Akranes, Reykjavik Pride a Golden Circle

5krát skvělý komentář
Tentokrát vás vezmu s sebou do Akranes, kde budeme pozorovat západ slunce a obdivovat majáky, nakoupíme na bleším trhu, zúčastníme se Reykjavik Pride a nakonec stihneme i proslulý Golden Circle!


Tento článek bude z velké části věnovaný příběhům lidí, kteří mě vzali stopem.

Robot

Už z dálky na mě mávala mladá blonďatá slečna sedící na místě spolujezdce, usmívala se a měla velkou radost, když její mamka najela ke krajnici, abych mohla nastoupit. Vzadu sedělo její dvojče, dívky se jmenovaly Hekla a Katla. Ano, to jsou i jména islandských sopek.

Měly jsme společných jen pár desítek kilometrů, odbočovaly. Slíbily mi ale, že kdyby se vracely a já tam stále stála, zase mě vezmou. No skoro už to vypadalo, že se s nimi vážně znovu svezu.

Den před mojí cestou jsem přemýšlela o českém slovu robot. Jak jsme na něj pyšní. Ale vědí vůbec i někde jinde ve světě, odkud robot pochází? A připadá jim to vůbec zajímavé?

Vidím, že mi zastavuje auto, (po půl hodině) problém byl, že jelo na druhou stranu. Řidič se ptá, kam potřebuji, odvětím, že jedu směrem do Reykjavíku.
„Nastup si,“ nabídl.
„Ale vy jedete na druhou stranu,“ snažila jsem se vysvětlit.
„Ale nejedu, vrátil jsem se pro tebe, před chvilkou jsem tě minul, ale nestihl jsem zastavit.“

Pan řidič je lékař, pracuje v Norsku. Dříve měl za kolegu Čecha. Na konci 60. let tam emigroval jistý pan Pech.
Zjistila jsem, že toho ví o Česku hodně. Znal naše známé sportovce, věděl, že jíme o Vánocích kapra, četl Švejka, Škodovku považuje za jedno z nejlepších aut, český křišťál mu připadá nádherný. A také ví, odkud pochází slovo robot!

Celé to povídání mně dělalo neskutečnou radost. Občas si říkám, že naše země je jen jedna z desítek, že je příliš malá, že jediné, co o nás v cizině vědí je, že pijeme hodně piva a máme Jágra. A pak vám úplně cizí člověk kdesi na Islandu vypráví o tom, že jako malý poslouchal české pohádky, které mu rodiče naladili na rádiu. Mé hrdé české já bylo dojato.

Pár kilometrů před cílem se mě zeptal, jestli nemám hlad. No měla jsem, ale zbýval jen kousek cesty ke křižovatce, kde se naše cesty rozcházely a kde jsem měla stopnout další auto, které mě doveze do Akranes. Než jsem stačila odpovědět, už jsme stáli na benzínce.
„Zvu tě na něco k jídlu, platím, jsem doktor a ještě ke všemu v Norsku, tak si vyber, co chceš.“

Když jsem dojedla vegetariánský burger a hranolky, pán na chvilku zmizel. Za okamžik se vracel s tou největší točenou zmrzlinou všech dob. Prý se mám pořádně najíst.

Odvezl mě nakonec až do Akranes, ikdyz mířil úplně jiným směrem, zastavil mi u majáků, poděkoval mi, že jsem mu dělala na cestě společnost a než jsem stihla pořádně poděkovat i já, byl pryč.

Další kouzelné setkání, ke kterému by pravděpodobně v autobuse nedošlo...
Vynikající

Větší než já

Majáky v Akranes

Občas mám takové ty návaly ohromné spokojenosti, že se jen musím usmívat a cítím, jak mi ta všechna radost proudí žilami. Přesně tenhle pocit jsem měla, když jsem stála v přístavu, západ slunce jako z reklamy a přede mnou maják, který je i na islandských známkách.

Procházela jsem se, fotila jsem, pomalu jsem směřovala k místu, kde jsem měla přespat, ale nespěchala jsem. Bloudila jsem uličkami Akranes, objevovala barevné domky a pestré zastrčené uličky města. 
Akranes maják

Akranes maják číslo dva

Gay pride 

Ráno jsem vyrazila na Gay Pride do Reykjavíku. Vzala jsem si jen malý městský batoh, což se později ukázalo jako velká chyba. Před Pride jsem totiž měla ještě jeden důležitý cíl - bleší trhy. Chtěla jsem původně sehnat typický islandský svetr lopapeysan, ale byly buďto drahé nebo ošklivé. Za to jsem si ale nakoupila dvě tašky oblečení a přidala jsem i jeden pár bot. 

