Pokoj s výhledem na Berlín

Žádný komentář :( Zkus to napravit
Každé ráno se probudit, otevřít oči a vidět z mého okna Berlín, to je můj velký sen. A ten se mi splnil. Luxusní apartmá kousek od Alexandrplatzu, za postelí obří okno s výhledem na Berliner Dom. Člověku se píší články hned o trochu lépe, když má za zády své milované město.

Dobře, a teď konec pohádek. Předchozí odstavec ale nebyl tak úplně lživý. Jen z luxusního apartmá se stal můj pokoj a z obřího okna se stala obří tapeta. Jinak je vše pravda pravdoucí. Pokud na můj blog chodíte častěji, asi jste si již všimli, že mám ráda Berlín. Pokud jste zde poprvé, vězte, že mám ráda Berlín. A to je, dámy a pánové, přesně ten důvod, proč jsem se rozhodla, že moji zeď bude zdobit veliká tapeta s Berliner Dom.
Za možnost přestěhovat se do Berlína vděčím firmě Pixers, kde si s touto zakázkou bravurně poradili.
Dlouho předlouho mi trvalo vůbec vymyslet, co bych vlastně na zdi chtěla, nejprve mě zlákali různé hipsterské motivy, pak jsem si ale řekla, že chci spíše svoji fotku. A tak začaly možná i hodiny hledání té pravé. Připadala jsem si jako nějaký princ, který si ze zástupu zahalených princezen vybírá tu, se kterou stráví celý svůj život. Nebo jako když jdete k volbám a procházíte programy všech stran a ani po dlouhé době nenacházíte tu, se kterou byste plně souhlasili. A jediné, co víte je, že součástí toho rozhodně nesmí být Tomio Okamura. Ať už se bavíme o tom, kdo je vlastně ta zahalená princezna, koho budete volit nebo kdo bude na vaší zdi...

Nakonec jsem poslechla své srdce. A tak se klidně celý den můžu dívat na TO místo. A motivuje mě v tom, že až dodělám školu, přesně tenhle výhled se mi naskytne každý den, až budu alespoň pár měsíců bydlet v Berlíně. Pracuji na tom, pomalu si hledám práci anebo hostitelskou rodinu na au-pair, v cestě za mým snem mi nesmí nic stát, zejména ne já a moje občasná nesebedůvěra. A můj Berlín v pokoji mi stále říká, ať kašlu na pochyby a ať jdu do toho, protože tohle je to, co chci.

A pár slov k tapetě. Moc se mi právě líbilo, že jsem mohla použít vlastní fotografii, ač v databázi fotek Pixers bych si také vybrala. Pořídila jsem si ne přímo tapetu, ale samolepku. To mi ostatně velmi ulehčilo práci. Ono v závěru i s lepením samolepky (ale jen kvůli mé nešikovnosti) to byl celkem boj, co bych si počala s lepidlem a klasickou tapetou, netuším.

Co už jsem párkrát zmínila, rýsování a měření není mou silnou stránkou. Vlastně bych raději seděla celé odpoledne u počítače a koukala se na začínající youtubery, než abych měla narýsovat krychli o délce hrany a = 8 cm. Společně s balíčkem totiž přišel i velký problém. Po vybalení jsem si začala uvědomovat, že já nejsem ta osoba, která by něco podobného mohla zvládnout. Jelikož se ale nikdy nevzdávám a než abych něco neudělala vůbec, udělám to raději špatně (viva sangvinik), odborně jsem si zašla pro velké dřevěné pravítko a s přesností stavitelů polské dálnice, jsem něco naměřila. Celému divadlu přihlížela moje pomocnice - mamka. A tak jsem se rozhodla, že chci vypadat, jako že vím, co dělám. Tvářila jsem se tedy nadmíru koncentrovaně, občas jsem polohlasem řekla nějaké náhodné číslo, aby to znělo jako že něco počítám, sem tam jsem se zatvářila jako moderátor nějaké napínavé soutěže na Barrandově a krůpěje potu mi stékaly po čele.

Když jsem nakreslila na zeď tužkou náhodně čáry, které celkem vypadaly, že jsou rovné, začaly jsme lepit. Instruovala jsem mamku na druhém konci tapety, aby spodek přiložila k nakreslené čáře, tak jako já. Podivovala jsem se tomu, proč nám to úplně nevychází a ani mamka nevěděla, jak je to možné, když jsem se s tím tak rýsovala. Nakonec jsem usoudila, že to, že to lícuje aspoň na jedné straně je známkou toho, že by se práce mohla povést alespoň z 50 %. To mi ku spokojenosti stačilo, a tak jsme pomalu začaly odlupovat samolepku a přimačkávat ji ke zdi. Pokud měříte dva metry, byl by pro vás tento úkon snadný. Nebyl však vůbec snadný pro dvě ženy, které s velkou slávou v 15 letech přesáhly výšku 150 cm. Po pár minutách nás začaly bolet ruce, které jsme měly zdvižené až k nebesům a také se ozvala bolest za krkem. Nezbývalo, než s tím vším skoncovat. A tak jsme po několika minutách tvrdé práce byly hotovy. 

Ukončila bych to slovy: no vidíte, a ani to nebolelo. To by ale nebyla pravda, takže volím jiná slova: Sice to bolelo, ale stálo to za to!


0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také