Mezi čtyřma očima o Zdravotních klaunech

10krát skvělý komentář
Mnoho z vás už alespoň jednou zaslechlo, že existují nějací klauni, kteří chodí do nemocnic. Napadlo vás ale někdy se o Zdravotní klauny zajímat podrobněji? Mě k tomu popravdě dopomohla náhoda, a stoprocentně ji můžu označit za náhodu šťastnou. Minulý týden jsem měla možnost zúčastnit se jedné Klauniády v Jičíně v domově seniorů. Jen ještě dodám, že klauni nedochází jen do dětských nemocnic, ale i do domovů seniorů, či za dětmi, které se léčí doma,... Tiše jsem pozorovala dění na jednotlivých pokojích, vstřebávala jsem dojmy a poté jsem se bavila i s tiskovou mluvčí Mgr. Kateřinou Procházkovou. Ráda bych vám napsala můj pocit z celého dopoledne + kratičký rozhovor právě s tiskovou mluvčí.

Ráno na festivalu Jičín - město pohádky. Sedím v redakci našich Pohádkových novin, procházím program a pátrám po námětu na dnešní článek. Zaujme mě návštěva Zdravotních klaunů, pár minut na to si domlouvám schůzku a vyrážím do domova seniorů, kam mají klauni za chvíli dorazit. Přiznám se, že jsem netušila, že klauni nechodí jen do nemocnic, ale dělají i jiné záslužné činnosti. Možná i proto píši tento článek, abych spravila veřejnost o tom, co možná také ani netuší.

Vcházím do areálu, z jedné z budov se ozývá zpěv a veselí, okamžitě odtuším, kam se mám vydat. Na chodbě sedí senioři na židlích, po podlaze pobíhá králík a morče a Zdravotní klauni se dávají do práce. Následuji je do prvního pokoje. Za dveřmi čeká postarší paní, která příchod klaunů nadšeně sleduje. Začíná se zpívat a hrát na ukulele i na pískající prasátko. Ležící seniorka vše bedlivě sleduje a věnuje klaunům alespoň děkovný úsměv, který se jí z této nečekané návštěvy rozlil po tváři. Opouštíme ji a já ihned vím, že pro tu paní to znamenalo více, než si člověk dokáže představit.

V druhé místnosti, ve které je trochu přítmí, je pod peřinou přikrytá další dáma. Hustou atmosféru opět rozbíjí příchod dvojice s červenými nosy. Ač paní nereaguje slovy, opět je vidno, že i pro ni má tato návštěva neuvěřitelný význam. Představte si, že jste zcela odkázáni na pomoc druhých, sami se skoro nepohnete, jste celý den zavřeni s poletujícími myšlenkami ve vaší hlavě. Od rána do večera. Dny, měsíce, roky. Pokud máte štěstí, navštěvuje vás milující rodina (což naštěstí byl i případ této paní). Ale co když je vaším jediným společníkem pečovatelka, která se vám nemůže věnovat od rána do večera, protože na její přítomnost čeká zástup dalších pacientů? Nemáte nikoho. Začínáte pochybovat nad tím, jaký má vlastně všechno význam a jestli je na celém čirém světě někdo, pro koho nejste jen ležící paní v potemnělé místnosti. I sebemenší náznak toho, že i vy ještě někoho zajímáte, vám ale život může obrátit naruby. A přesně to klauni dělají. Tedy kromě rozdávání radosti lidem vrací i naději.

,,Vy máte krásný oči!"