Znáte to, je to tak levné, že to tam přece nemůžete nechat, že to nemáte kam dát je problém, který nebudete řešit vy, ale vaše budoucí já. Mé budoucí já si koupilo alespoň plátěnou tašku, aby se žlutými igelitkami nevypadalo jako chodící reklama na levný supermarket Bónus.

A tak jsem se obalená pouzdrem se stativem (který jsem samozřejmě nakonec nepoužila, ale co kdyby), narvaným malým batohem, přecpanou taškou a dvěma foťáky na krku pohybovala po Reykjavíku. Musela jsem vypadat báječně. Nelituji toho, kdybyste viděli to oblečení...!

Pomalu jsem se dovlekla k místu, kudy měl procházet průvod. A byla to pecka. Alegorické vozy, ozdobené náklaďáky, duhový autobus, průvod diplomatů, radnice Reykjavíku, věřících a všech možných skupin lidí - ať už gayů, transvestitů,... Atmosféra byla skvělá, myslím, že to nikdo nebral jako nějakou přehlídku úchylek, jak to komentují někteří odpůrci. Spíše se jednalo o průvod, který oslavoval to, v jak svobodném světě žijeme, jak je krásné mít možnost se rozhodnout, jak je krásné se nebát milovat.
Duha před infocentrem

Až jedné Tereze slzička ukápla.

Poseděla jsem ještě chvíli v parku, kde vystupovali různí lokální umělci. Musela jsem ale vyrazit, čekal mě návrat do Akranes a já už od minule věděla, že není zase tak jednoduché vystopovat z Reykjavíku. (O mé první návštěvě Reykjavíku)
Gay Pride Reykjavík

Pryč z centra

Stopovat v centru cenu nemá, zvolila jsem tedy MHD. Řidič už se rozjel a já mu teprve sdělovala, že nemám jízdenku a jestli si ji můžu koupit u něj. Což samozřejmě jde, jen jsem nevěděla, že mi nemůže vrátit a nebral ani karty. Jízdenka stála 410 ISK, já měla nejmenší bankovku v hodnotě 1000 ISK. Ok, pár zastávek autobusem za dvě stovky na naše, to bolí, ale co se dá dělat.
„Běžte si sednout a nechte to, pro dnešek uděláme výjimku, vezmu vás bez placení,“ sdělil mi řidič. Poděkovala jsem mu a začala jsem uvažovat o tom, jak je možné, že narážím vždy na tak hodné lidi.
Gay Pride Reykjavík - autobus

Ze stanice Ártun, kde je benzinová pumpa, opět stopuji.
„Vzala jsem tě, protože vždycky mám pocit, že musím vzít samotné holky, které stopují.

Akorát jedu z práce. Pomáhám lidem s downovým syndromem. Jsou to báječní a dobří lidé. Jezdím za nimi domů, asistuji jim při každodenních záležitostech - chodím s nimi na nákup, na poštu, ale nutná je i pomoc v domácnosti, hygiena a podobně. Dříve jsem dělala i s lidmi s jinými poruchami, byla jsem zvyklá i na agresivní chování, downové jsou oproti tomu zlatí.

Před tím jsem pracovala v mateřské školce. Tu práci jsem milovala. Jenže je za ni málo peněz, tak jsem se rozhodla pro změnu. Moje současná práce je dobře placená i díky tomu, že dělám o víkendech. To pak dostávám více peněz. A také jsou příplatky i za práci po páté hodině odpoledne,“ líčila mi řidička.

„Na moji práci nemusíš mít žádné speciální vzdělání, jen musíš mít nějaké to sociální cítění. Na Islandu se mi líbí, že stát moji profesi hodně podporuje. Lidé s postižením mají péči sociálních pracovnic plně placenou státem, vždyť každý si zaslouží důstojný život,“ dodala.

