Řidiči, jezděte prosím opatrně!

10krát skvělý komentář
Každý z nás má způsob, jak se dostat ze složité psychické situace. Někdo se svěří rodině, někdo si jde zaběhat. Mou terapií je psaní. Když se mi stane něco hrozného, útěchu nacházím v tužce a papíru, popřípadě v klávesnici. Dnešní den mi přinesl vzpomínku, kterou už nikdy nevyženu z hlavy, cestou ze školy jsem se nachomýtla k smrtelné dopravní nehodě.

Od momentu, kdy jsem konečně dojela domu se cítím příšerně. Bloumám po domě, občas si sednu k mamce a s tupým výrazem v obličeji čučím do televizní obrazovky, nevnímám, co v ní vidím, jen na ni upírám zrak, ale myšlenkami jsem tam u toho stromu, kde se to všechno stalo.

Po několika hodinách uvažování o tom, jestli o tom mám nebo nemám napsat článek usuzuji, že nic jiného mi nepomůže. Notebook je mým terapeutem a přesto, že jsem našla obrovskou oporu v rodině, bez vypsání se z toho všeho bych dnes asi neusnula. A také cítím, že mám neuvěřitelnou potřebu apelovat na vás řidiče. Prosím, jezděte dle svých schopností a raději dojeďte do své cílové stanice o pět minut déle, než-li vůbec. Já vím, tohle slyšíte všude. Osobně jsem samozřejmě také dříve věděla, že nehody se stávají, a že ne vždy je namístě jet jak o závod, ale tak trochu se to dělo mimo můj svět. Teď mě to ale zasáhlo osobně a viděla jsem, co všechno může změnit malá chyba, kolik bolesti může přinést. Proto vám chci napsat, co jsem viděla, co jsem zažila. Nejenom kvůli své sobecké potřebě ulevit si psaním, ale i kvůli tomu, že by to byť jednoho řidiče mohlo přimět k zamyšlení. Jen možná slabším povahám doporučuji tento článek vynechat.

Ze školy jsme odjížděli o deset minut později, než obvykle. Odbočuji na cestu, na kterou jsem zvyklá a pak mi teprve dochází, že jsme dnes mohli jet výjimečně trasou kratší, jelikož nevezeme domů spolužáka, který bydlí při cestě. Jedu si svým obvyklým tempem, i když tentokrát možná trochu pomaleji - je mokro a silnice jsou plné spadaného listí. Navíc mi ráno kamarádka říkala, že na této trase se včera zase někdo vyboural. Jakmile je mokro, tady se vždy něco stane. 

Blížíme se domů, vjíždíme do zatáčky a vidím dvě tři stojící auta se zapnutými výstražnými světly. Podivuji se nad tím, co se asi děje a pak se podívám doleva. Ještě teď se mi chce brečet. Auto do poloviny zaražené do stromu, slabý dým z motoru. Poté můj pohled sklouzl na místo řidiče. Kristepane, prolétlo mi hlavou. Snad, snad to není... Bože...

Zatahuji ruční brzdu a s kamarádkami vybíháme z auta. Mrazí nás. Jeden z mužů, kteří přijeli chvíli před námi, říká, že ani on neviděl, jak se to stalo, ale byl na místě nehody pár desítek vteřin před námi. Snažím se vyhýbat pohledu na ruku bezvládně visící z rozbitého okýnka řidiče i na řidičovu hlavu zabořenou do airbagu. Běžím zpátky k autu pro trojúhelník a sděluji řidičům v koloně, co se stalo. Jeden je na mě velmi nepříjemný a rozčiluje se, že chce projet. Říkám mu, že to nejde, načež se on opět ptá, proč by to jako nešlo, že se tam musí nějak dát protáhnout. Nemám sílu se s ním dohadovat a odvětím mu, že jestli někam spěchá, tak ať se laskavě otočí, že zkrátka neprojede. Mezitím se ostatní snažili naměřit muži tep a komunikovali se záchranáři po telefonu. Kamarádku napadá, jestli se už někdo podíval dozadu do auta, zda-li tam někdo není. Vzhledem k tomu, jak se všechno seběhlo rychle to zatím nikdo neudělal. Když se otevřou dveře, všem zatrne. Tři dětské sedačky. Prázné, naštěstí. Okamžitě ale prohledáváme okolí, prohlížíme auto a hledáme, jestli by někdo přecejenom kdesi v okolí vozu nemohl být. Prostor sedačky spolujezdce nyní zcela vyplňuje motor. 

Nemá puls. 

