To dobré MUSÍ přijít

4krát skvělý komentář
Každá bouřka musí jednou skončit, aby zpoza mraků vykouklo zářící slunce. Každé špatné období musí skončit, aby mohlo přijít dobré. Budu vám vyprávět o tom, jak jsem se vypořádala s onou bouřkou, která už je teď naštěstí daleko za humny.

Občas se stane, že máte pocit, že vše je proti vám. On to vlastně ani není jenom pocit, ono se to vážně děje. A když se něco takového děje, je občas těžké se nade vše povznést. Dlouho jsem přemýšlela, že bych vám chtěla napsat trochu osobní článek. Takový, který si přečtete a možná vám pomůže v těžkých chvílích. Který vám dá naději, že po každé temné noci přijde příjemný jarní den.

Moje růžové kýčovité brýle
Poslední měsíce už se na svět zase dívám přes své růžové brýle (doslova), vidím zejména to dobré a z toho, co mě nedávno pěkně potrápilo, jsem si mnohé odnesla. Vím, že nic netrvá věčně a že člověk musí zatnout zuby a jít dál. Chtěla bych se s vámi podělit o pár věcí, které se mi staly minulou zimu a o tom, jak mě změnily. A jako ve správném hollywoodském trháku - přijde i happy end.

Na střední jsem vyloženě nezažila nějaké větší problémy, vše mi většinou vycházelo, známky jsem moc neřešila, takže mě ani netrápily, když se občas nezadařilo.


A pak přišel nešťastný listopad 2016. 

Během pěti dní jsem spadla z naducaného obláčku na tvrdou zem. Domeček z karet se sesypal běhěm pouhé chvilky. Den, kdy před devíti lety táta prohrál boj s rakovinou. Rozchod. A pak, dva dny na to přišla ta šílená dopravní nehoda, okamžik, který nikdy nedostanu z hlavy.

Nejprve jsem nejedla vůbec, pak jsem začala jíst, ale ne maso. Zhnusilo se mi, nedokázala jsem sníst kus mrtvého zvířete po tom, co jsem viděla. A maso nejím do teď, jen jsem začala alespoň s rybami. Jak jsem totiž ze dne na den úplně omezila maso, nebylo mi pak ani moc dobře a něco mému tělu asi chybělo, než jsem se začala více soustředit na stravu a začala jsem doplňovat určité živiny jinak.

Měla jsem hrůzu jet sama autem, zejména když naproti mně dlouho nic nejelo (takže hlavně večer, kdy je řidší provoz) . Bála jsem se dvou věcí. Proč asi nic nejede, co když se doprava zastavila kvůli další nehodě. Nechtěla jsem to zažít znovu. Zároveň jsem přemýšlela i nad tím, že jestli nic nejezdí a mně by se něco stalo, pomohl by mi někdo? A za jak dlouho? A tak jsem před každou cestou volala mamce, že pokud nedorazím do určitého času a nebudu třeba brát telefon, tak je něco špatně.

Zpočátku jsem se nechtěla nikomu svěřit. 

Říkala jsem, že jsem v pohodě. Lhala jsem. Vždyť lidem se dějí i horší věci, nemám právo fňukat. Moje starosti jsou úplné nic například oproti tomu, co musela v těchto dnech zažívat rodina řidiče z oné nehody. Nemám právo. To byla pěkná blbost. Nikdy si tohle neříkejte.

Pokud vás něco trápí, neexistují žádná měřítka, jestli je vaše trápení dostatečné. Ano, vždycky tu asi bude někdo, kdo je na tom hůř. Neznamená to ale, že nemáte právo říct, že se máte na nic. Že vám je smutno, že vás něco bolí. Teď už vím, že až se zase příště něco stane, stačí zvednout telefon a zavolat ségře. Že za mnou bez váhání přijede a bude tu pro mě. Celá rodina je tu pro mě.

Vánoce byly hrozné. Před nimi jsem fotila zhruba 3x týdně a dělala jsem hrozně moc věcí. Jenže jsem si neuvědomovala, že to přeháním. Byla jsem unavená, ale neodpočinula jsem si. Vánoční prázdniny - jakmile jsem nebyla v kolektivu, ale doma, měla jsem více času o všem přemýšlet. Celé svátky jsem se vracela k tomu všemu, co se stalo, modlila jsem se, aby už byla konečně škola.