„Vezmu tě až k domu, kam přesně potřebuješ?“
„Do Akranes, až na konec města, ale já si někoho stopnu a pak dojdu.“
„Ale prosimtě, mám to pár kilometrů zajížďku a doma stejně nemám nikoho, kdo by na mě čekal. Manžel pracuje a děti už jsou dávno pryč z domu, vyrostly nějak moc rychle.“

Byla jsem ráda, že už nemusím táhnout všechny ty věci, navíc mě rozhovor s paní neuvěřitelně bavil a zajímal.
Skanzen Akranes

Tady bych mohla žít

Večer jsem se šla opět ztratit do uliček Akranes, našla jsem steam-punkovou kavárnu, poseděla jsem se sladkou perlivou nezdravou limonádou ve skanzenu a koupila jsem si konzervu fazolí na druhý den.
Až se tak nějak stalo, že jsem se do toho města zamilovala. Přemýšlela jsem nad tím, že tohle by asi bylo to místo, kde bych dokázala nějaký čas žít.
Kavárna Akranes

V neděli ráno jsem jej ale opět opouštěla. Mířila jsem na turisticky oblíbený golden circle. Jedná se o okruh nedaleko Reykjavíku, který se dá stihnout za jeden den a vidíte spoustu věcí.

A zase ti zajímaví lidé.

Před Reykjavíkem jsem měnila auto a nabrala mě postarší dáma.
„Hrozně se omlouvám, tohle je to nejšpinavější auto všech dob, ale manžel si dnes vzal moje.“
Tohle neřeším, jsem vděčná, že jedu.

 Ani nevím jak, ale dostaly jsme se k hovoru o knihách. O těch, které nás zasáhly, na které nemůžeme přestat myslet. O čtení v cizích jazycích.
„Jako první knížku v němčině jsem četla Plechový bubínek. To není úplně lehká četba, ale překvapivě mě to bavilo. Nejprve jsem se hodně zasekávala, ale postupně jsem začala rozumět více a více. A pak už to šlo samo.“

Paní mě motivovala. Čtu knížky v angličtině, ale na němčinu jsem si ještě netroufla, protože jsem se bála, že nebudu rozumět. A tak jsem si sehnala Hunger Games v němčině a jen včera jsem četla asi dvě hodiny. Občas nevím, co jaké slovíčko znamená, ale buďto si ho najdu nebo jej přeskočím a domyslím si, co mělo zhruba být řečeno. Pomáhá mi, že knihu znám téměř nazpaměť. Konečně jsem se odhodlala a to jen díky oné paní.

Doporučila mi také knihu s podivným názvem HHhH, která vypráví o odboji a o lidech, kteří se postavili Reinhardu Heydrichovi. Název skrývá zkratku Himmlers Hirn heisst Heydrich: Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich.

Já jí na oplátku doporučila knihy od Čapka, kterého mám velmi ráda a myslím si, že je to jeden z (našich) nejlepších spisovatelů.

Paní znala Česko dobře. Prý tu totiž má známé a to mezi celkem významnými osobnostmi. Předsedala totiž organizaci sdružující zdravotníky z celého světa a zná se s pár lidmi, kteří zastávali vysoké posty v oblasti zdravotnictví.
Þingvellir je místem prvního islandského parlamentu.


Národní park Þingvellir přerušil naše povídání. Paní si ještě pro jistotu napsala „ČAPEK“ na lísteček, aby se na něj doma mohla podívat.

Již tato zastávka na golden circle mi potvrdila mé obavy. Davy lidí. Lidi. Všude lidi. Asi jsem byla trochu rozmlsaná těmi západními fjordy a severem, kde je přece jenom turismus trochu řidší. Park krásný, výhledy krásné, ale nebylo to ono.

Pokračuji.

Jsem z Islandu, ale pracuji v Dubaji. Tedy teď akorát mířím na chatu, vždycky si dávám tak na měsíc dva oddych.“
„V Dubaji? Páni, a co tam děláte?“ táži se pána, který se rozhodl mě přiblížit Geysiru.
„No takhle, mám firmu, která konstruuje letadla. Vystudoval jsem inženýra letectví. A pak jsem si založil společnost. Lidé nás platí za to, že jim pomáháme s nákupem letadel, přestavbami. Radíme jim, jak letadla upravit. Nevěřila bys, kolik lidí si v dnešní době kupuje letadla. Všichni si teď pořizují letadla,“ cizí člověk mě opět ohromil.

