Jak se plní sen: výstava fotografií

8krát skvělý komentář
Co by člověku-fotografovi více pošimralo ego, než-li vidět vlastní fotografie na velkém formátu na vlastní výstavě. V srpnu jsem se chopila příležitosti a domluvila jsem si výstavu krajinek na festivalu Jičín - město pohádky. V té době jsem neměla ani ponětí, kolik práce mě čeká. Ono totiž nestačí jenom vyvolat fotografie. Co všechno mě na mé cestě za vysněnou výstavou potkalo? A co potká nejspíš i vás? A kolik to celé stálo? Dozvíte se v tomto článku.


Když jsem zjistila, že samotný tisk je jen zlomkem toho, co musím zařídit, orosilo se mi čelo. Ale pojďme to vzít od začátku. Vše odstartovalo tím, že na facebookové události Jinčí čin (alternativní program k ofiko festovalu) se objevila výzva pro umělce. Byla sháňka po někom, kdo by vystavil svá díla u rokle Čeřovka u Jičína. Neváhala jsem a už jsem psala, proč zrovna já jsem tím pravým kandidátem. Kupodivu mé kecy organizátorky neodradily, naopak mou nabídku přijaly.
Narozdíl od galerie, kam běžně umělci svá díla dávají, jsem měla prezentaci své práce umístit do přírody.

Autorský podpis
Dva týdny před výstavou jsem měla vybráno 10 fotografií krajinek z České republiky, které jsem si nechala zvěčnit na formát 30 cm na 45 cm (matný tisk), o chlup větší než papír A3. Což se zdálo jako dobrý nápad. Ze začátku. Pak jsem ale začala zjišťovat, jak já vlastně ty fotky někam přidělám, zarámuji je. Paní profesorka výtvarky mi navrhla použít matné euroobaly. Škoda, že v mnou požadované velikosti už se nic takového nevyrábí. Nebo to minimálně nemají v žádném papírnictví v okruhu 25 km od mého bydliště. Proč euroobaly? Nechtěla jsem použít sklo, je drahé a fotky nebyly nijak hlídané, kdokoli by je tedy mohl ukrást. A přijít o sklo, to by byla sakra drahá výstava. Obaly by chránily fotky před případným deštěm také, a nebyl by to takový provar, kdyby si někdo fotky vypůjčil. Navždy vypůjčil.

Nedalo se ale svítit, musela jsem vymyslet alternativu. A došla jsem k variantě, za kterou jsem se proklínala každou minutu, kterou jsem přípravou na výstavu strávila. Pasparty. Mohla bych napsat trilogii 500stránkových knih o tom, jak moc nesnáším rýsování. Pokud někdy budete chtít abstraktní kresbu, napište mi, ať vám něco narýsuji. Ostatně to, že jsem ve třetím ročníku gymnázia poprvé narýsovala celkem úhledný šestiúhelník, řadím k největším úspěchům svého života. Neumím rýsovat. Zatímco ostatní mají krychli, na mém papíře se objeví něco, co vzdáleně připomíná vesmírnou raketu. Nebo raketu na tenis. Zkrátka cokoli, jen ne krychli.
Naměřit tedy rozměry pro pasparty a vytvořit šablonu se pro mě stalo neřešitelnou záhadou. Akta X by na to byla krátká. Nakonec jsem s tolerancí pár milimetrů došla k nějakým závěrečným výpočtům a vytvořila jsem šablonu. Podle ní jsem poté vyrobila 10 bílých rámu na fotografie. Zrůdné odchylky jsem se rozhodla prohlásit za umělecký záměr. Po tolika hodinách strávených s pravítkem v ruce ani nepřipadalo v úvahu přiznat porážku. Dále jsem rámy nalepila na velké kartony (ne neptejte se, jak jsem je dostala přesně na prostředek, ještě teď se mi o tom špatně mluví, chce se mi brečet při pomyšlení na všechny ty centimetry...) a do nich jsem konečně vložila fotografie.
Rýsování není mou silnou stránkou, stejně tak jako pečlivé řezání