Ke konci ledna, kdy už bylo všechno víceméně v pořádku, jsem měla nějakou virózu, myslela jsem si. Nakonec z toho byla mononukleóza. Nikdy nezapomenu na těch nekonečných 24 hodin, kdy jsem byla doma, ještě před hospitalizací a čekala jsem, kdy mi zaberou antibiotika (protože si doktoři mysleli, že mám angínu). Ležela jsem v pokoji, bylo mi příšerně, mamka mi dělala ledové zábaly, aby mi srazila čtyřicítky, neměla jsem ani sílu zvednout nohy, když mi je obalovala mokrým ručníkem.
Moje růže z maturitního plesu, kterou mi přinesl nejlepší kamarád do nemocnice

Telefon vedle hlavy, ale nedokázala jsem se po něm natáhnout a odepsat přátelům, kteří se ptali, co se se mnou děje. Jen jsem tak nějak byla a nebyla zároveň. Celý den černo před očima, nevěděla jsem, kolik je hodin a jak dlouho to ještě bude trvat. Jeden z nejhnusnějších dní mého života. Ráno mě opět vezli na pohotovost a už jsem tam zůstala. Místo maturitního plesu jsem v tu velkou a očekávanou noc ležela pár stovek metrů od kulturáku - v nemocnici.
Zhubla jsem osm kilo. Byla jsem dva a půl měsíce mimo provoz.

Happy end

Do školy jsem začala chodit měsíc před první částí maturit. Všechno jsem ale tak nějak dohnala, matiku jsem uhrála alespoň na čtyřku a k maturitě jsem se tedy dostala. Příjemným bonusem pak byly samé jedničky.
Příprava na maturitu
A zhruba od března, kdy jsem se vrátila - do školy, do svého běžného života, to všechno špatné skončilo. Po těch dlouhých měsících, kdy jsem věřila (nebo se alespoň snažila věřit), že přece musí být zase dobře, dobře bylo. Užívala jsem si, že můžu konečně vyrazit ven. Naučila jsem se vařit bez masa má téměř všechna oblíbená jídla. Teď jsem i ráda, že maso nejím, vždycky jsem chtěla přestat, ale nikdy jsem se k tomu nedokopala.

Dieta, kterou jsem držela kvůli mononukleóze, už pro mě nebyla něčím nepříjemným, alespoň jsem konečně jedla zdravě. Začalo mě to vlastně i dost bavit. Smažené jídlo jsem od té doby měla párkrát, většinou jen v restauraci, když neměli jiné bezmasé jídlo, než-li smažák. (A hranolky, když jsem byla s kamarádem v McDonaldu. Pracuje tam a má tam slevy. No a odolejte, že jo...)


Začala jsem zase cestovat. Kvůli nemoci jsem nejela do Švýcarska, Lichtenštejnska a Nizozemí. Čert to vem, byly to jenom jízdenky, co se dá dělat. Místo toho jsem hned v březnu byla se školou v Rakousku, v dubnu a v červnu v Berlíně a teď jsem už měsíc a půl na Islandu.
Z mého milovaného Berlína

Vidím v tom jakousi křivku, chvilku člověku všechno vychází, chvilku ne. Příliv a odliv. Den a noc. Teď už vím, že když čelím něčemu nepříjemnému, musím počkat (a ideálně jít tomu příjemnému naproti). Pár dní zpět jsem měla na Islandu menší krizi. Stýskalo se mi, trochu jsem se nepohodla s hostitelskou mamkou. Dnes mi přišel balíček od rodiny a pohledy od přátel a navíc už je vše v pořádku i tady na farmě. Mračna se přehnala.

Co jsem tím vším chtěla říct. 

Pokud vás něco trápí, nenechávejte si to pro sebe. Mluvte o tom s rodinou, s nejlepší kamarádkou, s osobou, které věříte. Není to ostuda, že máte problém. A také - žádný problém není podřadný. Jestli se kvůli něčemu necítíte ve své kůži, nepřemýšlejte o tom tak, jako jsem to udělala tenkrát já. Pokud je něco natolik závažné, že vás to trápí a pronásleduje vás to jako dešťový mrak, nikdy si neříkejte, že nemáte právo tím někoho zatěžovat, protože někdo má větší problémy.
Island 

Když mám špatnou náladu, kreslím si nebo hraju na piano, jdu fotit. Najděte si i vy něco, co vám vždy zaručeně pomůže myslet na něco jiného. Pište o tom, malujte, jděte si zaběhat, zaměstnejte se.

Ale hlavně nezapomeňte, nikdy na to nejste sami. Pokaždé se najde někdo, kdo vás vyslechne. A vzpomeňte si třeba na tento článek - na ten jednoduchý princip - jednou jsi dole jednou nahoře. Na to slunce, které je tam za těmi mraky pořád někde ukryté.

4 komentáře:

  1. Ještě jednou píšu, že je článek vážně skvělý, jsem moc ráda, že ses s námi o to podělila a jsi mou motivací do budoucna :) Díky!

    OdpovědětVymazat
  2. Krásný motivační článek. Doplněný docela silnými zážitky a pěknými fotkami. Co na to říct, než že díky. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není zač a já také děkuji za milá slova :)

      Vymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také