Golden circle

Nedaleko od Geysiru odbočoval ke své chatě. Naštěstí netrvalo dlouho a já mohla opět pokračovat. Vzali mě dva Američané. Otec se rozhodl letět se svým invalidním synem na Island, aby mu ukázal místa, která se mu tu líbila, když tu před pár lety byl. S pány jsem celý okruh dokončila, jelikož jeli na všechna místa, která jsem měla v plánu vidět.
Geysir - golden circle

Geysir byl fajn. V podstatě to vypadalo následovně. Davy stály okolo zábradlí, všichni v ruce mobil nebo foťák. Čekalo se, až vytryskne gejzír. Když došlo k představení, všichni užasle hleděli do mobilů, aby kontrolovali, že mají celou podívanou v záběru. Pak někteří odešli a zbytek čekal na další vytrysknutí, jelikož se asi předchozí záběr nepovedl. Geysir sám o sobě byl zážitek, chtěla jsem jej vidět a splnilo se.

Následoval Gullfoss - další islandský vodopád. Nedávno do něj zahučel nějaký chlapík a ještě dlouho ho hledali. Ono to zábradlí tam není jen pro legraci. A ty cedule, které varují, že zábradlí nemáte přelézat, mají také svůj účel. Přesto jsem viděla několik lidí, kteří to naprosto ignorovali a stáli co nejblíže u okraje, aby si vyfotili selfie - riziko neriziko.
Gullfoss a duha

Bylo naštěstí slunečno, a tak jsem se dočkala i kýčovité duhy a mohla jsem si tedy i toto místo odškrtnout ze seznamu. (Ale Detifoss a Godafoss jsou mnohem lepší!) K hlavní silnici jsme se vrátili za šíleného lijáku. Slitovalo se nade mnou asi třetí auto. Problém byl v komunikaci. 

Než začnu, shrnutí: Golden circle může být super, pokud jej dáte na začátku, kdy jste toho ještě moc neviděli. A taky si neplaťte žádnou tour autobusem, ale jeďte buďto vlastním autem nebo to prostopujte. Za ty peníze to, podle mě, nestojí.

Letiště ne, na sever

Zpět k cestě.
Polský pár, který neuměl anglicky. Ano, s Poláky se dá celkem dorozumět i bez angličtiny, ale jsou věci, které je potřeba vysvětlit pořádně. Protože když nevíte, co ten druhý říká, může se stát například to, že se svezete zpět do Reykjavíku, i když tam vůbec nechcete a jen těžko se vám to podaří zastavit.

Nejprve jsem se tedy modlila ke všem islandským bohům, abych vůbec jízdu přežila. Víte, co se říká o polských řidičích... Něco na tom bude. Pán jel - s odpouštěním - jako hovado. Byl za jízdy na mobilu, svačil, když se potřeboval napít, převzala jeho volant spolujezdkyně. Auto kličkovalo ze strany na stranu. Poté vytáhl nějaký zápisník, napůl koukal do něj a napůl na cestu. Do toho jel asi 130 km/h. Když něco vyprávěl své paní, gestikuloval a rozhazoval rukami, držet volant u toho nestíhal.

A pak, když jsem potřebovala vysadit, abych se vyhnula Reykjavíku a stopla auto na sever, dvojice mi vůbec nerozuměla. Povídali si polsky a pochopila jsem, že řeší, kde mi zastaví. Zopakovala jsem - za doprovodu gest - že „Keflavik ne, Keflavik letiště, já jedu na sever, nahoru, potřebuju někde tady vysadit, vystoupit, tady konec, zastavte tu někde." Do toho jsem ukazovala na mapě, kam potřebuji a předváděla letadlo, u toho kroutila hlavou.

Paní pochopila, co jsem se jí snažila říci, bohužel už jsme ale vjeli do Reykjavíku. Po pár minutách mě vysadili, přes rychlostní silnici byla benzínka. Bohužel ale stála přesně před největším dopravním uzlem. Spoustu odbočovacích pruhů, auta jezdila jako blázen, na benzínku přijelo tak jedno auto za pět minut.
Gay Pride Reykjavík

Přemístila jsem se k autobusové zastávce (kterou všechny autobusy míjely) a zkoušela štěstí tam. Když už jsem přemýšlela, kde dnes přespím v Reykjavíku, konečně auto. Nejelo mým směrem, samozřejmě.
„Prosimvás, vemte mě kamkoli z města, je mi jedno kam, já se odsud jinak asi nedostanu."
Čtyřicátník s copem místo bradky se rozhodl, že si trochu zajede a zavezl mě mimo Reykjavík směrem, který jsem potřebovala. Prý v mládí taky stopoval a ví, jak mi je.

