každé možné příležitosti.

Cesta na hotel připomíná stezku odvahy. Hledáme podchod. Nacházíme neosvětlený vstup do podzemí. Přes počáteční obavy z toho, že nás přepadne bulharská mafie, se nám nakonec podaří vloupat se “jenom” do garáží. Bohudík jsou průchozí a my tedy opět stoupáme jako hvězdy, když vycházíme zpět do civilizace.

Stalin a Starobrno

Největší zážitky mám zatím dva. Stalina a Starobrno. Vysvětlím. Nika z Gruzie, jeden z účastníků našeho Erasmus + projektu, se nás zeptal, jestli je někomu podobný. Přátelé, on je reinkarnovaný Stalin zamlada. A ještě ke všemu je z Gruzie, rodiště Stalina. Tohle nemůže být náhoda.

A Starobrno? Člověk je nadšený, že na pár dní uteče Starobrnu a že si vychutná nějaké to bulharské pivo. Dokud nevidí první reklamu na pivo. Kromě textu, kterému nerozumím a ani jej nepřečtu, protože neumím azbuku, vidíme fotku piva Starobrno. Je mi tě líto, Sofie. Je mi líto i tebe, Terezo.

Výprava za alkoholem končí na benzínce, kde objevuji zlatý grál v podobě piva Zagorka. Nedělala jsem tedy Zagorku a nesla jsem si Zagorku s sebou na hotel, kde došlo k prvnímu družení se a socializaci s lidmi z nejrůznějších koutů (nejenom) Evropy.

Druhý den

K obědu si můžeme vybrat, na co máme chuť. Což pro mě znamená vzít si jediné jídlo, které je bez masa. A protože jsem idiot a kuchaři nemluví anglicky, končím s bramborami utopenými v omastku a s kuřecím steakem. Takže jsem bez jídla.

Zároveň se podivujeme nad dvěma návyky Bulharů. Na pizzu si dávají kečup. A majonézu. Dohromady. A taky jsou tu zarputilými milovníky kávy 3v1, pokud lze toto instantní peklo nazvat kávou. I v restauracích a kavárnách si člověk může objednat 3v1.

Vyrážíme do centra, poznat krásy místní architektury. Zatím jsem se kochali jen urbanistickým výkvětem z dob dávného socialismu. Centrum Sofie se mi líbí, stojí tu vedle sebe stavby monumentální a odpudivé. Ach ano, kdo jsem, abych soudila, jaká stavba je odpudivá, to není fér. Řekněme tedy, že ne odpudivé, ale podivné. Připadám si tu jako v Bratislavě, všude samý beton. Jediný rozdíl je, že tu všude nezní maďarština (cheap joke, sorry), ale bulharština a samozřejmě mi život komplikuje i azbuka.

V chrámu svatého Alexandra Něvského vytahuji telefon, abych si vyfotila interiér, jelikož je vážně krásný a chtěla bych jej doma ukázat mámě. V ten okamžik ke mně přichází nějaký muž. „Focení je zakázané. Tohle je kostel! Ale za 10 levů byste fotit mohla.“
Odmítám, bulharský trh s odpustky sponzorovat nebudu. Navíc už fotku mám, byla jsem rychlejší.

A jelikož mé cesty na jih obvykle doprovází déšť (viz V Barceloně prší), Sofie nechce být pozadu (alespoň v něčem). Začíná lejt jako z konve, zážitek nám to ale nezkazí. Ulice se lesknou a vypadají jako nové.

Večer okupujeme Billu nedaleko hotelu. Jedna věc, na kterou jsem opravdu hrdá, je objev zelené za nějakých 70 korun. Je to osud, zelená míří do košíku, aby o chvíli později zamířila i do našich hrdel.

Výbava na kulturní večer. Kofola, pálenka, trubičky, pečeť a hlavně svatá trojice: Kofila, Kaštany a Milena

Horor

Už je dobře.

Chrám svatého Alexandra Něvského

Špionážní foto

Suvenýry na vyšší úrovni

Monument to the Tsar Liberator

Budova kousek vedle sídla prezidenta

Chrám svatého Mikuláše Divotvůrce

Všechny články z Bulharska ZDE