Nenechme se zastrašit

Žádný komentář :( Zkus to napravit
Koukala jsem se na nějaké video, když tu do mého pokoje vešla mamka. Byla zjevně velmi rozčílená. Pak mi řekla zprávu, která mě zasáhla: v Berlíně došlo k teroristickému útoku. Zlost a smutek se ve mně začaly mísit jako koktejl. Chtělo se mi brečet i hněvat se zároveň. Útok v Berlíně mě donutil se zamyslet.

Nejhorší na tom všem je, že se to dalo čekat. Že to vlastně není nic překvapujícího. Kdo by si myslel, že Berlínu se podobné věci vyhnou, musel být vážně naivní. Jenže dokud k tomu nedojde, nepřipouštíte si to. Ač mi někde uvnitř bylo jasné, že terorismus a Berlín se jednou střetnou, nechtěla jsem tomu uvěřit a snažila jsem se tuto myšlenku vytěsnit.

Vytěsňujeme, co se nás netýká
V Berlíně mám dobrého kamaráda, v Berlíně mám svůj druhý domov, v Berlíně se odehrávají mé plány do budoucna. Tento útok si beru neskutečně osobně, ač se mi nic nestalo (a naštěstí ani kamarádovi). Zasáhlo mě to, přiznám se, více než-li útoky v Nice, Ankaře,... Je zkrátka pravdou, že co se vás týká, má na vás větší dopad. Jen si sami sáhněte do svědomí, reagujete na titulky ve zprávách ,,v Ankaře po atentátu 24 mrtvých," výraznějším smutkem anebo zcela apaticky dočtete zprávu do konce, řeknete si, jak jsou ty věci hrozné a jdete dál? Teď vám nechci nic vyčítat, proč taky? Neříkám, že věci, které se dějí tisíce kilometrů od nás jsou mně závažné, než ty, které máme za hranicemi, tak nějak je ale potřeba pochopit, že kdyby měl člověk ztratit chuť k životu pokaždé, kdy se něco podobného dozví, brzy by se z něj stal psychicky zničený jedinec. Musíme, ano musíme, řekla bych, zkrátka některé nepříjemné věci vytěsňovat. Ne v tom ohledu, že bychom začali dělat, že se vůbec nic neděje. Je těžké to vysvětlit. Spíš mám na mysli takový štít, brnění, přes které nás protivník hůře zasáhne.
Co se týče Nice, byla to hrozná tragédie, a toto je zcela subjektivní, Berlín znám, je součástí mého života, a tak jsem na zprávy o něm citlivější. Není mi jedno nic z toho, co se děje, jen některé věci vnímám více.

Něco na naše vědomí působí trochu intenzivněji. Šokuje nás, má s námi nějakou spojitost, děsí nás. A proto jsem včera večer reagovala jinak, než-li za posledních pár měsíců, kdy se s podobnými zprávami setkáváme bohužel častěji. Slzy za oběti a jejich rodiny, neskutečný vztek na ty lidi, kteří něco podobného mohou udělat a ohromný strach o mého kamaráda. Už v létě jsem měla v metru v Berlíně nepříjemný pocit ač jsem sama sebe přesvědčovala, že tady se nemůže nic stát. Ale ten strach člověk vnímá, ví někde v podvědomí, že si akorát něco nalhává. Že se snaží dělat, že jeho se to netýká, ale moc dobře ví, že stoprocentní bezpečí je utopií.

Bojíme se na povel
Celá otázka strachu je neskutečně zajímavá (je-li to to správné slovo). Není to vlastně to, co oni chtějí? A nemáte náhodou pocit, že se jim to daří? Tím, že najedete kamionem do davu lidí, nevyhladíte nepřátelský národ. Za to ale způsobíte něco jiného. Narušíte životy obyčejným lidem, z vánočních trhů - neskutečně skvělé a dlouholeté tradice - uděláte veřejný terč. A lidé se začnou bát, možná se budou vyhýbat tomu, co je pro ně přirozené a co dělali rádi, v prospěch své domnělé bezpečnosti. Někteří možná zváží, že tohle už dál nechtějí trpět a v nejbližších volbách zvolí stranu, která jim slíbí, že je terorismu (a budou tím myslet uprchlickou krizi) zbaví. V čele států tak budou stát nestabilní strany, které nebudou umět dělat politiku, budou strašit lidi a omezí jejich svobody. Je tohle to, co si pro naši budoucnost přejeme?

Nemám strach, anebo jinak, mám strach, ale v žádném případě mu nedovolím, aby mě omezoval. Odmítám zrušit cokoli z toho, co mám v plánu jen proto, že nějaká hovada zabíjejí nevinné lidi. Nedovolím jim, aby mne zavřeli do pokoje. Nemám, jakožto obyčejný nevýznamný člověk, moc šancí, jak s nimi bojovat, můžu jim ale vzdorovat, ukázat jim, že nade mnou tedy moc nemají. Nad nikým z nás nemají moc, ani nad vámi. Nemůžeme se teď zavřít do ohraničených bublin, nevycházet z domu, neopouštět naši zemi a říkat si, že v našem malém městě jsme v bezpečí narozdíl od metropolí. Jsme v tomto vegetativním stádiu v bezpečí možná jako jednotky, nejsme ale v bezpečí jako národ, Evropa. 

Hra podle jejich pravidel
úl v Bruselu
A navíc si sami sobě také ubližujeme, bojíme se posílat naše děti na zahraniční pobyty, rušíme dovolené. I v tom malém městě to na vás má nějaký dopad. Hrajete hru podle jejich pravidel. Když se ale rozhodnete, že s pěšcem půjdete dopředu o tři pole a ne jen o jedno nebo o dvě, zaskočíte je. Pokud takto učiní každý nebo alespoň většina, soupeř ztratí motivaci. Když totiž i vy něco hrajete a očekáváte, že se soupeř nějak zachová, ale on vás místo toho obehraje, bude vás hra bavit?

Útoky v Berlíně pro mě byly poslední kapkou. Místo strachu mě ale donutili vzchopit se a žít si svůj život bez sebemenší změny. Nerada se podřizuji a dělám věci, které po mě chtějí ostatní, když s nimi nesouhlasím. Pokud se tedy ode mě chce, abych se pomalu stala malou vystrašenou včelou, raději obětuji své žihadlo, než abych celý život nevyletěla z úlu...

Chtěla bych tímto článkem vyjádřit lítost nad zmařenými životy, soustrast jejich pozůstalým a sílu zraněným, chtěla bych dát najevo svou podporu Berlíňanům, Němcům, Evropanům, NÁM. Velkému včelímu úlu, který dokáže svou jednotou zastrašit u zlé sršně, pokud se jich nezalekne.

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také