Smrtící výlet na jih

Žádný komentář :( Zkus to napravit
Tento článek není pro slabší povahy. Zemře jeden mobil a pták, jeden objektiv a foťák se zraní. Aneb o propršeném výletu na jih Islandu.

„Ať mají stan, ať mají stan,“
modlila jsem se po cestě do Selfoss. Nedávno jsem spala pod širákem, tohle počasí je ale šílené. Potřebuji ten zatracený stan.

Povídala jsem si s řidičem. Asi po hodině se trochu rozvyprávěl a já jen valila oči.

V roce 1980 jsem byl na zimní olympiádě v Lake Placid. Nesl jsem i vlajku při zahajovacím ceremoniálu. Závodil jsem v běhu na lyžích, na Islandu jsem neměl konkurenci. Nevyhrál jsem, ale umístil jsem se poměrně dobře. Teď na olympiády jezdí moje vnoučata - zatím jen na ty pro mládež.“

Takže, už jste si někdy stopli olympionika? Protože já jo!

V Selfoss mi byl doporučen second hand, kde prý mívají stany. Malý za 500 ISK (100 korun), ani jsem nechtěla váhat. Nakonec jsem jej ale přecejenom rozbalila a zodpovědně se přesvědčila jak vypadá. Málem jsem si v té nákupní horečce koupila dětský stan na zahradu. To by bylo teprve překvapení. Písnička mám malý stan, mně na nohy táhne se málem stala realitou.

Přesunula jsem se tedy a zakoupila stan dospělácký za 2000 ISK. Výlet mohl začít. Neměla jsem plán, opět. Nakonec jsem se rozhodla, že se nechám odvézt do kempu u Strandarkirja.

Prší.

Dodávka staví u krajnice, mladý muž se ptá, kam jedu. Sdělím mu jméno kempu a on přitaká, míří prý na stejné místo. Sedím vzadu ve vozidle na matraci. Přemýšlím o tom, jestli dochází k human traffickingu i na Islandu. Na klidu mi totiž nepřidává, že sjíždíme z cesty do úplně jiného města, než kam bychom měli.
V dodávce

Pokládám si otázku: Dokážu se ubránit knížkou?
Auto zastavuje.
A vše se vysvětluje. Islandské názvy znějí velmi podobně, došlo tedy k malé záměně. Míříme zpět k hlavní silnici, vystupuji  a čekám na další auto.

Prší ještě víc.

Paní jede do Reykjavíku, no alespoň mě může hodit k další křižovatce. Můj geniální plán se mi ale nedaří vysvětlit, paní moc neumí anglicky. Řekla, ať si nastoupím, ač jsem měla menší podezření, že vůbec nepochopila, co potřebuji.
Pomalým tempem jsme dojely ke křižovatce a paní zastavila. Proběhly asi tři telefonáty a tři nejdelší minuty ticha v mém životě. A pak odbočila. Mým směrem. Lámanou angličtinou mi řekla něco ve stylu, že mě odveze, kam si ukážu. Ukázala jsem si až do kempu.
Tento kemp je zdarma (odkaz na kemp) a najdete zde vše potřebné. (Třeba zmáčených 500 ISK u štěrkové cesty, tak jako já)
Nejlepší cena za kemp

Bořek stavitel

Přede mnou stál nadlidský úkol. Postavit stan. Stavění stanu je totiž ta činnost, které se většinou účastním jen jako pozorovatel. Sem tam, abych měla alespoň nějaké zásluhy, pomohu dát dohromady takové ty tyčky, které zasunujete jednu do druhé a pak si s nimi připadáte jako Špotáková. 

Vzhledem k tomu, že jsem silná a nezávislá žena, která si vždy poradí (nebo si prostě sedne na zem a čeká, že se problém vyřeší sám), jsem se rozhodla výzvě postavit a uspěla jsem. 
Lilo a foukalo, nebyl čas na kdovíjaké patlání se s tím. Stan s každým závanem větru měnil pozici a mně už bylo tak trochu jedno, že je trochu z kopce. Hlavně zabodnout kolíky do země a bydlet. 

Dům by byl, teď už jen zasadit strom a zplodit syna.