Zahloubaná do svých myšlenek následuji personál do, pro mě posledního, pokoje. Leží zde dva pánové. Jednomu z nich, panu Stanislavu T, se při zmerčení návštěvy okamžitě rozzáří modré oči. Všímá si toho ostatně i klaunka. ,,Vy máte krásný oči, na vás musely holky letět. A furt vám to sluší,“ sklání mu poklonu veselá paní. Pan Stanislav se usmívá, klauni berou do rukou hudební nástroje a začínají zpívat a hrát písničky ze Stanislavova mládí. Starší pán si vesele notuje a je spokojený. I druhý muž neujde pozornosti klaunů a i on je zcela nepřehlédnutelně šťastný. Klauni také každému divákovi na obličej dávají červený nos. Pan Stanislav se okamžitě pokouší posadit se a paní pečovatelka mu podává zrcátko. Stanislav se libě prohlíží v zrcadle, radost z něj úplně srší. Klauni opouštějí další pokoj, jehož atmosféru právě od základů změnili.

Chvíli mi trvá, než dokáži vstřebat dojmy. Pár minut zde mi otevřelo oči. Honíme se za prací, drahými auty a luxusními domy. K čemu nám to ale všechno je, když zjistíme, že naši přátelé nebyli skuteční, rodinu už nezajímáme, nebo že proti vážně nemoci se nedá bojovat penězi? Kdo nám pomůže? Prvotní euforie z toho, že jsem viděla skvělé věci se mění v lehce melancholickou náladu. Tolik otázek, na které člověk nechce ani pomyslet, ale zdá se, že neodmyslitelně patří k životu. V tu chvíli se ale dávám do řeči se slečnou Procházkovou a volíme venkovní terasu jako místo, kde proběhne rozhovor do Pohádkových novin. Někdy je těžké se při interview rozmluvit a vymýšlet, jaké otázky položit. Tady v tom případě to ale jde úplně samo, a já se po pár minutách přistihnu, že tohle už vlastně nedělám proto, abych měla o čem psát, ale proto, že mě to všechno upřímně zajímá. A to je přesně to, co mě na novinařině baví. Rozšiřovat si obzory, mluvit se zajímavými lidmi a odnést si cenné zkušenosti do života.

A tedy, o čem jsme se bavily?

Jak jste se k této práci dostala?
K charitě a neziskovkám mě to táhlo vždycky, ale začínala jsem s marketingem a PR v komerční sféře. Pak jsem toho ale už měla dost, a tak jsem se rozhodla, že bych své zkušenosti a kontakty uplatnila někde, kde to má nějaký vyšší smysl. Bude to znít jako klišé, ale musím říct, že až teď mám pocit, že jsem tam, kde mám být. Dělám něco smysluplného.

Dá se říci, že vám to dalo více, než-li ona práce v komerční sféře?
Stonásobně. Otevírá to oči. Nikdy jsem neměla špatně srovnané hodnoty, ale teď je to ještě úplně někde jinde. Pracuji zde přes rok a ty příběhy, to co jsem s těmi lidmi zažila, to je neuvěřitelné.

Jak se člověk stane klaunem?
V současné době máme 86 profesionálních klaunů, je to velice náročné a to by si měl uvědomit každý, kdo by se jím chtěl také stát. Kdykoli přicházíme na pokoj, nevíme, kdo tam na nás čeká. Ten klaun vstupuje do dveří a neví, jestli tam bude ležet tříletá holčička nebo sedmnáctiletý kluk. Chodíme i na transplantační a onkologická oddělení a mnoho z těch dětí je tou nemocí ovlivněno, jsou třeba slepé, hluché. Klaun přijde na pokoj a najde tam malou nevidomou holčičku a musí hned zareagovat. Ty klaunské scénky, to není nic připraveného, je to čistá improvizace. Takže ten člověk musí být schopen velké improvizace, musí hrát na hudební nástroj a zvládat různé cirkusové kousky, ale hlavně musí mít velkou psychickou odolnost.
Jeden z našich programů se jmenuje Přezůvky máme, v rámci něj navštěvujeme děti, jejichž rodiče si nás zavolají domů. Ty děti doma umírají a klauni za nimi chodí, aby jim i celé rodině zpříjemnily poslední společné chvilky.