Osoba je navíc zcela zaklíněná mezi sedačkou, řízením a airbagem a nás nenapadá způsob, jak bychom ji sami mohli z auta dostat. Dveře jsou zaseknuté. Silní chlapi je nedokáží vylomit. A tak jsme se rozhodli nechat veškerou manipulaci na záchranářích, kteří vědí, co dělají. Jsme tu s ním, ale nemůžeme mu pomoci, tak hroznou bezmoc a beznaděj jsem nikdy nezažila

Všichni navíc tušíme, že došlo k nejhoršímu, přesto v nás ještě je malá jiskra naděje.

Pak se událo všechno během několika málo okamžiků, přijela záchranka, hasiči. K vyproštění muže musí použít hydraulické nůžky, dveře nejdou otevřít. Za chvíli přilétá i vrtulník, přijíždí policie. Záchranáři rozdělávají nosítka a chystají se na okamžitou pomoc a letecký transport do nemocnice. Když se naposledy dívám směrem k vozidlu, spatřím akorát tvář neznámého a spoustu krve. Pak nám hasiči říkají, že pokud chceme, můžeme se otočit a jet pryč, vlastně nám to doporučují, přijíždějí totiž další hasicí vozy a my jim tak vytváříme prostor co nejblíže k havárii.

Pochmurný podzim, šero, jedeme po vedlejší silnici, mlha si pohrává s barevnými listy stromů. Hořkost a smutek. Sedíme mlčky v autě. Jedu pomalu, klepou se mi ruce i nohy. Myslím jen na to, jak moc už potřebuji být doma v ochranitelském objetí mé mámy. Vidíme letět vrtulník a doufáme, že onen dotyčný je uvnitř a bojuje, i když tomu moc nevěříme. Vysazuji u domu poslední kamarádku a začínám plakat. Domů už je to jen pár desítek metrů, než je ale urazím, trvá to podle mě tak hodinu. Ve dveřích na mě čeká mamka, brečím a sedám si na křeslo. Dlouho nedokážu popsat, co jsem viděla. Celé mě to hodně vzalo a co ještě více dopomohlo tomu, že jsem se nemohla dostat ze stavu naprosté duševní destrukce, je jedno smutné výročí. Jsou to dva dny, co jsme vzpomínali na tátu, který nás před devíti lety opustil. Byla jsem dítě. A teď, teď jsou někde jinde jiné malé děti, které čekají na tatínka, který se už ale nikdy nevrátí. 

Nic se mi nestalo, já vím, já nejsem ten, komu se dnes zbořil život jako domeček z karet. Jenže jsem to všechno viděla. Nemůžu to dostat z hlavy. Bojím se usnout. Bojím se zítra sednout za volant. Kdybychom přecejenom jeli tou kratší cestou, mohli jsme si zítra v autě sdělovat, že se na té prokleté silnici zase někdo vyboural, bylo by nám to líto a nejspíš bychom celou dobu na onoho nešťastníka mysleli. Místo toho teď píši tu nejsmutnější zpověď za posledních pár let a pokouším se tak alespoň trochu ulevit své duši. Zítra, až pojedeme ze školy, zapálíme na tom místě svíčku. Toho člověka jsme sice  neznali, ale pohled na něj mě bude provázet celý život. A tak nějak navždy se mnou bude spjatý, každý den, až pojedu do školy, pojedu okolo toho stromu. A ze školy také. A vždy budu mít před očima tu bezmoc a bolest.

Vážně vás ještě jednou prosím, vezměte si řádky výše sepsané k srdci. Nejprve jsem to vůbec nechtěla publikovat, ale ano, domnívám se, že to tu má své místo. Zkuste se nad tím zamyslet. 

10 komentářů:

  1. Je mi líto, žes něčemu takovému musela čelit. Je to strašný a je toho strašně moc co vstřebat. Už řídím 5 let, nikdy jsem nedostala pokutu nebo měla nehodu. A tři měsíce po tom, co jsem přijela do Ameriky, před 7 měsíci, mě někdo smetl ze silnice a nakonec ještě ujel. Díky bohu se mi nic horšího jak hnutý krk nestalo, ale ten počáteční šok byl strašnej. Celý svoje dveře jsem měla sešrotovaný a nemohla jsem se z toho auta dostat. Venku pršelo, kolem stáli dva lidi, kteří mi z toho auta ani nepomohli. Nedokázala jsem se ani odpoutat jak jsem byla v šoku. Nakonec se mi podařilo vylézt zadními dveřmi a zavolat policii. Nikdo okolo to totiž neudělal a to bylo půl osmé večer a provoz byl celkem silný. Vzpamatovávala jsem se z toho ještě minimálně dva týdny než se mi to podařilo vytěsnat z hlavy.

