Kju, kju aneb přátelé z Číny

Měli jste někdy pocit, že vám v Chorvatsku nikdo nerozumí, že se musíte takzvaně domlouvat rukama nohama? Ale dorozuměli jste se nakonec, že? Co ale takoví Číňané?

Tak jako vloni, i letos píši pro místní noviny reportáž z Mezinárodního folklórního festivalu Pod Zvičinou. Jde o to, že do našeho miniaturního města přijede hrozně moc lidí z všelijakých cizích zemí a oni zde pak tancují, zpívají a na to se kouká hrozně moc dalších lidí. Na mých bedrech spočívá zodpovědnost zdokumentování celé akce a následného sepsání smysluplného článku. Díky tomu se setkám se spoustou zajímavých lidí a například před chvílí jsem měla možnost přihlížet focení Číňanek, přičemž jsem si samozřejmě také něco vycvakla.

Krásně oblečené dámy pózovaly svým kamarádkám a vesele se usmívaly do objektivů. A tak jsem se vmísila do skupinky Asiatek a začala fotit. Přijaly mě mezi sebe vskutku vřele a s radostí se staly mými modelkami. Když přišel konec našeho improvizovaného photoshootingu, doběhla jsem pro papír a tužku a napsala jsem jim, kde by mohly najít fotky. Naivně jsem doufala, že některé z nich budou umět alespoň slovo anglicky. Neuměly. A tak jsem se zhruba patnáct minut bavila s lidmi, kterým jsem nerozuměla ani slovo, přesto jsem oplývala radostí. Zatímco s Evropany se nějak domluvíte kdykoli, ať už pomocí stejných gest nebo similárně znějících slov, Číňanům prostě nebudete rozumět vůbec a ruce nohy také moc nepomohou. Nakonec jsem na papírku od nich dostala lísteček, ke kterému mi jeden pán nadšeně říkal kju kju, asi po dvou minutách dopsal na lísteček i @qq.com a já konečně došla k závěru, že to nejspíše bude mailová adresa. Chápavě jsem kývala, když na mě Číňani mluvili a skoro to vypadalo, jakoby si mysleli, že jim přece rozumím. A oni zase přikyvovali, když jsem se pokoušela používat neznámější anglická slova, abych alespoň usměrnila naši konverzaci tam, kam jsem potřebovala. Marně. Jen se trochu obávám, že jsem jim třeba dala ústní souhlas k tomu, aby upsali moji duši nějakému čínskému ďáblovi nebo jsem na ně přepsala náš dům. Nemám totiž nejmenší ponětí, co všechno jsem svým rozumějícím pohledem kvitovala.

Poté jsem se vydala do zámeckého parku, obhlédnout program, průběžně jsem potkávala své nové kamarádky, se kterými jsem si důvěrně mávala a zdravila se s nimi krásným českým AHOJ. A jen pro zajímavost, v souboru je všem tanečníkům a tanečnicích minimálně 60 let, některým bych ochotně tipovala i dvacet, třicet.

Vedoucí čínského souboru

Abych se dostala k tomu, co jsem měla v plánu, tedy rozhovor s někým z Číny, poprosila jsem o pomoc pana překladatele, a on mi ochotně tlumočil jazyk neznámý. Bavila/nebavila jsem se tedy s vedoucím souboru. Ten se tanci věnuje již 50 let a v Číně je poměrně známou osobou. Obdržel čtyři kulturní ceny, což bude pravděpodobně něco jako vyznamenání.Nejen folklor, také napsal několik epizod jakéhosi čínského televizního seriálu a tvoří opery pro Peking a Quillin. A slovem opery se nemyslí jeviště plné lidí nasoukaných do divného středověkého oblečení, V Číně se
jedna o kulturní zpěvy, ty má každé město jiné a originální.

Se souborem byl v Japonsku, Singapuru a má projetý velký kus Číny, u nás se mu líbí zejména příroda, která ho okouzlila tím, jak není znečištěná oproti jeho domovině. Čechy by označil za velmi milé a přátelské lidi. Hodně přátelské. A také prý dobře vypadáme. To by asi vysvětlovalo i můj další zážitek.

Když jsem měla hotový rozhovor, při kterém jsem mimochodem byla focena čínskými tanečníky, jeden z nich ke mně přišel a poprosil pana překladatele, aby nás spolu vyfotil. Následně se okolo mě začal shromažďovat houf dalších Číňanů, kteří se mnou také chtěli mít fotku. A tak jsem si připadala jako celebrita, ve skutečnosti si mě asi fotili jen proto, že nemám šikmé oči a ještě se dozvěděli, že jsem novinářka. (Což vlastně ani nejsem, ale vysvětlovat jim to, to by vážně nešlo). A tak si oni vezou domů plné paměťové karty s fotkami s nějakou slavnou českou novinářkou a já si odnáším skvělou historku. 1 : 1.

Na jevišti

Vrátila jsem se k práci, netrvalo dlouho a na rameno mi někdo klepal. Číňan. Začal na mě mluvit, já mu opět nerozuměla, už jsem si ale zvykla, že naše konverzace zkrátka nebudou patřit k těm, ze kterýh by si odnesla nějaká zajímavá slova. Pochopila jsem ale, že ho mám následovat k jevišti, kde seděla jedna z členek souboru. Právě z tašky vyndávala papírový vějíř s motivem Quillinu a směle mi ho podávala. To přišel k naší společnosti další Číňan, který ale začal mluvit kostrbatou, nicméně velmi milou češtinou a ihned upřesňoval, že to je dárek pro mě. Byla jsem ohromená, to jsem zkrátka nečekala, hbitě jsem poděkovala, uklonila se a poté jsem jim podala ruku. A také jsem se dala do řeči s oním českymluvícím. ,,Poprvé tady jsem, Lázně Bělohrad moc hezký město. Lidé jsou také zajímavé.“ Poté ještě dodal, že se česky učí pět let, ale umí zatím jen trochu. Nadhodila jsem, že to je dobré, a že čeština je přece jeden z nejsložitějších jazyků. ,,Čeština těžká moc, moc,“ zasmál se.

Samotné vystoupení Číňanů pro mě bylo něčím naprosto novým. Jsme zvyklí na český folklór, podobný je i slovenský, maďarský. Loňští Kypřané se lišili, ale stále to vypadalo jako folklór. Číňané mě ale zaskočili tancem na hudbu, která ve mě evokovala songy od Korna - Miss Moskva a Helenku Zagorovou a její linku Praha - Tokyo. Ale mělo to šmrnc, bylo to zkrátka něco, co jsme tu ještě neviděli a neslyšeli a já jsem nadšeně tleskala, protože to bylo boží.
Celý dnešní den byl boží.

Krátká videoukázka

A jak vypadala má první práce pro noviny, shodou okolností na stejné akci, se dozvíte zde