Akranes - moře, párty a vysoká hora / Island

12krát skvělý komentář
Když jsem se rozhodla, že budu au-pair právě na Islandu, slíbila jsem si, že se každý týden podívám alespoň na jedno nové místo. A tedy - Akranes - město pár kilometrů od Reykjavíku, lemované horami a mořem, a hlavně plné irských vlajek; v den mé návštěvy se zde totiž slavil příchod Irů pár století zpět a tím i počátek civilizace na tomto území.

Co všechno jsem tedy v Akranes zažila, viděla a obdivovala (a vytrpěla)?
Jeden z domů ve skanzenu

Moře

Nebydlím úplně u moře, sice jej tedy z farmy v dálce vidím, ale ještě jsem u něj nebyla. A celkově jsem naposledy skotačila ve slaných vlnách naposled pře třemi lety v Itálii. A tak to pro mě byla velká událost, vidět zase tu nekonečnou masu vody.

Bylo asi 11 stupňů, na sobě jsem měla zimní bundu. Boty a ponožky však musely nelítostně dolů. Hej, tohle je prostě moře! I kdybych se měla prodírat kusy ledu, potřebuji si namočit alespoň nohy.

Mít písek mezi prsty. Mít písek po celých chodidlech. Mít písek po celých chodidlech tak, že i když se budu vážně snažit, nedostanu ho dolů ani náhodou a po cestě mě bude pěkně dřív v ponožkách.
Safra, ještě teď je mi zima, ale stálo to za to!
No a co, tak bylo studený
Učila jsem moře česky
Ještě teď mám omrzliny

Party

Jak jsem již psala, celé islandské město bylo ozdobeno irskými vlajkami, jelikož zde probíhaly bujaré oslavy. Když jsem dorazila na Island, byla jsem smířená s tím, že alkohol uvidím až zase za oceánem. Tady je zaprvé těžko sehnatelný a když už jej seženete, pořádně si připlatíte. S sebou jsem si také nic nevzala, na Island můžete dovézt alkohol až když vám je dvacet. Dvacet mi bude v srpnu.

Pak mi ale Sara nabídla, že její bratr jde na nějakou párty a může mě vzít s sebou.
Ok, byla jsem v cizím městě na cizí párty s cizími lidmi. Mluvili cizím jazykem, ale nabídli mi něco dobrého k pití a společně jsme se zasmáli. Učila jsem je slova řeřicha a nejkulaťoulinkatější (což dělám asi vždycky, když potkám cizince). Věřte, že tohle je prd oproti slovům islandským.

Zastávám názor, že islandštinu musel vymyslet buďto ďábel nebo nějakej hodně zlej viking. Takovej ten s obří helmou s ještě většíma rohama, kterej se hrozně moc radoval, že vymyslel něco, čemu nikdo nikdy nebude rozumět, pokud se nenarodí v této nehostinné krajině.

Cestou domů jsem potupně zapnula navigaci na mobilu, mám pocit, že bez ní bych se ještě teď motala uličkami s domy, které všechny vypadají úplně stejně.
Jeden z mnoha ozdobených domů
Někdy člověk musí zapnout navigaci

Skanzen

Druhý den ráno, to si takhle kráčím po hřbitově (to je krásný začátek) a mířím ke kostelu, který prý ale vůbec není kostelem (stavba upomíná na zmařené životy rybářů, kteří se nikdy nevrátili domů). A když docházím až dozadu, za kostel, který není kostelem, všímám si parádního baráčku. Rozbité okno, starší, hm, ten bude opuštěný. Srdce člověka, který miluje urbex, zaplesá.
Na fotografii kostel, který není kostelem
Skanzen v Akranes
Domek, který jako první upoutal moji pozornost

Přijdu blíž a vidím, že tento domek má společnost. Další neobydlené stavby. To je divné. Mají i otevřené dveře. Do jednoho z nich nakouknu a udivuje mě, že uvnitř je vybavení. Zdá se mi to trochu divné, takhle nepoškozený dům podle mě nemůže zůstat ani na Islandu. Nerada bych se někomu vloupala do obýváku. Obzvlášť, pokud by v tom obýváku právě byl.

