Hon na duhu

Po příchodu ze školy většinou končím v pokoji, kde se učím (haha), čtu si, maluji, nebo se prachsprostě poflakuji na internetech. Dnes bylo ale všechno úplně jinak. Podívám se z okna a divím se nepřirozenému světlu, které zabarvuje můj výhled lehce do žluta. Navíc si všímám podivné mlhy nebo snad kouře, která mi pomalu zakrývá výhled. Na malý okamžik si myslím, že někde hoří, kde jinde by se vzala taková oblaka dýmu. A tak nasedám na kolo. Pak na druhé kolo, jelikož u prvního již při výjezdu z brány pozoruji defekt na pneumatice - zkrátka a dobře je píchlé jak Šípková Růženka. A tak ho nechávám dál spát v kolárně a měním tedy oře, zdatně mířím na bratrově vysokém kole směrem k podivné obloze. Jakmile míjím ulice s baráky, jsem nadšením bez sebe. Obloha tmavá, nápadně připomínající letní ticho před bouří, mraky nadýchané jako ty nejteplejší peřiny a uprostřed toho všeho duha. A to jsem tedy opravdu nečekala. Čím blíž jsem se navíc blížila ke kostelíčku Byšička, tím častěji jsem sesedala z kola a fotila. Připadala jsem si jako ve snu. Ve snu nejednoho fotografa. Uchvátil mě kontrast světla a tmy, ozářených stromů v pozadí s tmavomodrým oceánem. Žasla jsem při pohledu na duhu, která dávala celému obrazu rám.
Tak tomu se říká příjemně strávené odpoledne.