A vy? Jak jste se s tím na začátku vyrovnávala?
Bylo to velmi, velmi náročné. Za život se setkáte s tím, že někdo někde zemře, ale když vidíte ty děti. Vidíte jak chřadnou, to je pro mě asi nejhorší. V červenci loňského roku jsem viděla v nemocnici holčičku. Byla už pobledlá, hubenější, to sice ano, ale když jsem ji pak znovu spatřila za čtyři měsíce, už to bylo jen drobounké tělíčko napojené na hadičkách. To je prostě nejhorší, jak se ty děti mění v čase.
My Zdravotní klauni, ne že bychom se snažili to nevnímat, ale pokoušíme se tu nemoc nevidět a přinášet i přesto smích. Ten humor probouzí v dětech novou aktivní chuť do života, chuť uzdravit se.

Děti to tedy vnímají pozitivně.
Určitě. A je i spousta maminek, které v Motole se svými dětmi prakticky žijí. Vše se jen točí okolo nemoci jejich dítěte, přestávají vnímat okolní svět. Úkolem klauna je přijít na oddělení, kde baví sestřičky, lékařky, paní uklízečky, maminky, děti. Na tom oddělení sice všichni dělají dobře svou práci, ale ta atmosféra je tam napjatá. A teď přijde klaun, úplně to tam rozzáří, hlavně na dětských odděleních létají bublinky, hraje tam ukulele, děti se řehtají a ta atmosféra tam zůstává strašně dlouho.
Máme také program NOS, ten je velice unikátní.Klauni doprovázejí děti před operací. V úterý jsou v Motole plánované operace, dítě přichází před šestou ráno, má hlad a žízeň, protože před operací nesmí jít ani pít. Něco ho bolí, jde do nemocnice, možná poprvé, má strach, bojí se. A v tu chvíli si jej přebírá klaun. Dítě přestává vnímat, že je v nemocnici, klaun s ním je od předoperačních vyšetření po cestu na sál, kam ani rodiče nemohou. Na sál přijíždí díte, které není vystresované a nebrečí, ale dítě, které se směje. A to je také obrovskou úlevou jak pro rodiče, tak i pro lékaře. A klaun na něj po operaci i čeká, takže se prcek vzbudí a první co, tak vidí svého klauna.

Podělila byste se s čtenáři o nějaký zajímavý, ne nutně smutný, příběh spojený s Klauniádami?
Jé, to vím. Letos slavíme patnácté narozeniny. Sice tedy slavíme my, ale rozhodli jsme se rozdávat dárky. Máme na čekací listině mnoho zařízení, která o nás mají zájem, a tak jsme si letos vybrali patnáct míst, která jsme jednorázově navštívili i mimo naše stálá místa. Vyrazili jsme na takzvané Turné plné smíchu. Tato příhoda se stala na LDN, přišli jsme za pánem, který byl již několik týdnů po mrtvici v kómatu. Nereagoval na svět, jen ležel a spal, přitom za ním rodina chodila každý den. Nic se ale neměnilo. Klauni přišli, začali hrát Na tý louce zelený a on s nimi z toho spánku najednou začal zpívat. Takže, nevím jestli se to tak dá říct, ale probral se díky Zdravotním klaunům. To byl pro všechny neuvěřitelně silný moment.
A to je přesně to, proč se geriatrické Klauniády dělají způsobem, jakým se dělají. Za seniory, na rozdíl od dětí, nechodí v bílých pláštích. Za dětmi totiž chodí v rolích sestřiček a lékařů na veselou vizitu. Za seniory ale chodí v kostýmech, které jsou laděny v duchu mládí seniorů a snaží se v nich vyvolat vzpomínky. Zpívají jim písničky z jejich mládí, ptají se jich na jejich odpolední čaje a podobné věci.

