Ledový sen

12krát skvělý komentář
Silvestrovskou noc ukončil až východ slunce a já si uvědomila, že tohle jsem trochu přehnala. S letošními prvními slunečními paprsky jsem se tedy vydala domů, popřála mamce šťastný nový rok a ulehla jsem do postele. Svého rozhodnutí slavit, dokud mi síly budou stačit, jsem litovala zhruba ve dvě hodiny odpoledne, kdy jsem se probudila. Posnídala jsem pozdní oběd a vyhlédla ven z okna. Hlavou mi běželo mnoho myšlenek, které ale zdatně přebíjela únava. Abych ale celý den nevěnovala jen své posteli, rozhodla jsem se bojovat. O půl čtvrté jsem seděla v autě a mířila na Byšička. Z prvního ledna si totiž budu pamatovat jen dvě věci - východ slunce a západ slunce. A ten západ, ten stál, dámy a pánové, za to.

západ

Opět jsem byla na svém oblíbeném místě. V jedné ruce foťák, v druhé termohrnek s čajem, přes rameno přehozené pouzdro se stativem. Takhle nějak si představuji skvěle strávený čas. Sama. Jsem sice extrovert a zbožňuji, když mohu být mezi lidmi. Když se mohu smát několik hodin v kuse, bavit se s přáteli. Zároveň si ale užívám okamžiky, jako byl tento. Jen já, foťák, příroda a klid. Nemusím myslet na nic, jen na to, jak správně nastavit čas, ISO a clonu, aby vznikl zajímavý snímek. Poslouchám ticho. Rozhlížím se po okolí, uvědomuji si tu krásu, která mě obklopuje. Na každé straně úplně jiný výjev. Na západě slunečný kotouč, který pomalu mizí za hradbou stromů, na sever rybník lemovaný bílým hvozdem. Na východ růžovopomerančové poklidně stojící nebe, hájenka zasněžená a pečlivě ukrytá v ledové peřině. Na jihu zhlížím na pocukrovaný les, který zprava zlatavě nasvěcují poslední paprsky novoročního dne.
Není to ráj, je to jen jedno místo z tisíců, milionů, přesto pro mě znamená mnoho. Vždy, když sedím v pokoji a vidím, jaká kouzla se dějí za jeho oknem, napadá mě jen jediné: jak by to vypadalo krásně na Byšičkách. Pár minut na to většinou balím fotověci, natahuji se po klíčích od auta a za chvíli vím, že tu nejsem zbytečně. Že i po stopadesáté ta krajina pod kopcem a kostelíkem vypadá úplně jinak. Není to jen o tom stálém, o tom kostelu, který tam stojí pár století, o stromech, které tu byly ještě předtím, než jsem se narodila. Je to i o tom pomíjivém, o Slunci, o mracích, o mlze, díky nim není žádný den stejný. Nikdy mě to nepřestane bavit.

kostel s hřbitovem

Byšička 
sever



Byšička nasvícená sluncem

větve pohlcené mrazem

Ideální odpoledne

východ

na severu
Další zimní fotky? Foťák mi přimrzl k rukám

12 komentářů:

  1. Úžasné! Jako bych tam byla :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Nádhera... Článek mě dokonale pohltil!

    OdpovědětVymazat
  3. Krásné fotky, ale ta poslední je prostě nejlepší. Ta se ti moc povedla :)
    Jinak se silvestrem a dnem po něm jsme dopadli stejně :D
    Inspiration by Linda

    OdpovědětVymazat
  4. ah tak tie fotky su uplne,ale uplne dokonale. A inak hovoris mi z duse, tiez mam rada, ked mam sem tam uplne klud a cas sama na seba, ist len tak niekde na prechadzku a venovat sa foteniu.

    Petite Jardin

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, Danuš :)
      Takový relax je úplně odměnou, na podobné procházky se vždy hodně těším

      Vymazat
  5. Krásné fotky! mi jsme šli na Silvestra s přítelem na procházku do lesa po obědě a bylo krásně!
    Můj blog: Beauty by K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lesy jsou teď kouzelné, vypadá to v nich jako v ledovém království

      Vymazat
  6. Tak ta poslední, to je nádhera! Celkově z nich dýchá tak krásná atmosféra, že mám chuť se jít dneska ještě jednou projít :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Lily :) Projít se rozhodně jdi, sice je tam chladno, ale za tu nádheru to stojí

      Vymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také