    Travel with Marky || Život v Americe

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ježiš, to je hrozný :O To je mi moc líto. A že ti ani nikdo nepomohl, neumím si představit být v tu chvíli ve tvé kůži. Vždyť museli vidět, že se něco stalo. Achjo. Ale aspoň, že se ti nic vážného nestalo.

      Vymazat
  2. Tohle je věc, kterou by nikdo nechtěl zažít. Bohužel se to může stát kdykoliv a každému. Jezdím autem pravidelně a musím říct, že někteří by neměli mít řidičák. Bezohlední řidiči, kteří nevnímají své okolí a jedou, jak se jim zlíbí.

    Mám řidičák 6 let a měla jsem už jednu dopravní nehodu - kamion jel po prostředku silnice (najel do zatáčky, kam není vidět jako prasátko) a my měli co dělat, abychom se mu uhnuli. Naštěstí to schytaly pouze plechy, ale i tak to nebyl dobrý pocit. A pan kamioňák ujel a nechal nás tam. Strašné.

    Držím palce, ať se z toho brzy dostaneš.

    INKA lifestyle blog

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tím se setkávám často, moji cestu do školy tvoří z 80 % nepříjemné zatáčky a úzké silnice. Hodně se setkávám s řidiči, kteří najednou vyjedou na mé straně a na poslední chvíli si to uvědomí a naštěstí se zařadí. Asi se to občas stane každému, zamyslí se a plně se nesoustředí, to ale nemění nic na tom, že je to hrozně nebezpečné a stávat by se to nemělo.
      Tvůj zážitek zní hrozně, to muselo být strašné, vidět jen, jak se na tebe řítí kamion. Uf. A ještě ujede. Hlavně, že se nestalo nic horšího.

      Vymazat
  3. Tři roky zpět jsme šli s kamarádem na výšlap na nedaleký Javorník. Byl první máj, lásky čas :) Z té hory pravidelně tento den skáče mnoho parašutistů, bylo to strašně krásné se na ně z rozhledny koukat a tak. Začala být ale neskutečná zima, tak jsme si řekli, že se vydáme dolů. Po cestě jsme vtipkovali, smáli se. Najednou bum, praskly větve, z nebe se do lesa zřítilo něco obrovského. Stáli jsme tam a nemohli popadnout dech. Najednou k nám šíleně rychle přiběhl pán, ptal se, jestli jsme něco neviděli a společně seběhli dolů. Leželo tam nehybně polámané ženské tělo. Spadla, špatně si zapnula sedák. Nikdy nezapomenu na ten její obličej, který mi před očima postupně zešedl. Na ruce, které pomalu zchladly. Ale nejhorší, opravdu nejhorší byl pocit, že na mě kouká. A já tam jenom seděla a držela ji za ruku..a tak moc se modlila, aby se dnes mohla vrátit domů. Všechno se to seběhlo hrozně rychle, záchranáři, vrtulník. Další den jsem se dozvěděla, že zemřela. Úplně chápu, jak se cítíš, je to šílený pocit, ale věř, že co se má stát, stane se a každopádně tě to posune o několik kroků dopředu. Já se díky této skutečnosti rozhodla studovat zdravotnictví. Dodnes ji nahoru děkuju za to, že jsem tam mohla být při její poslední cestě, že jsem ji mohla držet právě já za ruku a že jsem ji pomohla přesunout se na druhý břeh. Každý první máj na ni vzpomínám a usmívám se. Byla to neskutečně krásná a taky silná žena! :)

    Blog by Vea

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Verčo, to je síla. Moc ti děkuji, že jsi se se svým příběhem svěřila, uvědomila jsem si, že nejsem jediná, že je více lidí, kteří se s něčím podobným setkali a že se přes to dokázali dostat. A to, že jsi šla studovat zdravotnictví, to je neuvěřitelně inspirující. Navíc si myslím, že té ženě jsi nemohla prokázat v onen moment větší službu, než tu, že jsi tam s ní byla a držela ji za ruku, děkuji ti za ni. Nebyla tam sama, byla jsi tam pro ni. Jsi skvělá :) Přeji ti, ať se ti daří a ať je z tebe úžasná lékařka, něco mi říká, že na to máš předpoklady :)

      Vymazat
    2. Život jde dál :) Musíme z těch negativních věcí vytěžit co nejvíce dobrých :) A já ti moc děkuji, že jsem se konečně odhodlala napsat článek na toto téma! Hodně jsem se toho bála.

      Vymazat
  4. To je hrozné, hlavně ten pocit bezmoci. Ale napsala jsi to moc pěkně.
    ---
    kdyzmyslis.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také