Sever Islandu - stopem a bez stanu 2/2

Žádný komentář :( Zkus to napravit

Pojďte, budeme spát pod širákem, zmokneme, budeme stopovat a uvidíme vodopády nebo třeba jeskyni z Game of Thrones! Vydáte se s námi na sever Islandu? 

Přes 800 kilometrů, tři dny a dvě noci a deset stopnutých aut. Vzhledem k velkému množství fotek jsem se rozhodla článek rozdělit na dva díly. První najdete ZDE

Ráno bylo nepříjemné, moc jsem se nevyspala, celou noc mě bolely nohy (taková milá věc, která se mi občas stává, nejprve bolí trochu kyčle a pak celé nohy a neusnete, ani kdyby vás někdo praštil kladivem po hlavě).

V Reykjahlíðu jsme čekali, než se otevře informační centrum. Na parkovišti jsme si všimli babett, které byly ozdobené českými vlaječkami. Co je tohle za šílence, ty musím poznat! A tak jsem se osmělila a zahájila rozhovor. Pánové se vydali na cestu kolem Islandu na babettách. Přes Dánsko tři dny trajektem na Island. Já takovýhle lidi miluju. Dostala jsem i samolepku, kterou si nechali vyrobit speciálně pro tuto cestu. Už je nalepená v mém cestovatelském deníku. Mimochodem, kdyby vás zajímalo, jak jejich putování pokračuje - tady je jejich Facebook > Babetta maniaci.
Babetta maniaci

Mezitím konečně otevřeli informační centrum, kam jsme přinesli nalezený iPhone. Myslím, že odměnou za to, že jsme vrátili telefon, nám pak byl náš další řidič. Jel na Dettifoss, jeden z vodopádů, které chtěl Jirka vidět. Neváhali jsme a přidali jsme se. Dettifos je ledovcového původu a údajně se jedná o nejmohutnější vodopád v Evropě.

Po vodopádu pak následovala zásadní otázka. Kam teď? Pojďme něco vymyslet, já stejně nemám co dělat, nabídl Němec. Otevřela jsem mapu, prošla průvodce a snažila jsem se najít něco, co by stálo za vidění.
Dojeli jsme k národnímu parku Asbyrgi a pokračovali jsme do Húsavíku. Zde jsme si prohřáli kosti v další nádrži s horkou vodou. To na našich výletech zbožňuji, pokaždé najdeme alespoň jedno místo, kde se dá takhle vykoupat.
Ostakarið - Húsavík hot pot

Další nákupy levných potravin, tentokrát v Húsavíku a poté jsme se - po 240 společných kilometrech a po několikách hodinách - rozloučili. Na chvíli. Pokud je někdo mistr v zapomínání věcí, jsem to já. Po pěti minutách vidíme našeho Němce, jak se k nám vrací. Nechala jsem si v jeho autě mikinu. Terezo...

Stáli jsme u křižovatky tak hodinu. Ano, zastavilo nám tedy hned první auto, bohužel nejelo naším směrem. Smůla. A pak přijel jeden starší pán. Postupně nám začal vyprávět svůj životní příběh. Narodil se na jihu Afriky, ale odmala žil v Nizozemí. Jako mladý, když ještě neměl moc peněz, ale chtěl cestovat, jezdil všude na kole. Do Německa, do Španělska,...

Později se mu povedlo vybudovat společnost úspěšnou na mezinárodním poli. V práci ale trávil mnoho času. A tak se jednoho dne rozhodl. K čemu jsou člověku peníze, když žije jen pro práci? Vždyť to v závěru není to, co chtěl.

Prodal firmu a vydal se - tenkrát na jeden rok dlouhou - cestu kolem světa. Jenže téměř na začátku přijel na Island a našel zde svoji životní lásku. Cesta kolem světa skočila. Se ženou měli dvě děti. Když byly děti trochu starší, rozhodl se, že cestu kolem světa dotáhne do konce. S rodinou.
Společně navštívili Hollywood, Hawai, Austrálii,...

Teď si užívá chození po islandských horách, je manažerem nemocnice v Akureyri (druhé největší město Islandu) a má milující rodinu.

Bylo mi líto, že už jsme byli v cíli, jeho vyprávění bylo tak inspirující. Něco na tom zkrátka je. Trávit celé dny v práci, abychom měli na všechny ty věci, abychom měli společenské uznání, abychom měli peníze?
Nebo se odhodlat a začít si plnit své sny?

To jen tak pro zamyšlenou.
Street art - Akureyri

V Akureyri jsme vystoupili v centru. Byla mi zima, taková ta zima, která je vlezlejší než podomní prodejci vysavačů. Zašli jsme se ohřát a zároveň jsme se najedli - tomu se říká spojit příjemné s užitečným. A tady začal jeden velký průšvih. Pršelo a my byli bez stanu. Navíc ve městě.

