V Barceloně neprší

2krát skvělý komentář
Španělské dobrodružství pokračuje, dešťové mraky střídá slunce.

Článek navazuje na V Barceloně prší.

Včera večer jsem si šla přichystat večeři. Vůně, která se nesla celým přízemím, byla neuvěřitelná. Ne však mým dílem, kuchař z našeho hostelu se rozhodl mě zahanbit. A tak jsem si na poslední chvíli na recepci zaplatila večeři, nedalo se odolat. Podávala se paella s garnáty, mušlemi a kalamáry. Abych nezůstala o hladu, byla jsem okolnostmi donucena na chvilku vytáhnout mobil, ač je to ve společnosti a ještě ke všemu při jídle trochu neslušné. Nesuďte mě ale, bez tutoriálu na Youtube bych asi na to, jak se garnáty jí, nepřišla.

Narvaná dvěma večeřemi jsem se dobelhala na pokoj. A snědla jsem ještě jeden čokoládový donut...


Ráno mi trvá vykopat se z postele více než hodinu, teplo vyhřáté postele je zkrátka zrádné ať už je člověk kdekoli. V tomto nerovném boji ale nakonec přecejenom vítězím, oblékám se – tentokrát už do nové bundy a mířím k Park Güell.
Včera jsem byla okolnostmi donucena vylepšit svoji dosavadní výbavu zakoupením deštníku a již zmíněné bundy. Jaká to ale náhoda, že dnes je venku krásně, sluníčko svítí, ptáci zpívají. Nutně potřebuji někoho, kdo mě naučí cestovat, já to zkrátka nezvládám.


Demotivovaná a zklamaná svou osobou (ale rozhodně ne počasím) vystupuji před parkem a těším se, co všechno uvidím. Kromě ikonických „perníkových chaloupek“ nemám nejmenší ponětí, co mě zde ještě čeká. Nakonec v parku trávím několik hodin, procházím se, ztrácím se a zase se nacházím, fotím, volám mámě a sdílím s ní své nadšení, vycházím na kopeček Les treus Creux, volám sestře a sdílím s ní nadšení. Pomalu se stahuji ke vstupu do placené části parku, vstupenka je platná až za hodinu, mám tedy čas na nějaké to jídlo.

Vcházím do první restaurace, kterou vidím, hladová. Legendy praví, že jednoho dne se naučím snídat a nebudu svůj den začínat pozdním obědem. A jelikož má hlad velké oči, přikupuji si k talířku s kalamáry ještě španělskou omeletu.

Už nemám hlad. Je mi špatně, protože jsem se přejedla, do kopce zpět k parku se mi tedy nejde úplně nejlépe. Proklínám naši planetu za to, že na ní existují vyvýšeniny. Kdyby měl celý svět podobný povrch jako Nizozemí, bylo by mi teď krásně.


- Začátek politického okénka
V parku trávím ještě nějaký čas, čekám frontu na fotku, která se mi v závěru ani nepovede a vracím se na hostel. Mezitím konzultuji s přáteli na Messengeru průběžné výsledky prezidentských voleb a doufám, že to nebude o jeden hlas. Vzhledem k tomu, že jsem přiletěla jen na víkend, k volbám na ambasádu do Madridu jsem se nevypravila, jelikož je to zhruba 700 kilometrů daleko.
Tak trochu alibisticky jsem si říkala, že jsem přece roznášela letáky a přesvědčila nějaké nevoliče, takže jsem ten jeden hlas určitě nahnala někde jinde. Pokud někdo máte v plánu vstoupit do politiky, prosím, zasaďte se o možnost volby přes internet
Haló, 21. století, jsi tam?
-        
- Konec politického okénka

Naše země má výhodnou strategickou pozici pro případ globálního oteplování. Až stoupne hladina moře, naše krajina bude ve středu Evropy celkem v pohodě. Do té doby ale vnímám naše místo v srdci Evropy částečně jako nevýhodu. Nemáme moře. To nás odsuzuje k ježdění do Chorvatska, Itálie,… když dostaneme chuť na slanou vodu. A taky nás to odsuzuje k dětinskému jásotu pokaždé, když vidíme vlny. Proto jsem se (v lednu) vydala cca na čtyřkilometrovou procházku na jejímž konci mě čekalo moře. Na koupání samozřejmě počasí není, ale chodit bosa v písku můžu i tak.


Z výsledku této výpravu mám rozporuplné pocity. Chtěla jsem si udělat fotku nohou, které lehce omývá voda. Což je pěkně debilní nápad, když je příliv. Vskutku, mořská voda mi chodidla omyla, stejně tak jako lýtka a stehna. Kdyby aspoň nefoukalo a nebyla zima. A já s sebou neměla jen jedny džíny…
Jo, a tu fotku nakonec nemám.

Ještě než celé vyprávění ukončím, neodpustím si zmínit situaci v Barceloně. Proč? Nedávno zde proběhlo referendum o nezávislosti Katalánska na zbytku Španělska. V ulicích byly v den referenda nepokoje. Když jsem doma řekla, kam letím, mamka se na mě podívala, jestli to myslím vážně. Vždyť to tam nebude bezpečné.


A jak to vypadalo doopravdy? Po celé Barceloně můžete vidět vlajky samostatného Katalánska, lidé s myšlenkou oddělení od Španělska na první pohled sympatizují. Zároveň jsem se ale bavila s místními a svěřili se mi i se svými obavami.
Po této obrovské změně by Katalánsko nebylo součástí Evropské unie, což je problematické hned z několika důvodů. Jedním z nich je například měna, nyní se ve Španělsku platí eurem, čím by se ale platilo v Katalánsku? A co mezinárodní dohody? Jsou tu tedy spekulace o tom, jak moc by toto razantní rozhodnutí bylo ku prospěchu.


Obecně jsem ale neshledala tuto situaci pro turisty jakkoli nebezpečnou a nevidím jediný důvod, proč by se měl člověk bát do této metropole vyrazit (až na kapsáře, ale ti jsou všude, že?).




















2 komentáře:

  1. Španělsko a Francie mě popravdě moc nelákají, ale tvoje fotky jsou jako vždycky lákavé. Rozhodně bych byla ráda, kdyby mě na Pyrenejský poloostrov nějaká náhoda zavedla. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Barcelona je božská! :) Doufáme, že sis ji pořádně užila! :) My tam strávily pár měsíců a je to země, do které se vždy s láskou vrátíme. :)

    B&M&P

    OdpovědětVymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také