Následovala tak trochu pobrkaná žurnalistka z Paříže. Při jízdě neustále zmatkovala, fotila si krajinu, bála se, že ji zachytí radar a že dostane pokutu (ale nezpomalila), samozřejmě, že ji vyfotil. Když zastavovala na odpočívadle, postavilo se vedle ní auto. Chtěla akorát odjet, místo toho aby vycouvala, začala na řidiče troubit a zběsile máchat rukama, aby mu naznačila, že chtěla projet přes místo, kam zaparkoval. Za to dobu, co troubila a rozčilovala se, by už dávno vyjela a mohla pokračovat v cestě...

Cestu jsem zakončila v malé červené dodávce. Pán pochází z Polska, momentálně pracuje na Islandu. Před tím ale žil a pracoval v Peru, Brazilíi, Indonésii,... Procestoval téměř celý svět, mluví sedmi jazyky plynně, pěti se dorozumí a právě se učí japonštinu a islandštinu.

Gay Pride Reykjavík

Před dvěma lety mu zemřela žena, od té doby nebyl doma. Když jsem mu řekla, že mi je dvacet, byl dojatý. Pak jsem se dozvěděla, že jeho dceři je 21, moc mu chybí, studuje v zahraničí a chystá se do Ameriky.

Bavili jsme se o Islandu a Islanďanech, o vegetariánství, o ochraně životního prostředí, o tom, co nám dělá radost,o tom, co dělat, aby naše jednání činilo šťastné i lidi v našem okolí.

Dodávka směřovala k farmě, vyhýbala se dírám v cestě, vysadila jednu malou cestovatelku a pak zmizela za kopcem.
Majáky Akranes

Maják Akranes

Ateliér


Obchod v Harpě

Harpa

Harpa

Kolaportið - bleší trhy 

Ráj
I tohle se tam dá sehnat




Nákupy a tak

Reykjavik Pride








Akranes


Bowie tribute wall

S orientací ve městě vám tu nic nepomůže, ale zase aspoň víte, jak daleko to je do Norska



Kostel Akranes

Budova, která vypadá jako kostel, ale není kostelem

Jen já a západ slunce

Golden circle


A jak vypadá váš letní outfit?
Národní park Þingvellir
Okolí Geysiru



Okolí Geysiru


Další články o mém au-pair pobytu najdete v rubrice Island a zásobu fotek a videí každý den na mém Instagramu

Zúčastnili jste se někdy Gay Pride? A jaký máte na tuto akci názor? Diskutujme v komentářích

5 komentářů:

  1. Páni. Po dlouhé době článek, který mě fakt bavil. Island je nádherná země. Kasa a pověšené kousky oblečení se mi fakt líbí. To samozřejmě i ostatní fotky. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, děkuji, to mě ohromně potěšilo :)

      Vymazat
  2. Perfektně napsaný článek. Vlastně všechny články z Islandu. Dneska jsem je přečetla všechny pomalu jedním dechem. Plánovala jsem cestu na Island už dlouho, plán byl oslavit tam v září narozeniny, ale najednou se celý plán zhatil a já nemám s kým jet a úplně sama se celkem bojím. Tohle je skvělá motivace. Že to cestování osamotě nebude přeci jen taková hrůza, když je tam spousta milých lidí. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :)
      Island je zrovna taková země, které bych se asi sama vážně nebála, je tu bezpečno, myslím, že bys fo toho měla jít. Zažiješ toho hrozně moc a budeš mít na co vzpomínat

      Vymazat
  3. Pěkný článek. Myslíš, že budeš stopovat i mimo Island? Já třeba z nějakého důvodu mám V ČR malinko obavy oproti jiným zemím...
    Prosím, kdy a kde jsou v Reykjavíky blešáky? Nebo jak jsi to zjistila..
    Já zjišťuji, že nebudu mít tolik času na cestování, ale Reykjavík, bych stihnout mohla :)
    Předem dík!

    OdpovědětVymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také