Nejdepresivnější článek na blogu

10krát skvělý komentář
Přemýšleli jste někdy o sebedestrukci? O cíleném zničení vlastní osoby? Nebudu to více zdržovat a rovnou vám povím, co bych v takovém případě doporučila; chmelovou brigádu.
Slovo chandra, mé oblíbené, jste na tomto blogu viděli již mnohokrát, nikdy však nenaplňovalo svůj význam tak moc, jako v tomto případě. Chandra z chmelu je totiž na stupnici špatné nálady úplně na vrcholku (těsně nad chandrou ze spoilerů o oblíbených seriálech).

Můj starý vojenský batoh si celý týden pořádně máknul.


Pojeď na chmel, říkali kamarádi. Bude sranda, říkali kamarádi. Zapomněli ale zmínit, že se ocitnu na hraně mezi životem a smrtí. A taky mi neřekli, že tam bude k večeři na ubytovně mimo jiné rýže s omáčkou a ledvinkami. S LEDVINKAMI! Neřekli.



Chmel támhle.
Chmel tady.
S vidinou snadného výdělku, alkoholových dýchánků po šichtě a zábavy se spolužáky, jsem onehdá, myslím, že v dubnu, odevzdala přihlášku na chmelovou brigádu a začala se těšit. I já bláhová... Den před odjezdem jsem zdatně rvala spacák a několik kilogramů jídla do velkého kufru. Ty kilogramy jídla vysvětlím tak, že již pár dní před dnem D jsem se dozvěděla, že strava nepatří mezi tu, na kterou by se dala sepsat óda, proto jsem prozíravě přibalila mističku bylinkové pomazánky, okurky, rajčata a spoustu sušenek. Ráno - sraz u autobusu, dotazy na to, proč mám tak velký kufr a jestli jedu na měsíc, už jsem ignorovala. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp a možná, že troje tepláky zaberou místo, po dvou dnech válení se po poli přijdou vhod. A taky jsem netáhla spacák v ruce, měla jsem ho totiž v tom kufru. Ha!


Žatec není v Maďarsku

Poté jsem v autobuse zjistila, kam vlastně jedeme, a tedy byla jsem vyvedena z přesvědčení o tom, že právě teď jedu někam k Plzni. Místo toho jsme měli zakotvit kdesi u Žatce a já marně přemýšlela nad tím, kde by město s podobným názvem mohlo ležet a modlila jsem se, aby to nebylo nedejbože třeba v Maďarsku nebo na Slovensku. Východ to ale nebyl, chmel nás očekával na západě a já zjistila, že tedy vážně ani trochu nemám ponětí o tom, kde leží některá ČESKÁ města. Tento geografický znalostní deficit mě ale netrápil příliš dlouho, mívám totiž ve zvyku usnout vždy a všude, proto jsem si nemohla odpustit dvacetiminutového šlofíka na nepohodlné sedačce autobusu.

Když se mnou nějaká neviditelná síla začala pohazovat tak, že mě to probudilo, došla jsem k závěru, že už nejspíše budeme na severozápadě Čech a tedy v končinách bez asfaltových silnic, které zdatně nahrazují výmolovité, prašné polní cesty. A opravdu, chmelnice, rozpadlá hospodářská stavení a rozbitá televize na návsi byly jasným znamením, že jsme právě v onom bájném kraji, o kterém všichni mluví, ale nikdo tam nikdy nebyl. Čím více jsme se blížili, tím více jsem si začala uvědomovat, jak velkou chybu jsem udělala, když jsem svoji duši upsala podpisem smlouvy o provedení práce chmelu. Nekonečné řady s rostlinami navinutými na drátech mi naznačovaly, že toto nebude týden, na který budu chtít někdy vzpomínat a vyprávět o něm vnoučatům. To už jsme ale zajížděli do areálu družstva Stekník, kde na nás čekaly baráky, ve kterých jsme měli každou noc složit naše unavené hlavy.

Po krátké instruktáži, při které jsme vyfasovali pícháky a byli jsme poučeni o tom, že si je nesmíme zapíchnout do nohy, protože to bolí, jsme byli zcela připraveni začít makat. Každý v ruce nedůvěřivě svíral píchák, vražednou zbraň, a přemýšlel nad tím, jak si někdo může tak velký kus železa zapíchnout do nohy. Jak?
Převlečeni do monterek, oblečení po babičkách, popřípadě do triček z roku 2010, jsme nasedli do vozidla které nás mělo rozvážet na chmelnice. Stařičká Avie nesoucí na zádech obří akvárium se sedačkami z autobusu poslušně zastavila před barákem a čekala na první pracovité odvážlivce.
Maras a teror začal pár desítek minut před polednem, první zavádění se nyní stalo naším celým světem. Navinouti tři výhonky na drát, zbytek vytrhnouti. Pokud je drát volný, je nutno ho utáhnouti, pokud drát vyleze ze země, je nutno ho píchákem do země opět navrátiti. A ač jsem takových drátů potkala hned několik, ani jednou se mi jej, i přes vypětí veškerých sil, nepodařilo zatlačit tam, kam patřil, proto jsem jeho konec nenápadně zahrabala do země. No co...