Ohřála jsem si fazole, protože fazole v tomatové omáčce jsou život. Pokecala jsem s Italy a vrátila se do své oranžové vily. Snědla jsem zase polovinu svých zásob (typicky), i když mi mají vydržet další tři dny. 
Parádní nápad

Láska na šest - FAZOLE
V šest ráno mi zvonil budík. Mizera.
Boty mokré od stěny stanu, to bude krásný den, pomyslela jsem si. Než jsem došla k silnici, byla jsem promoklá až na kost. To nám to začíná. Dvě auta za hodinu. Voda stéká po kalhotách. Ukazuje se, že mé nepromokavé boty nejsou zas tak nepromokavé. Měním plán a zkouším stopovat i na druhou stranu. 
Do Prahy kousek

Pozdrav od Čechů

Svezla jsem se do Keflavíku (letiště), kam jsem vůbec nepotřebovala. Ale aspoň jsem mohla sedět v autě a nemusela jsem stát venku. Z Keflavíku jsem se vracela jinou cestou a společně s americkými turisty jsem viděla Most mezi kontinenty. Vede nad místem, kde se dělí zemské desky, stačilo tedy přejít onen most a po pár metrech jsem byla v Americe. A pak že to je daleko...
Most mezi kontinenty

Most mezi kontinenty

Most mezi kontinenty

Most mezi kontinenty - kapka vody krásně rozmazala nápis

Taky jsme zajeli ke Gunnuhver. Trochu mi to připomíná peklo, ze země vychází hustý dým, všechno vypadá ponuře. Ale ve skutečnosti to peklo samozřejmě není, kdyby totiž bylo, už by si mě tam stoprocentně nechali za ty moje špatné a nevhodné vtipy o věcech, ze kterých si normální lidé legraci nedělají.
Gunnuhver

Gunnuhver

Gunnuhver

V Selfoss jsem se setkala s Jirkou. Nakonec jsme se našli. Proč nakonec? Místem srazu byl obchod Bonus, který jsem měla po cestě. Jenže po cestě nebyl jenom jeden Bonus...

Jsem tu, stojím u pečiva, kde jsi ty?“ píšu Jirkovi.
„Taky u pečiva,“ odvětil.
„U vchodu a tam jak jsou pokladny?“
„Jo.“
„Já taky, ale nevidim tě,“ zmateně se rozhlížím. Posíláme si fotky míst, kde stojíme.

Až google mapy nám ukázaly, že obchod jsme trefili, trochu horší to bylo s městem, ve kterém onen obchod byl. Dojíždím 15 kilometrů za Jirkou a konečně se potkáváme... 

Slečna se toho nebála, jela jako šílenec.  Bylo mokro, to jí ale v předjíždění vůbec nebránilo. Valila to místy i 130 km/h. Vyloženě nervózní byla, když se musela táhnout za autem, které jelo třeba jenom stovkou. Nějakým zázrakem jsme ale tuto adrenalinovu jízdu přežili a mohli jsme tedy obdivovat vodopád Seljalandsfoss. Tento vodopád je proslulý tím, že jej můžete obejít celý dokola a musím uznat, že tohle byl vážně zážitek.
Seljalandsfoss

Seljalandsfoss

Seljalandsfoss

Byl ale čas pokračovat dál. Bláhově jsem se domnívala, že odstopovat od parkoviště plného turistů bude lehké. Eh. Stáli jsme tam tak hodinu. Do toho foukal tak silný vítr, že jsme měli co dělat, abychom jej ustáli. V botách jsem měla malé Lipno. Míjelo nás jedno auto za druhým, až konečně zastavil.

Jmenuje se Connor a pochází z Los Angeles (a dámy vězte, že s takovým řidičem byste jely klidně až na konec světa).
Vracel se do států, ale letadlo bylo plné. Aerolinka mu nabídla kompenzaci, koupil si tedy jinou letenku a měl naplánované i mezipřistání na Islandu na pár dní. Jen tedy chudák neměl zrovna vhodné oblečení.