A nejsilnější zážitek z dětské Klauniády, bylo to myslím v Ostravě. Naši klauni si pořídili metr a půl velkou nafukovací rybu na dálkové ovládání. Byla na hélium, takže prostě plula prostorem. Na JIPce ležela malá holčička, které vlak amputoval nohy. Nikdy nezapomenu, jak tam ležela v tom světle pozdně zapadajícího slunce, ruku omotanou růžencem. Teď tam vplula ryba, a já jen viděla, jak tu rybu začala s tou rukou hladit, a jak se začala smát. Pak za námi přišla její babička a dědeček a říkali, že za ty týdny, od doby, kdy se jí to stalo, to bylo poprvé, kdy se usmála.
Všichni víme, že tady nějaká nemoc je, že jsou nemocné i děti, ale kdo tohle nezažije, nevidí, nedokáže si to představit. A také na vlastní oči vidím, jak velký má naše práce přínos. A je to krásná práce, ač bolestivá.
Vypínám mikrofon, pro článek už mám materiálů dost. Tedy pro článek možná, ale já mám stále v hlavě tolik otázek, že se se slečnou Procházkovou bavím ještě dlouho poté. Inspirující, poučné a hlavně neuvěřitelně silné povídání. Na začátku to byl jen úkol napsat něco do Pohádkových novin, v závěru mi to dalo mnohem více. Okamžik, kdy jsem si uvědomila spoustu věcí, jimž jsem doteď nepřikládala sebemenší význam. Okamžik, který mi, troufám si říci, v mnohém změnil pohled na svět.

10 komentářů:

  1. Krásný článek ♥ Když jsem ležela v nemocnici (a že jsem tam ležela hodně krát), tak jsme tam měli také zdravotní klauny. Podle mě je to super věc. Do budoucna bych chtěla něco podobného také dělat. Musí to být úžasné, když se lidé baví a zapomínají, ač na chvíli, na své problémy, které je tíží na srdíčku..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych minimálně ráda začala chodit za seniory a povídat si s těmi, kteří nikoho nemají.

      Vymazat
  2. Hodně pěkný článek. Když jsem ležela jako malá v nemocnici častokrát, tak nic takového nebylo. Myslím, že zdravotní klauni jsou parádní, protože pomohou lidem zapomenout na jejich nemoc a trápení a zvednou jim náladu.

    INKA – focení, líčení, poledance, lifestyle a další!

    Giveaway na září 

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, je to neuvěřitelně skvělý nápad a myšlenka

      Vymazat
  3. Krásny článok skutočne chytí za srdiečko...

    OdpovědětVymazat
  4. Je hrozně hezký, že to ti lidé dělají... Člověk si to třeba vlastně ani neuvědomí, ale ono to opravdu dokáže pomoct. Mám s podobnými (je možné, že by šlo o ty samé? :D) klauny vlastní zkušenost. Je to asi tři, čtyři roky zpátky, co jsem byla na psychiatrii. Zrovna to bylo ještě pár týdnů (asi dva) před Vánoci a byla to vážně příšerná zkušenost obecně. Byla jsem na tom vážně špatně - víc kvůli tomu prostředí, než věcem, co mě tam dostaly. Asi třetí den tam přišli klauni. Jedna mladší dívka na ně tak nějak reagovala, ale my ostatní moc ne. Jejich snaha nás nějak rozveselit byla trošku... jak to říct. Zbytečná. Byla jsem v pokoji s děvčaty s průměrným věkem 16-17 let, nejstarší bylo osmnáct. Jak se na to dívám zpětně, tak se vážně snažili a byli milí, ale prostě nešlo to brát :/ Když jsem ale četla tu příhodu, vážně mě to chytlo za srdce. Takoví lidé si zaslouží respekt, je to od nich strašně pěkný :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak je možné, že to nebude pro každého. Tohle má účinek hlavně na menší děti a pak na starší lidi. Taky se nelze trefit do vkusu každému, to naprosto chápu :)

      Vymazat
  5. Nádherný článek! Pamatuji si, že když jsem jednou šla do nemocnice na kontrolu, takové klauny jsem potkala. Byla jsem ráda, že se mnou vtipkují a smějí se, ale nakonec jsem jim poděkovala a poslala je za dalšími dětmi.. protože ty to potřebují mnohem víc než já. :)

    xxx
    dream-little-dream.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také