Bezdomovectví na vlastní kůži

14krát skvělý komentář
Jdu po ulici a snažím se vžít do nešťastných tváří, které na mě hledí s vírou, že jim přihodím nějaký ten drobák na jídlo, cigarety,... Neuměla jsem si představit, jak kruté musí být trávení chladných podzimních nebo nedejbože zimních večerů někde na lavičce. Tedy až do včerejška. Shoda náhod zapříčinila to, že jsme se ocitli o půl jedné ráno v Praze bez místa, kam bychom mohli na noc složit hlavu. A tak začalo šílené dobrodružství, o kterém vám chci nyní vyprávět.

Poslední metro odjelo před pár minutami, stojíme s přítelem na Čerňáku a přemýšlíme, co budeme dělat. Z dohodnutého ubytování sešlo, a tak jsme zůstali napospas nočnímu velkoměstu. Jediná naděje v podobě přespání na Hlavním nádraží, kde by alespoň bylo relativně teplo, nás opustila s poslední soupravou metra upalující do srdce města. Tak tohle je pořádně prekérní situace.
nečekaný závěr výletu do Prahy

Sedáme si za zeď v nadchodu nad silnicí, nefouká tu vítr a není tu úplná klendra. O tom, k čemu tato zašívárna běžně slouží nás informují cedule, které důrazně varují všechny návštěvníky. Vykonání potřeby se zde trestá pokutou ve výši tisíc korun. Zvedá se mi žaludek, ale snažím sama sebe přesvědčit, že to bude dobré. Myšlenky na spánek mě ale rozhodně nepřepadají, ba naopak. Tady nechci usnout ani za nic. Není mi příjemná představa, že zatímco mně se budou zdát sladké sny, nečekaní návštěvníci si z nás udělají živý skanzen. A jako bonus si třeba i odnesou moji brašnu s foťákem. Zpoza zdi sem tam pozorujeme podivné osoby šourající se chodbou. Jeden bezdomovec, ale náhle mění směr a míří přímo k nám. Kdybych řekla, že jsem se v té chvíli cítila bezpečně, lhala bych. Přestože jsem byla v ochranitelském objetí přítele, přibližující se člověk mi naháněl strach. Když nás zpozoroval, podíval se na nás, chviličku se zastavil a pak zase odešel.
v úkrytu za zdí

aha

Teď už jsem byla skálopevně přesvědčená, že tohle není to místo, kde dnes budeme počítat ovečky. Měníme tedy lokaci. To je ale celkem problém, vzhledem k tomu, že nejede nic, co by nás přiblížilo k centru. A tak se vydáváme na pouť po svých, připadám si jako Zibura. No ale že by se mi zrovna chtělo někam jít, to asi ne. Byli jsme na slavnostním večeru který pořádala organizace Člověk v tísni, místo pohodlných tenisek jsem tak na sobě měla boty na podpatku. A v těch se moc dlouho chodit nedá. A navíc mi byla zima. Půjčila jsem si tak přítelovi kecky, které měl s sebou přivázané k batohu, na nohy jsem si dala 5 párů ponožek. Boty mi sice byly asi o 7 čísel větší, a tak má silueta vypadala, domnívám se, jako chodící písmeno L. Ale aspoň mi bylo teplo a celkem pohodlno. Z posledních sil se snažím vtipkovat: ,,Ale teda takových deset kiláků bych v tom jít nechtěla," na čež mi bylo odpovězeno, že je dost možné, že tolik budeme muset skutečně ujít. Kromě ztuhlých končetin jsem tak měla i ztuhlý úsměv. Po několika nekonečných minutách míjíme stanici metra Rajská zahrada. A to nevěstí nic dobrého, vzhledem k tomu, že náš cíl je o nějakých devět stanic dál.

Turistická cedule u pěší stezky nás informuje, že do centra zbývá už jen nějakých 11 kilometrů. Což je neuvěřitelně velká vzdálenost, když je tak půl druhé ráno a teplota nějakých 7°C. Ani jsem v tu chvíli nedoufala, že naše úsilí k něčemu povede, ustlat si ale uprostřed parku by se mi odvděčilo jistým prochladnutím, a tak jsme prostě šli.

Nakonec se ocitáme kdesi v části Prahy, která se nazývá Kyje. Opět koukáme po cedulích a jedna nás naláká na vlakovou zastávku, která je narozdíl od centra v rozumném dosahu - cca jeden kilometr. Měníme tedy cílovou lokaci a já se opět snažím oslnit svým ostrovtipem, ,,Jen počkej, beztak to bude jen nějaká zastávka a ne budova, takže budeme chrápat někde na lavičce." A teď se mi buďto všichni z Kyje vysmějí, že jsme blbci, že tam nádražní budova je a my ji přehlédli nebo se mi vysmějí, že jsem si já troufalá myslela, že tam něco takového bude. A že to bude ve dvě ráno otevřené.