V autě jsem zjistila nepříjemnou věc. Můj telefon nereagoval na dotyk. To ten podělanej déšť. Vytahuji starý záložní zelený telefon po bratrovi, displej mu nedopatřením křupnul na rozlučce se třídou. Stane se. Doposud ležel v kufru. Nikdy jsem si jej s sebou na výlety po Islandu nebrala, teď jsem ale udělala výjimku, vyplatilo se. Vidíte, mívám i dobré nápady.
RIP mobil

Connor mířil na stejná místa jako my. První zastávka byl vrak letadla z roku 1973. Prý kousek pěšky od silnice. Čtyři kiláky v nejhorším počasí, které jsem kdy zažila. A teď přijde malý bonus. Jsme u letadla, splněný sen, co se ale nestane.
Vytahuji foťák.
Konečně, konečně jsem tu, tak moc jsem sem chtěla.
Chyba. Závěrka začala klapat jako kulomet, foťák nefungoval.
Vytahuji druhý, přendávám objektiv, neostří. Ostřím tedy manuálně, hledáček špinavý jak prase, sotva něco vidím, do toho pořád ten otravný liják. Používám slova tak sprostá, že je teď ani nemohu napsat, abych si do konce věků nepošramotila karmu.
Dc-3 Plane Wreckage

Zklamaně šlapu štreku zpět k autu, kde na nás čeká Connor. Zapomněla jsem dodat, že on šel původně s námi, ale po pár minutách se vrátil, jelikož jeho oblečení prostě nebylo úplně vhodné na podobné vycházky. Chvilkami jsem si říkala, jestli nejsem až moc důvěřivá. Nechat batoh v autě u člověka, kterého neznám a který s ním může kdykoli odjet.

Neodjel. Ono taky, k čemu by mu byl zmáčený batoh plný zmáčených hadrů. Dámských.

Bez mobilu, bez foťáku, s objektivem, který byl zamlžený až na čočce jsem neměla chuť pokračovat. Byla mi zima, mokro. Jediné, co jsem teď chtěla bylo sedět zabalená do deky a dívat se na nějakou stupidní americkou reality show a přitom jíst nachos. Nemám ve zvyku se vzdávat, teď jsem ale byla tak zklamaná, smutná a zničená.

S Američanem jsme dojeli ještě na oblíbenou Black Sand Beach, hlavou se mi honilo, jak krásné fotky jsem odtud mohla mít. Pokračovali jsme do Víku a já už věděla, že dnes na to kašlu. Vyjednala jsem si spaní u rodičů mé au-pair mamky v Akranes - kousek od Reykjavíku. K velkému štěstí totiž i Connor mířil zpět a tak jsme se s ním mohli svézt. Cestou jsme srazili ptáka. Seděl uprostřed silnice a neuhnul. Asi sebevrah. Aspoň jsem viděla, že někdo má ještě horší den než já.
Black sand beach a zničená já

Bylo už pozdě večer, když jsme se přiblížili hlavnímu město, Connor mi nabídl jízdu alespoň někam mimo centrum, rád by mě prý dovezl až do Akranes, ale musel být na čas na letišti, kde vyzvedával kamaráda.

Hledali jsme společně vhodné místo pro další stopování, skončili jsme u posledních lamp v Mosfelsbaer, dál už bych stála ve tmě uprostřed ničeho. Vděčné objetí, poslední slova díku.
„Hlavně mi napiš, až dorazíš, chci mít jistotu, že jsi v pořádku.“
A pak odjel. A já se bála. Je pozdě, je tma, prší a já zase začínám stopovat. Stopování večer jsem se vždy chtěla vyhnout, mám ale na výběr?

Klepu se, strachy nebo zimou? Po pár minutách se na mě ale usměje štěstí. Paní míří do Borgarnes, to mě může provézt alespoň tunelem a do Akranes snad ještě něco pojede.
„Já tě hodím až domů, kam přesně?“ nabízí mi. Přijímám a naviguji.

„Stejně nemám žádné plány, přítel je na pánské jízdě, dneska dávají nějaký důležitý zápas a oni to prostě musí vidět. Jsou jak malí kluci. Takže bych byla doma sama. A navíc, jsem těhotná, takže ani není moc co dělat.“
Vypráví mi o tom, že má ráda islandskou zimu. Když je vše přikrytá sametovým sněhem, šero, domy osvícené žlutými lampami. Klid.

Klid. Jak já si teď užívám, že už jsem v Akranes. Čekala mě obrovská večeře a teď stojím pod horkou sprchou. Smývám ze sebe zklamání z toho, že jsem neviděla ledovce a pláž s kusy ledu - Jökulsárlón. Anebo že by to byla jasná výzva k tomu, abych se na Island ještě vrátila?

Výzva přijata.


:)

Další články o mém au-pair pobytu najdete v rubrice Island a zásobu fotek a videí každý den na mém Instagramu


0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také