Bloudili jsme ulicemi a já začala uvažovat o tom, že asi začneme klepat na dveře cizích domů, zda-li by nás někdo nenechal přespat aspoň v garáži. Jenže na to nemám odvahu. Stáli jsme po výklenkem před nějakým supermarketem a vážně jsme neměli ponětí, co budeme dělat, pršelo ještě víc a víc.
Levnější Airbnb bylo obsazené a dát třeba 2000 za noc se nám nechtělo.

Jirka: ,,Hele, to auto, který teď přijelo, vidíš to? To jsou Češi." Maličké vozidlo s českou vlajkou nalepenou na zadku. Slečna vystupovala a spěchala do obchodu. Bylo nám oběma jasné, že musíme něco udělat.

,,Ahoj," oslovili jsme ji a trochu ji to zaskočilo. ,,Prosimtě, my jsme úplně v hajzlu." Začali jsme jí vyprávět o tom, jak jsme nepořídili stan a jak jsme minulou noc spali jen ve spacáku, což dnes nejde.

Byla ráda, že konečně potkala krajany. ,,Počkejte tu chvilku, jen si pro něco skočím." Nakonec nás její přítel odvezl do lesa kousek za Akureyri. Prý tam dnes byli a viděli tam altán, záchody a dokonce i zásuvky. Alespoň něco, přiblížit domů nás nemohli, mířili totiž směrem na Húsavík.


Z naší nové ložnice jsme byli nadšení. Sice nás čekala noc na tvrdé podlaze, ale aspoň sem nepršelo a já si mohla nabít vyšťavený telefon.

Naši zachránci pocházejí z Uherského Hradiště. Už na jaře odjeli na Island za prací, dělají ve sklenících, kde se pěstuje zelenina. Zatímco jejich přátelé zakládají rodiny, oni si řekli, že pokud do toho nepůjdou teď, tak už asi nikdy, a vydali se konečně do zahraničí.

Sdíleli jsme naše pocity, zážitky, dojmy. A zase jsem si uvědomila pár věcí. Za prvé - svět je hrozně malý. Za druhé - lidé jsou hodní. Za třetí - všechno vždycky nějak dopadne.

Ráno jsme se rozdělili, Jirka zůstal v Akureyri, ale já se potřebovala vrátit kolem poledního na farmu, jelikož mě čekalo hlídaní malého.

Dostalo se mi politování od dvou turistek z Nizozemí - babičky s vnučkou. Když zjistily, že jsem ještě nejedla, okamžitě mi nabídly alespoň banán. A taky jsem dostala další samolepku. Nikdo moc neví, jak tahle sranda vznikla, ale ve zkratce. V jejich městě někdo začal lepit na nejrůznější místa samolepku s fotkou mimina.
Florida, její babička, já a dítě na samolepce.

Postupně se samolepky začaly šířit mezi lidi a dokonce i do jiných zemí. Florida například viděla tuto samolepku i v Polsku v Krakově. A tak si s sebou vzala štus na Island, aby pokračovala v tradici. obvykle je prý lepí na místa, kde je nejprve nikdo nevidí. Takže třeba jednu nalepila zespoda na stůl, až jej prý jednou někdo bude stěhovat, narazí na ni a bude si říkat, jak se tam sakra dostala. Sama prý taky našla jednu samolepku, když sundávala ze zdi hodiny, aby přeřídila čas. Na druhé straně bylo opět ono dítě. A tak jsem taky jednoho chlapečka dostala a přemýšlím, kam jej asi umístím.


Dettifoss





Selfoss

Asbyrgi



Ostakarið

Ostakarið - Húsavík hot pot, foto s naším Němcem

Ostakarið - Húsavík hot pot

Ostakarið - Húsavík hot pot

Lidi jsou prasata

Húsavík
Foto na rozloučenou

Akureyri

Na Islandu už jsem viděla koně, psy, krávy, tuleně, ovce, kočky,... Ale králíky jsem tu ve volné přírodě opravdu nečekala. Hned několik nám přehopsalo cestu v městském lese v Akureyri. Pokud bych měla hodnotit na stupnici roztomilosti od 1 do 10, kde 1 jsou hadi a 10 jsou jednorožci, štěňátka a koťátka, dostaly by tito králíci 11 a ještě bych si nebyla jistá, jestli to není málo.

Felicia v Reykjavíku byla oproti tomuto stroji slabý odvar.
Další články o mém au-pair pobytu najdete v rubrice Island a zásobu fotek a videí každý den na mém Instagramu

Budu ráda, když mi napíšete, jaké místo z našeho tripu na sever je vaším favoritem :)

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také