Kopec, kopec a zase kopec

10krát skvělý komentář
Přestože v létě většinou neopouštím bezpečný stín a chlad domova, minulý týden jsem trávila především venku. Vlastně občas v létě vyjdu z domu, třeba když konečně prší nebo když se potřebuji odvézt na koupaliště, či v případě náhlé chuti na točenou zmrzlinu. V tomto výčtu, jak jste si mohli všimnout, chybí jakákoli zmínka o sportu. Ten provozuji zřídka i mimo období tropického sucha, no když je venku tak teplo, že i můj pokoj je prohřátý jako Sahara a nedá se v něm žít a já přemýšlím o odstěhování se do klimatizovaného auta, pohybovým aktivitám se vyhýbám zcela a bez výjimek.
A tedy, minulý týden jsem odjela se třídou na cykloturistický kurz. Již když mě brácha odvážel, připravovala jsem ho na naše brzké setkání, nejpozději do dvou dnů budu volat, stěžovat si, že se mi tam nelíbí a že chci s okamžitou platností domů. Představa, že budu sedět na kole, ze kterého mě bolí zadek a přitom se budu cítit, jako kdyby mě někdo zavřel do horkovzdušné trouby, mě zkrátka nelákala.

A také jsem stála před střetem zájmů. Jako řidič auta nesnáším cyklisty, otravují mě, ničí mi život a požitek z jízdy, sprostě nadávám, kdykoli nějakého zřím na obzoru. Cyklisté jsou pro automobilisty morem, pohyblivou překážkou, trnem v oku, překážejícím hrochem mezi tryskajícími jednorožci. Sedíc za volantem zkrátka prohlašuji cyklistiku za největší blbost hned po slazení stévií (potvora, kvůli které chutná jídlo hnusně a ještě hodinu mám její pachuť na jazyku). Pochopte, říká se: nedělej druhým to, co nechceš, aby oni dělali tobě. Nechci, aby lidé jezdili na kole po silnici a teď jsem se měla stát jezdícím terčem nadávek já sama.

den první - bláto a Kaufland

Jako v Hunger games, jo? Together? Together...
Na kurz jsme přijeli už v neděli, to abychom mohli hned v pondělí ráno vyrazit. Super. K mé velké radosti se ale v pondělí ráno stala jedna z těch věcí, která dělá léto snesitelným; pršelo. A tak jsme nejeli nikam na kole, nýbrž jsme provozovali turistiku. A turistiku, tu já můžu (a pokud si chcete přečíst, jak jsem šla 52km pochod, ZDE máte možnost). Oproti kolu se nemotáte tam, kde vás může zajet rozjetý kamion, netlačí vás sedlo do zadele, můžete si povídat s přáteli (pokud nějaké máte), stíháte fotit a i když ani chůze do kopce není příjemná, vyjet krpál na kole je tisíckrát horší.
Problémy nastaly, až když jsme okusili, co přináší soupeření deště a turistiky. Nejenže jsme oblékli pláštěnky, a tak jsme vypadali jako obří igelitky z Kauflandu plné pomerančů, navíc se cesty rozhodly, že by přece byla legrace, kdyby se proměnily v mazlavé, blátivé a smekavé břečky. První pád na sebe nenechal dlouho čekat a dostihlo to i mě. Při pokusu vyjít na celkem malý hrbol se mi podsmekly nohy, elegantně jsem se prolétla vzduchem a dopadla jsem na kolena a ruku, v níž jsem držela foťák a asi mě v tu chvíli ochraňoval sám bůh fotografů, jelikož můj Canon neutrpěl sebemenší zranění a narozdíl ode mě ani nevypadal jako prase po koupeli v blátě.

Jinak se mi ta turistika celkem líbila.

Na hraně 
Já jak koukám z díry

Výhled dolů z kopce

Deep pohled do krajiny číslo jedna

Ale je to tam moc hezký


den druhý - ztraceni ve skalách

I ty jeden hazardére!
Druhý den se již krutá pampeliška nenechala utiskovat mraky a rozhodla se, že raději bude utiskovat nás. Nasedla jsem na svůj devět let starý bicykl (ale pozor, s novými blatníky a gelovým sedlem) a zdálo se, že to bude docela v pohodě. Pak jsme ale opustili bránu kempu a čekal nás první kopec. Jen abych upřesnila naši lokaci a abyste mě mohli řádně politovat. Náš kurz se konal na Hruboskalsku, kousek od Kozákova (nejvyšší vrch Českého ráje). Tento region zcela odporuje všemu, co jsem za svůj život doposud poznala. Pokud přece jedu do kopce, až pojedu zpět, musím jet zákonitě z kopce. Zákonitosti jsou ale na Hruboskalsko krátké, a proto jste zde jeli buďto do dlouhého kopce, krátkého kopce, táhlého kopce nebo prudkého kopce a pokud by se třeba stalo, že byste přecejen někde jeli směrem dolů, mohli jste očekávat, že za pár metrů se vám toto ulejvání vrátí i s úrokama.