A jak jsem předpověděla, jedna chladná lavička v posprejované budce. Oči jsem měla menší než-li Kim čong Un, zima mi byla jak na Sibiři a už jsem ani nezývala únavou, protože jsem na to neměla sílu. ,,V půl páté má odsud odjíždět vlak na Masarykovo nádraží. To je dvě a půl hodiny, to není zas tak dlouho, to vydržíme," shodli jsme se. K mému outfitu tvořenému pěti páry ponožek vytažených až do haleluja, jsem ještě přehodila přes šaty rolák, svetr a dvě trička, na silonky jsem si natáhla rifle a ruce jsem si zabalila do třetího trička a okolo zad jsem si ještě omotala šálu, aby mi neofoukly ledviny. To všechno jsem elegantně zabalila do červeného kabátu, který pod tím nezvyklým objemem div nepraskl.
náš domov

Chvíli doufám v apokalypsu nebo v to, že třeba půjde okolo nějaký miliardář a nabídne nám nocleh ve své luxusní vile, pak mě ale naděje opouští, opírám se o přítele a usínám. Sem tam mě budí projíždějící nákladní vlaky nebo mi na rameno zaklepe zima. Třesu se a modlím se, aby už byly aspoň čtyři. Zklamaně koukám na hodinky, které mi hlásí, že je o hodinu méně a že si na záchranu v podobě vlaku ještě chvíli počkáme. Poslední půlhodinu jsme vzhůru, protahujeme se, snažíme se zahřát. Když má vlak zpozdění, zdá se mi každá minuta hodinou a v duchu proklínám všechny koleje světa. Nakonec se ale dočkáváme vysněného vozu, odjíždíme na Masarykovo nádraží, přesouváme se na Hlavák, tam ještě chvíli spíme a užíváme si poměrné teplo v budově.

A to byla prosím pěkně jedna noc. Nedokážu ani pomyslet na to, že by mě toto čekalo den co den. Že bych se toulala ulicemi s batohem a večer ulehla kamkoli pod střechu a přečkala tam do rána. Není to vůbec snadný život, mně to stačilo jednou a doufám, že to také bylo naposled, kdy jsem byla bezdomovcem. Jak by řekl E. A. Poe , tedy spíše jeho Havran - NEVERMORE!

dodatek 3. 11. zapomněla jsem zmínit vybitý mobil a to, že jsme jako naprostí neznalci Prahy nevěděli, kde by mohl být jakýkoli Nonstop :)

14 komentářů:

  1. Panebože to je šílený. Nemám ráda Prahu a tohle jsem v menší míře zažila taky. Ale naštěstí náš cíl měl otevřeno.
    Gingerjannie.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jste měli větší štěstí než my, no :) Ale beru to pozitivně, aspoň mám zážitek, jednou na to budeme vzpomínat a smát se tomu

      Vymazat
  2. Super článek a dá se říct zajímavá zkušenost. Já prchám k domovu na okraji Prahy vždy nejpozději s půlnocí, bo pak už mám utrum a dopadl bych jako vy:D Ale nechápu jedno. Je 21. století, uvolněná doba, všichni máme mobily. Tedy naskýtají se možnosti typu: Taxík, přátelé a nebo vždyť všude jsou různý bary, nonstopáče a tak. Cokoliv lepší, než mrznout někde v posraný budce na zastávce:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jooo, zapomněla jsem dodat, mobil vybitý :D A kdybychom na nonstop narazili, neváhali bychom, jen se nám zrovna nic nepřipletlo do cesty

      Vymazat
  3. Zajímavá zkušenost a dobře to dopadlo, ale při čtení mě napadaly úplně stejné otázky jako Martina, proč nezalézt někam do nonstopu nebo nezavolat taxi, Uber, cokoli? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neměli jsme ponětí, kde něco takového je a nic jsme zrovna nepotkali a technika selhala. Nojo, turisti v Praze :D

      Vymazat
    2. Chápu, i to se může stát. Tak hlavně, že to dobře dopadlo. :)

      Vymazat
  4. Já jsem hrozný strašpytel, takže vás obdivuji, že jste to zvládli. :) Je to moc hezký článek, nad kterým se člověk zamyslí. :)
    Find joy in the ordinary

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky nejsem zrovna hrdina a nebýt tak hrozně unavená, asi nikdy neusnu :D
      Děkuji :)

      Vymazat
  5. Tak tohle bych tedy opravdu zažít nechtěla, brrr. Jenom jak jsem to četla, tak mi z toho běhá mráz po zádech :D Ale je dobře, že jste to přečkali a nakonec to dobře skončilo :) Imaginareum

    OdpovědětVymazat
  6. U mě máš velký obdiv. Zažít tohle, sic jen na jednu noc musí být strašné. Obdivuji tě za to, že jsi vůbec dokázala usnout, jelikož mě by to strach určitě nedovolil.
    Asi před rokem jsem se zúčastnila jednoho sociálního projektu, který zaštiťoval zmiňovaný Člověk v tísni. Z těchto tří dní jsem si odnesla největší zážitek z noční procházky Prahou. Provázel nás známý bezdomovec Honza, který se těmito prohlídkami do jisté míry přiživuje. Ukázal nám spoustu míst, ze kterých mě doslova mrazilo.
    Mrzí mě, že teď už nevím, jak na tom Honza je.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, strach byl ale únava byla větší :D
      Jé, o tom jsem slyšela v DVTV, je přímo nějaká neziskovka, která nabízí prohlídky Prahy s bezdomovci a je o to prý velký zájem.

      Vymazat
  7. Terezko, skvěle napsané, ale nezávidím. Kdyby ses příště do podobné situace dostala, neváhej mě kontaktovat, určitě se o Tebe v Praze postarám :) Krásný den, Iva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé děkuji za nabídku :) ode dneška si raději budu zařizovat do zálohy alespoň jedno další ubytování, aby se tohle už nikdy nestalo. Děkuji moc, to je milé :)

      Vymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také