Pozor, už jede!

Žádný komentář :( Zkus to napravit
Mé povídání o veteránské rallye pokračuje sobotou, tedy TÍM dnem. Ten den byl pro mě tak důležitý, jelikož jsem byla poprvé zapsána mezi řidiče historických vozů a tedy jsem oficiálně jela svůj první závod. Před polednem jsem usedla na pravou stranu za volant stařičké Tatry 11 z roku 1926. Celé to řízení je jedna velká alchymie. Když při rozjezdu přidáte málo plynu, auto chcípne a musí se pomocí kliky znovu natočit. Pokud přidáte moc plynu, auto sebou škubne až poposkočí. A jaká další úskalí přináší projížďka veteránem?

Spojka sem, spojka tam

Ač to může vypadat jako krásná zábava, prohánět se se starým kabrioletem krajinou jižních Čech, pravda byla jiná. Byla jsem nervózní, kolena se mi klepala jako kdyby jimi procházel elektrický proud. Ono totiž řídit Tatru je něco úplně jiného, než řídit normální auto. Je tu již zmiňovaný proces s rozjezdem, ten si ale nezadá s ještě horší aktivitou - řazením. Zapomeňte na to klasické z vašeho auta, tady je všechno jinak. Jednička není ani napravo, ani nalevo, je někde uprostřed a chce to čas, než dostanete ten správný grip. Dvojka dolů, trojka nahoře vlevo, strany jsou zkrátka obrácené. Abyste se však prokousali postupným řazením až k rychlé a vrcholné čtyrce, chce to trochu umu. Tatra boří všechny mé zkušenosti z normálního řízení (a díkybohu je to jediné, co boří). Abyste přeřadili, musíte zmáčknout spojku, vyřadit, pustit spojku, znovu zmáčknout spojku. Pak je nutné vychytat přesně okamžik, kdy je počet otáček tak akorát (žádný budík vám však nepomůže, musíte to slyšet) a poté zařadíte kýžený stupeň.

Šílených 55 km/h

Dostat se na čtvrtý stupeň je ale výhrou jen do okamžiku, kdy se před vámi objeví kopec. Tedy ne jen kopec, zkrátka cokoli trochu vyvýšeného značí, že se bude podřazovat. Horentními 55 kilometry v hodině se snažím pořádně rozjet na rovince, to abych nabrala rychlost a vyhnula se podřazování. Motor táhne, snaží se, ne vždy je však na vaší straně a vás čeká snad nejtěžší úkon z celé obsluhy automobilu. Řazení je v porovnání s podřazením procházka právě rozkvétajícím parkem s Club Mate v ruce. Nestačí jen proces, který jsem popsala výše. Když už tedy máte vyřazeno, musíte šlápnout na plyn, auto se musí sice dostat na rychlost úměrnou volenému stupni, otáčky však nesmí spadnout. Začnete tedy tůrovat, rámus jako kdyby projížděl konvoj tanků. A pak se tam pokusíte vrazit (po dobrém to nejde) dvojku, trojku. Řev, kvílení, kovové zvuky, zuby o sebe dřou, převodovka pláče. Když se jí zkrátka nechce, podřadit vám nedovolí, někdy to prostě nejde, NEJDE. A tak už téměř stojíte nakloněni do kopce a modlíte se, aby za vámi nic nejelo. Pokud jste neuspěli s trojkou, máte šanci s dvojkou, pokud jste již všechny karty vyčerpali, nezbývá než zastavit.




Nálety?

Řidiči asi pochopí, jak nerada se zastavuji uprostřed prudkého kopce, rozjezd do něj občas nepřidá na klidu ani v moderní káře, natožpak za volantem 12koňového povozu. Když se rozjíždíte normálně, na rovince, náhlé přidání plynu - tak akorát - zní jako kdyby nad vámi prolétla stíhačka. Když ale rozjíždíte stroj do kopce, musíte přidat tolik plynu, že lidé v okruhu 50 kilometrů se raději schovají do protileteckých či protiatomových krytů, jelikož tuší nálety severokorejské armády. A ještě ve vzdálenosti 100 kilometrů se babičkám ve vitrínách klepou skleničky.

Teď si asi musíte myslet, že když nemám ráda vyvýšeniny směrem k jejich vrcholu, tak sjezd do údolí pro mě bude balzám na duši. Ne. Největší zradou je informace, že brzdy ve předu nejsou vůbec a vzadu je cosi, co brzdí / nebrzdí. To, že totiž šlápnete na brzdu ještě v žádném případě neznamená, že by vozidlo v budoucích 10 kilometrech hodlalo zastavit. Brzdový pedál je spíš takový symbolický, něco jako když si přibalíte do kufru spoďáry navíc. Doufáte, že je nebudete muset použít, většinu času jsou vážně jen v kufru a nepoužijete je vůbec nebo když už, tak v krajních situacích. Je to taková ta jistota, že je tam máte, a kdyby náhodou byly potřeba, budete je mít po ruce.
No a ubrzdit tedy automobil z prudkého kopce, to je výzva. Ač máte pocit, že si nohu pod tlakem, který na pedál vyvíjíte, jistojistě rozdrtíte, setrvačnost je bestie, která se proti vám společně s autem spikla.

Koktejl smrti

A úplná tečka? Zatáčky! Kdo někdy jel alespoň s vozidlem bez posilovače řízení, ví, jak urputně se musí snažit, aby zatočil. Teď si vaše utrpení vynásobte stem a zhruba tak na nic se tento úkon provádí s Tatrou. I když by se zase hodilo říci spíše zatáčí / nezatáčí. V kombinaci  se sjezdem z kopce je umíchán smrtící koktejl tkvící v nezvladatelnosti vozidla a vy se jen modlíte, aby nic nevyjelo z protisměru nebo abyste zkrátka a jednoduše nejeli, místo doprava, rovně.

Přesto přese všechno mě to baví projížďku od projížďky více, je to takový vyšší level řízení, chce to trochu soustředěnosti (hodně moc, dobře,...), síly (kterou nemám) a odvahy (a té mám bohužel až moc). Když se tak podívám do minulosti, již odmala jsem doufala, že, až si jednou udělám svůj vysněný řidičský průkaz, budu sedět za volantem jednoho z našich historických skvostů, přestože mi bylo jasné, že to nebude nic lehkého. A teď, když ten okamžik přišel, jsem nesmírně šťastná Uvědomuji si, že tady stačí jen malá chyba a můžu způsobit velké škody, vzhledem k tomu, jak je to staré auto, zkrátka technicky některé věci nefungují jako u moderních aut.
foto: http://josefvv.rajce.idnes.cz/

foto: http://josefvv.rajce.idnes.cz/

foto: http://josefvv.rajce.idnes.cz/


A jak jsme uvázli uprostřed rybníka si můžete přečíst ZDE

0 komentářů:

Okomentovat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také