Ujeli jsme zhruba 30 kilometrů, no převýšení by dle mého úsudku stačilo na vyjití na Mount Everest, a zastavili jsme kdesi u skal, abychom mohli provádět turistiku. Na kurzu jsme byli rozděleni do tří skupin podle výkonnosti, zde ve skalách jsme si ještě s dalšími pěti lidmi suverénně vytvořili skupinu čtvrtou. Stalo se to zcela jednoduše, při opouštění vyhlídky jsme zabočili jinam a poté jsme šli celkem dlouho, než jsme začali hloubat nad tím, jak je sakra možné, že nikoho dalšího neslyšíme ani nevidíme. Usoudili jsme, že je něco špatně, a že to, že jdeme po žluté ještě nemusí znamenat, že jdeme po žluté správným směrem.  A také že jsme nešli. Připadali jsme si jako na začátku béčkového hororu. Sami v lese, někde mezi obřími pískovci, nikdo neví, kde jsme, včetně nás, v každé průrvě mohl čekat zabiják, duch nebo Tomio Okamura. Nebudu vám nic nalhávat, začali jsme se bát. Protože nejhorší, co můžete udělat, je myslet v podobných situacích na horory a ještě se o tom bavit s ostatními.Jedna bujná fantazie se spojí s dalšími a za pět minut se klepete strachy a bojíte se podívat na své rameno, to kdyby se na něm objevila vrásčitá prohnilá ruka, která vás chce zatáhnout do nějaké jeskyně.

Naštěstí nás zbytek skupiny začal hledat a díky výdobytkům moderní technologie, konkrétně mobilům, jsme se z této smrtonosné pasti dostali. Nebo ne naštěstí, spíš bohužel. Dostat se totiž zpět na chatu nebylo vysvobozením. Celodeňák. Strašák čekající za dveřmi. Zbytek dne jsme dostali volno, měli jsme se zrelaxovat a připravit se na celodenní trip někam do pekel.
Parnorama 
Osudná vyhlídka

Celkem vysoko
Malá dívka proti velkému lesu

den třetí - tour de kopec

Troska se dívá na Trosky
Je mnoho věcí, které mě nelákají; sníst vánočku s rozinkami, jet se válet k moři (protože tam je teplo), chodit vysokou trávou (protože tam jsou hadi), koupit si pec na domácí tvorbu gelových nehtů. A pokud mě něco extra neláká, je to určitě osm hodin jízdy na kole. Ráno, k mému zklamání, nevypukla jaderná válka a slunce samozřejmě svítilo jak o život, a tak nic nenarušilo plán. Pokud jsem někdy oslavovala svého génia, bylo to právě na cykloturistickém kurzu, zatímco mnozí si po předchozím dnu stěžovali, že je bolí snad všechny tělesné partie a nejvíce ta místa, jejichž jména se neříkají, já jsem byla v pohodě. To jsme takhle před odjezdem na kurz byli na poslední chvíli v Penny a já tam viděla gelové sedlo a koupila jsem si ho. Nejlepší investice mého života hned po svetru s buldoky, kteří mají vánoční čepičky na hlavách.

Sice se mi tedy nechtělo sportovat, ale aspoň jsem nemusela přemýšlet nad tím, jestli si neodříznout dolní polovinu těla, aby mně nepůsobila krutou bolest. K naší spokojenosti (a s ohledem na to, že jsme byli třetí skupina), náš pan profesor vybral celkem milou trasu, dokonce jsme jeli i po rovince podél řeky. To mi trochu narušilo mou teorii, která tvrdila; za a) na Hruboskalsku neexistují roviny a za b) řeky zde zkrátka nejsou nebo tečou do kopce.  Nebudu popírat, že mi bylo vedro. Bylo mi neskutečné vedro. Bylo mi takové vedro, že jsem chvílemi dokázala své myšlenky směřovat jen a pouze k bazénu v kempu. Nejpříjemnější částí celého kurzu byla zastávka v Tunově z prostého důvodu; oběd. Ne že by se to vyplatilo, vzhledem k té námaze, kterou jsem musela vyvinout, abych se vůbec do Turnova dostavila, ale jako záplata na bolavou duši dobré. Jen jsme tedy za sebou měli tu lepší část trasy. Nacpaná tuňákovou pizzou jsem osedlala svého oře a líně jsem se sunula do kopce směrem na Valdštejn. To je prostě hrad a pozor - nečekaně na kopci. Kousek od něj pak je i Hrubá Skála. Lesní cesta z KOPCE (!!!) mě bavila, anžto mám horské kolo, nedělal mi sjezd problém. To, že mi moc moc nefungují brzdy bych ponechala jako takový zapomenutelný fakt.