Následovalo pak už jen příjemné tvoření směrovek. Ty byly potřeba, jelikož mé fotografie byly vystaveny přímo na rozhledně Milohlídka nad roklí a potřebovala jsem za a) tam ty lidi nasměrovat b) namotivovat je, aby šli kvůli 10 fotkám do kopce. Vytvořila jsem tedy krátké motivační nápisy + šipky. K tomu jsem ještě z jednoho kartonu udělala informační tabuli, na které se lidé mohli dozvědět něco o mně, o fotkách,... A taky si mohli vzít moji vizitku nebo mi napsat něco do návštěvního sešitu.
Motivace
Ráno, v den výstavy, jsem neustále poletovala mezi autem a rozhlednou. To znamenalo, že jsem permanentně měnila nadmořskou výšku mé polohy - chodila jsem z kopce do kopce. Dobrovolně. Vidíte, co se mnou udělá pár fotek. Nic jiného mě zatím sportovat nedonutilo. A ano, chození do kopce je sport. Určitě jo. Když už jsem konečně nanosila nahoru všechno potřebné a následně jsem to i nainstalovala, jal se mě pocit euforie. Zaprvé ty velké fotky vypadaly sakra dobře a za druhé ty velké fotky, co vypadaly sakra dobře, byly moje. Moje. Opouštěla jsem rozhlednu, měla jsem totiž v rámci festivalu i práci v Pohádkových novinách, a svět žurnalistiky mě potřeboval. (A stihla jsem například reportáž o Zdravotních klaunech)


Když jsem se pak navečer vracela na Milohlídku, bála jsem se. Co když mi někdo fotky ukradl? Co když nebudu mít v sešitu návštěv vůbec žádný záznam? Nebo jen nějaký ošklivý? Když jsem ale, ten den již snad po stopadesáté, zdolala horentní převýšení, vše bylo na svém místě. A co víc, téměř všechny vizitky zmizely a sešit návštěv obsahoval řadu skvělých vzkazů. Hřálo mě u srdce. Tak se to přece jenom povedlo. A možná si ani nikdo nevšimnul těch hnusně křivých paspart. Co víc si přát.


Pokud i vy máte sen o výstavě fotografií, jděte si za ním. Všímejte si nabídek v rámci různých festivalů anebo zajděte do vaší oblíbené kavárny a nabídněte jim své dílo. Ostatně přesně to mám v plánu já, když už mám ty fotky vytisknuté, byla by škoda se o ně nepodělit se světem ještě jednou.

A co vás asi také zajímá, náklady:
Tisk 24print - 10 ks - 390,-
Čtvrtky - 11 ks - 22,-
Kartón - darem od firmy Alucon, kam jsem v létě chodila na brigádu, děkuji
Celkem za výstavu - 412,-
Zkušenosti a zážitek k nezaplacení

Tak na co ještě čekáte? Kde bude vaše výstava?

Jedna z fotografií na výstavě má dokonce i svůj příběh, přečtěte si ho Vyfotit nebe a zemřít

8 komentářů:

  1. Strašně se mi líbí, jak to máš osobité, ty cedule a návštěvní sešit! Prima, že se to povedlo a náklady za takovou zkušenost jsou zanedbatelné :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) Přesně, zkušenost je opravdu veliká a přínosná

      Vymazat
  2. Tak prve gratuluji k výstavě. :) A musím říct, že mě tvůj článek hrozně pobavil co se týče rýsování, dovedu si to představit. A ač nesnáším něco křivě, cokoliv co stříhám a řežu křivé prostě je. :D

    Medvědova slečna

    OdpovědětVymazat
  3. Ty jo, to je super :) Mě by spíš zajímalo, jak jsi vybrala ty správné fotky? Jak se znám, tak já bych s tím měla děsný problém :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byl to boj, radila jsem se dost s mamkou a přítelem, každý měl nějaké favority a z nich jsem to poskládala :D

      Vymazat
  4. díky za článek pobavil jen škoda že ses nepochlubila a nezveřejnila si své fotky které si vybrala také na této stránce. Mě se povedlo zase dostat do kalendáře obce ve které bydlím jen díky tomu že jsem byl ve správný čas na správném místě :-) Fotky z našeho rodinného alba se dostaly do kalendáře

    Ijacek.007

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo, tak to je super, gratuluji :)
      Plánuji ještě jednu výstavu, tak po ní bych pak fotky zveřejnila i zde

      Vymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také