Jdu ještě dál a začínám googlit (ať žije zrušení roamingu!). Aha, Terezo, ty jsi vlezla do skanzenu.
Vzorně jsem tedy našla pokladnu, zaplatila 800 ISK a pak jsem měla možnost nahlédnout do starých a plně vybavených domků. Sama!
Místní tisk
Tereza v maturitních šatech. Neptejte se...
Dáte si?
Dětský pokoj
Stařecké brýle
Retro obývák
Pohled do kuchyně islandské hospodyňky
Ale jo, takový bych asi brala
U kulatého stolu
A podobné gauče bych si také klidně odvezla
Dominantou skanzenu je i rybářská loď

Hora

A velké finále. Občas mluvím rychleji, než mi to myslí. Při příjezdu a návštěvě příbuzných Sary jsem se zmínila o tom, že mě láká jít se podívat do hor, které máme za domem. Spíše jsem to řekla tak nějak proto, že jsem chtěla vypadat jako sportovec a tušila jsem, že se nakonec půjdu spíše podívat na majáky, tam se chvíli zapomenu a pak už to do hor nestihnu.

„Gunnar by tě tam mohl vzít, co říkáš, Gunnare?“ řekla Sara. „To by šlo, klidně můžeme vyrazit, třeba zítra po obědě“ přijal Gunnar a já měla po majákách.
Gunnar je policista. Byl na policejní akademii, chytá padouchy a má kondičku jako všichni tělocvikáři ze střední dohromady. Do hor prý chodí alespoň jednou týdně, kvůli fyzičce.
Příště mlč, Terezo.
Grunnar a pes, když jsem jim byla těsně v patách
Tady jsem byla. Nevypadá to zase tak vysoko. Achjo

Samozřejmě jsem nabídku přijala, mezi mé vlastnosti patří to, že nerada dávám najevo, že bych něco nedokázala. Raději budu mlčky trpět, ale mé ego bude spokojené. A taky mám pak alespoň o čem vyprávět. (jako když jsem ušla 52 kilometrů dlouhý pochod, to je teď jedna z mých top příhod)

A tak jsme šli. První krizi jsem měla po pár desítkách metrů, kdy jsem zjistila, že mé nohy nefungují tak, jak by měly a že už tenhle celkem příjemný kopeček na zahřátí bych raději vyjela po eskalátoru, kdyby tu nějaký byl. 
Tak tedy jdeme

Funěla jsem, ale nedávala jsem na sobě nic znát. Gunnar si šel svým tempem a já jej občas někde - desítky tisíc kilometrů přede mnou - zahlédla. Vyškrábali jsme se po kamenech na první vrcholek a Gunnar mi něco řekl. Nerozuměla jsem mu, a tak jsem se jen pousmála a doufala jsem, že to nebyla otázka. Pak jsem ale zpětně pochopila, že mi pověděl něco ve stylu: tohle nebyl žádný kopec, počkej, co přijde teď!
Jupí.

Vrchol jsem nakonec zdolala. Celou dobu mě popohánělo barvité líčení ze včerejška, kdy mi všichni říkali, jak krásný výhled mě čeká. A víte co? Celou cestu bylo teplo, bez jediného mraku. Mraky se rozhodly počkat, až se budu vyčerpáním opírat o stativ, abych zachytila onen krásný výhled. A úplně sprostě mi to celé zkazily, viditelnost byla jen pár metrů přede mne. 
Tak jsem se alespoň zapsala do „knihy návštěv“ a šli jsme zase, skrz údolí s krásnou řekou plnou vodopádů, dolů.
Hlavně se podepsat
Jindy je prý výhled lepší. Minutu po této fotce nás zavalila mračna a neviděli jsme už vůbec nic
Spadnout bych nechtěla
Protože kdo by to pak šel znova nahoru

A víte co, jsem ráda, že jsem šla, Když se plazíte nahoru na horu, proklínáte ten pitomý nápad, ale když to pak dokážete, máte takový zvláštní a hrozně příjemný pocit, který vám vydrží až do druhého dne. To se pak vzbudíte, nohy vás bolí a jedinou motivací, abyste sešli schody dolů, je úžasně vonící snídaně.