Ráno jsme se ptali, kolik bychom tak měli najet kilometrů, bylo nám řečeno, že druhá skupina ujede tak 46, počítali jsme tedy s číslem lehce převažujícím třicítku. A víte co? 56! Tolik jsem podle mě neujela na kole za celý svůj život dohromady. Dá se to tedy nazvat životním výkonem. Připadám si teď tak trochu jako drsňák a poprosím vás, nekazte mi to. Kdejaký cyklista se nejspíše ušklíbne, pro autočlověka je ale tato vzdálenost uražená jinak, než za pomocí ropy, celkem neuvěřitelnou.
Celodeňák byl za námi a já ho přežila. O tom jednou napíšu knihu. Bude se to jmenovat Věř a jeď, Kolo mezi životem a smrtí, Jak jsem překonala sama sebe, nebo tak nějak.

Deep fotka s pohledem do krajiny číslo dva

Hrubá Skála

Radvánovice

Valdštejn

Deep fotka s pohledem do krajiny číslo tři

Skála

Hodně skal (panorama složeno z 21 fotek)

Další skála

Deep fotka s pohledem do krajiny číslo čtyři

Valdštejn a zpocená hlava 
Židovský hřbitov pod mostem v Turnově

All star team

den čtvrtý - kopec jako kráva

Naše tour de Hruboskalsko jsme zakončili velkolepým výjezdem na Kozákov 744 m. n. m., nastoupali jsme 416 metrů. Trasa byla dlouhá necelých deset kilometrů a většinově byla do kopce. Tady už si člověk říkal, jestli je to ještě legální, takovýho sportu najednou. Nebudu tady machrovat, přiznávám, že jsem chvíli kolo tlačila, nicméně jsem se nakonec nahoru nějak vyškrábala. Nejprve jsem myslela, že padnu vyčerpáním jako první běžec maratonu, mé tělo se ale rozhodlo, že mě nenechá zemřít, vzchopilo se a ještě vyšlapalo pár schodů na rozhlednu. Cesta zpět pak byla odměnou za celý týden, sjet si tak dlouhý kopec, když už je člověk přesvědčen, že jízda z kopce zde zkrátka neexistuje, to jednomu zvedne náladu.


Deep pohled do krajiny číslo pět

Výhled z Kozákova stál za to
A co vy a školní výlety, popřípadě cyklistika? 
O školním výletu do Londýna a mém prvním letu letadlem si můžete přečíst zde :) Přežila jsem svou smrt a hlava princezny Diany

10 komentářů:

  1. Překvapivě ty krajiny znám, není to od nás nějak daleko :D Jinak musím říct, že tě obdivuju. Mě by takový výlet asi stál život xD Musím taky pochválit krásné fotky a přiznávám, že jsem se přidala mezi pravidelné čtenáře - utáhl mě tvůj styl psaní, je zkrátka boží :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebyl to zas takový výkon, asi, ač pro mě to bylo něco, na co zvyklá úplně nejsem :D
      Děkuji, vážně mě to potěšilo, doufám, že se ti zde články budou líbit :)

      Vymazat
  2. super diary clanek :) ja v lete jdu maximalne tak do klimatizovanyho fitka :-D nesnasim nesnasim nesnaaaasim teplo, takze me na vylety (pokud neni pod 15 stupnu) pres prazdniny moc neuzije. ale jako mladsi jsem na kole jezdila fakt casto :)

    OdpovědětVymazat
  3. Já tyhle výlety na kole taky neměla ráda. A nejvíc mě na výletech se školou štvalo, že jsem se musela přizpůsobit většině. Ještě, že už je to za mnou. P.S. Na kolo jsem od základky nesedla! Totálně se mi tento sport zprotivil. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My naštěstí byli na ty tři skupiny, což bylo geniální, každá skupina měla své tempo :)

      Vymazat
  4. Nádherné fotky, miluji přírodu :-) A z tvých fotek na mě přímo dýchá.

    OdpovědětVymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také