Berlín III. Už jsem tady zas

2krát skvělý komentář
Ahoj, já jsem Tereza a jsem závislá na Berlíně.
Asi tak bych se uvedla v poradně pro závislé, v takové té filmové, kdy všichni závislí sedí v kroužku a představují se ostatním. Nejsou to drogy, čokoláda ani kleptomanie, získalo si mě město.
Když jsme byla v Berlíně poprvé, vytušila jsem, že je něčím speciální, a zapřísáhla jsem se, že se brzy vrátím. Chvíli to trvalo, ale jednoho dne bratr přišel za mnou do pokoje a hlásil, že jede s kamarádem za bývalým spolužákem do Berlína. Za pět minut volal kamarádovi, že nepojedou sami, okamžitě jsem totiž bratrovi oznámila, že beze mě naši vlast neopustí. A tak jsem se tam vrátila. Zažila jsem celé město úplně jinak, než-li při zájezdu, kdy rychle vystupujete z autobusu před pamětihodnostmi a kvapně zase nastupujete, to aby se toho stihlo co nejvíce. Letní týden v metropoli byl jiný, uvolněný. Jezdili jsme MHD, večer jsme chodili na pikniky do parku, přes den jsme si prohlíželi památky, jedli a užívali si města. A tím jsem si podepsala doživotní rozsudek, navždy závislá na Berlíně.
Zimní jazykový pobyt od naší školy samozřejmě také nemohl proběhnout beze mě, proto jsem se vrátila vloni v prosinci, pro mě adventní atmosféra Berlína by pro kuřáka byla dvaceti krabičkami cigaret. Zničeně jsem se opět vracela domů a myslela jen na to, jak se co nejdříve vrátit.
Minulou středu brácha oznámil termín, kdy pojedeme v létě znovu do Berlína (tentokrát už se se mnou počítalo od začátku) a můj mozek spustil odpočítávání. Už jen tři měsíce. Bože. A v tom mi ten samý den večer napsal můj přítel, jestli chci jet do Berlína, tak že v pátek odjíždíme.
Chceš ještě čokoládu? Dáme si pizzu? Pojedeme do Berlína? Jsou zkrátka otázky, na které se nedá odpovědět záporně. Nejprve jsem se trochu uklidnila, resp. přestala jsem brečet radostí a běžela jsem za již spící mamkou žádat o povolení (ač bych její zákaz přešla, nicméně je to slušnost, že?). Jedu do Německa, pobíhala jsem po bytě a volala jsem, tušila jsem, že už asi neusnu, protože to jen tak nerozdýchám. Druhý den jsem si šla vyřídit, aby mě třídní uvolnil ze školy a den na to už jsme ráno seděli ve vlaku a jeli nach Deutschland.
A asi bych měli i zmínit, že do Berlína jsem mohla jet díky Dobrovolnické skupině AFS Liberecko. Tito skvělí lidé se starají o zahraniční studenty, kteří přijedou studovat na střední školu do Česka. Zajišťují hostitelské rodiny, různé programy pro studenty a pomáhají jim přežít v džungli jménem Česká republika. Rozhodli se, že vezmou studenty, do ne tolik vzdáleného Berlína, na víkendový výlet. Já budu také dobrovolničit, a protože bylo volné místo, mohla jsem na první akci s nimi jet rovnou do tak úžasného města. (A o AFS pak asi ještě napíši více, já osobně jsem vůbec netušila, jaké možnosti může mít člověk mladší 18 let a myslím si, že když už je pozdě pro mě, možná by to mohlo oslovit někoho z vás. Zatím Facebooková stránka ZDE)

Než abych dále psala o tom, jak moc miluji Berlín, raději vás zahltím fotkami, ze kterých atmosféra tohoto města dýchá. Třeba vás právě tyto snímky přesvědčí o tom, že nikam jinam nepotřebuje více, než tam.


Hlavně nebulet

Vstávání ve čtyři ráno a cesta úplně prvním vlakem do Liberce, kde byl sraz s dobrovolníky a zahraničními studenty. Ještě, že se ve vlaku spí tak dobře. Z Liberce do Žitavy to byl kousek, a následně směr Cottbus a poté již Berlín Lichtenberg. Čekaly nás čtyři přestupy a navíc ještě výluka a tedy hodinová cesta autobusem.  A pak jsme po cca 8 hodinách cest dorazili na místo.
První vystoupení z metra na Alexanderplatzu. V očích jsem měla slzy (ač jsem se snažila na sobě nedat znát dojetí), konečně jsem se vrátila, město si stále žilo svým chaotickým životem, již důvěrně známá Fernsehenturm na mě mrkala a vítala mě ve velkoměstě. Srdce města bilo a já jsem opět byla součást tohoto úžasného místa žijícího si svým životem. V oknech mrakodrapu se odrážely mraky, obloha byla krásně modrá, slunce svítilo. Idylka.




Nezkrotný entusiamus


Ubytování jsme měli pět minut chůze od Alexanderplatzu, dá se tedy říci, že přímo v centru, bydleli jsme v City stay hostelu. Když jsem konečně mohla odložit kufr a vyrazit do jarního Berlína na lehko, tedy s batohem a foťákem na krku, byla jsem ve svém živlu. Svoboda mi proudila žilami, jedna vlna entusiasmu střídala druhou. Lidé odpočívali uprostřed ulic na trávnících, polehávali před Altes museum. To je přesně to, na co se těším, až se v létě vrátím, nemohu se dočkat líných dní prolenošených s knihou uprostřed města.









Na zdraví!

K Berlínu, tedy alespoň pro mě, patří Club Maté, na kterém si zde vždy pochutnám. Proto jsem neváhala ani minutu a chvíli po ubytování už jsem platila za lahev tohoto výborného nápoje. Jak říkal kamarád, nejdřív ti to bude připadat hrozně hnusný, dopiješ druhou lahev a už nikdy nebudeš chtít pít nic jiného. A je to pravda, poprvé mi Club Maté neučarovalo, možná i nechutnalo. Ta zvláštní chuť mi ale utkvěla v paměti a rázem jsem měla pocit, že bych si dala ještě jedno. A pak další a další...


Vůně starého papíru

Miluji výprodeje knih před Humboldtovou univerzitou, nikdy jsem si tam zatím nic nekoupila, na čtení v němčině se přecejenom necítím, přesto miluji pohled na staré knihy, ráda si je prohlížím, cítím jejich vůni. Ve spojení s prosluněným Berlínem; ideální kombinace.







Krása starých bicyklů


Kola jsou v Berlíně velmi oblíbená. Tento druh dopravy je vcelku rychlý, pokud je město ucpané auty, navíc zde nejsou nijak velké kopce, které by si vyžadovali nějakou větší fyzičku. Ideální tedy je projet si Berlín na kole. 

Navíc zde vůbec neletí nijak vymakané stroje, se starou skládačkou či nějakým kolem ze 70. let zde uděláte největší parádu. Vintage kousky zde sklízejí obdiv, za starým kolem se otočí nejeden Berlíňan.







Další články z Berlína

Berlín I. JÍDLO
Berlín II. Budou Vánoce

2 komentáře:

  1. Skvelé fotografie a aj článok! V Berlíne som bola len raz, a veľmi sa mi tam páčilo :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také