Bože, to byla tak dobrá snídaně. Kéž by mohl člověk celý život jen snídat...
Ve výšinách
Deep fotka v riflích. Pod pojmem - jedeme do města- si zkrátka člověk nepředstaví výšlap na horu
Moje pocity v jediné fotografii

To byl Akranes, Akranes mýma očima. Jen ty majáky jsem nakonec neviděla. Pokud vás článek bavil, v rubrice Island najdete Islandu více.
A pokud mě chcete provázet na mých cestách každý den, sledujte mě na instagramu, zejména moji story! >> Kracmarovat

12 komentářů:

  1. ten retro house je skvělý i s tím dětským pokojem :D! Musím se přiznat, že poprvé takhle čtu u někoho, že má zkušenost být au-pair právě na Islandu, velmi zajímavé :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono mít na Islandu au-pair je poměrně velkou novinkou, narozdíl od Anglie, kde je to běžné. A au-pair mají zejména lidé na farmách, ve městech funguje něco jako chůvy, které mohou mít až pět dětí. Jenže tím, že farmy jsou od měst daleko, není tohle možné, a tak farmáři začali najímat au-pair. Takže tu asi zatím zase tolik au-apir nebylo. Možná proto mě to lákalo více, než-li třeba ta Anglie nebo Německo :)

      Vymazat
  2. Tenhle článek mě bavil a moc hezké fotky. Island je rozhodně jedno z míst, které mě láká navštívit :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Island je krásný a čeká jen a jen na tebe :)

      Vymazat
  3. "I kdybych se měla prodírat kusy ledu, potřebuji si namočit alespoň nohy." Tak tohle mě dostalo, mam to vždycky stejně. Prostě ten písek... úplně ti rozumim :)
    Ejnets in Lisboa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jupí, vždycky mi udělá radost, když zjistím, že v něčem nejsem sama :D

      Vymazat
  4. Ty skanzení baráčky jsou úplně nej, taková nádhera! Já taky vždycky učim všechny řeřicha a nejkulaťoulinkatější, to je největší sranda! Moc hezký článek:)

    www.cityscape-bliss.com

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) Jo, skanzen mi učaroval. A přesně, u toho se člověk vždycky nasměje :D

      Vymazat
  5. Rozhodně si přečtu další články z této rubriky, Island se mi hrozně líbí (i když neznám jejich kulturu a tak, prostě se mi líbí ta příroda, asi jako Švýcarsko a severské státy). :) Tvé fotky mě uchvátily, je to naprostá nádhera a tiše ti závidím. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mám radost, vychází minimálně jeden týdně :)
      Island je krásný a hrozně zajímavý, doporučuji zažít na vlastní kůži
      Děkuji moc :)

      Vymazat
  6. Ty jo, to ti moc přeji a trochu závidím, na Island bych se taky chtěla podívat a tohle je navíc hezké předsevzetí, protože tím pádem vymáčkneš z té malé zemičky na severu Evropy maximum. :)

    Líbí se mi tvůj popis islandštiny. :D (pro cizince je vždycky oříšek vyslovit moje příjmení, s tím zbytkem je netrápím. :D )

    Hodně štěstí a spoustu zážitků! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Island je báječný, jsem moc ráda, že tu jsem :)
      Moje příjmení je občas těžké i pro Čechy, kolikrát už ze mě udělali Kráčmerovou a podobně... :D
      Děkuji :)

      Vymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také