Ich weiß nicht, was soll es bedeuten

Hnusná ruka.
Prvních dvacet minut to byla docela zábava, po pár hodinách jsme poprvé začali recitovat Heineho Loreley v originále a poznali jsme, že něco se začíná vychylovat z normálu. Ich weiß nicht, was soll es bedeuten, dass ich so traurig bin. Polem se rozezněl germánský jazyk, nebylo záchrany. Zhruba v šest, sedm odpoledne se spustil déšť, z posledních sil jsme vítězně probíhali řádky a mířili na ubytovnu. V ten okamžik jsme si ale také plně uvědomili, že zde jistojistě zemřeme. Pokud trháte chmel, je to jako kdybyste si vzali ostnatý drát a ostentativně s ním přejížděli po zápěstí. Ano, ostnatý drát je ta věc, kterou si rozhodně po zápěstí přejíždět nechcete, protože to bolí. A stejné je to i s chmelem, nějaký ďábel zkrátka zařídil, že rostlina bude pokryta malými žiletkami, které se vám při každém kontaktu s kůží zaryjí mezi buňky epidermu..

Hnusný jídlo na hnusný káře.

Hnusnej chmel.

Autentická fotka zachycující opilost.
Vypadajíc, jako kdybychom se vraceli z emo srazu, jsme s vděkem přijímali večeři a někteří z nás začínali poprvé nahlas přemýšlet nad tím, jak odsud co nejrychleji utéct. Pak nám ale došlo, že vlastně ani nevíme, kde jsme, proto jsme se uchýlili k jednoduššímu řešení problémů. Alkohol, metla lidstva. Nevyřeší za vás vaše problémy, to ale ani voda, proč si ho tedy nevychutnat? Víte proč? Protože večer to bude fajn, budete zpívat do tónu hrající kytary a budete kašlat na to, že neumíte zpívat, a že neznáte text. Připitě budete narážet ze strany na stranu, když se budete chodbou potácet
na záchody. Vesele budete tančit, nadávat na to, jak moc vás ten chmel sere a flaška rumu se stane vaším nejlepším kamarádem. A pak se to všechno podělá. Někdo pozvrací záchody, někdo rozčílí učitele. Druhý den ráno jsme dostali zaslouženého sprda s tím, že nejsme na chlastací, nýbrž na chmelové brigádě. Poklesle jsme poslouchali přednášku o tom, že ještě jednou, a jedeme domů (prosím!) a hlavně jsme byli naštvaní na ty, kteří zvraceli tam, kam neměli, jelikož jako sladkou tečku na závěr pan profesor vyhlásil přísnou prohibici. Na chmelu. Prohibice, když vyrábíte pivo... Such a bitter irony.
Hodně moc piva.

Další hnusnej chmel.
Když jsme dodělali naše první pole, dozvěděli jsme se, že nás čeká druhé zavádění. A to nechcete. Když už mě ono první zavádění začalo opět docela bavit a přišla jsem na to, jak to vlastně celé funguje a jak se z toho nezbláznit, čekala mě změna. K lepšímu? Nemyslím si. Druhé zavádění spočívá v tom, že opravujete to, co někdo zvoral v tom prvním. Rostliny se totiž rozrostly, začaly se svévolně namotávat na dráty a my pociťovali první větší známky deprese. Musíte domotat na dráty výhonky, pokud tam nejsou tři a pokud jich tam je víc, musíte něco odmotat, zbylé výhonky pak škubete.Zde se můžou stát dvě věci, které se stát určitě nemají. Buďto zběsile otrháte úplně všechno, a pak zjistíte, že vlastně nemáte co namotat, anebo podtrhnete rostlinu, která je již na drátě nemotaná. A ani za jedno vás šéf nepochválí. Nezbývá tedy, než dělat, že se nic nestalo a pečlivě zahladit stopy. Hlavně nenápadně, nechceme přece vyvolat žádnou paniku.

A ještě.

Tady taky.

Krásnej zámek na pozadí za hnusným chmelem.


Bylo ho fakt hodně.
Zbytek týdne to pak bylo ještě horší a horší. Nadávali jsme a chtěli jsme zemřít, tím nadáváním jsme si ale tolik zhoršili karmu, že jsme tušili, že by nás po smrti čekala nekonečná chmelnice místo pekla, proto jsme od podobných nápadů upustili. Za každou dodělanou chmelnici nás jako odměna čekala další, ač jsme měli pocit, že už jsme museli zničit úplně všechny rostliny chmelu na našem území. Každý den před obědem jsme se domnívali, že už pracujeme tak třicet hodin v kuse. A ani po obědě to nebylo o moc lepší, ne-li horší. Proklatý žlutý démon na nebi nám pálil kůži do ruda, bylo nám horko, rozčilovaly nás nekonečné řádky o tři sta rostlinách a nyní jsme již zcela vážně přemýšleli o hromadné sebevraždě.


----spoiler o GoT!-----
Jediná pozitiva měl tento výlet, dá-li se takto tento tábor nucených prací nazvat, když jsme měli volno. Tak například, sešlo se nás docela dost fanoušků Game of Thrones a nikdo z nás neviděl nejnovější epizodu. Tu jsem ale měla již od brzkého pondělního rána připravenou v notebooku, svolali jsme tedy promítání, na které dorazil slušný počet lidí se zájmem sledujících Hodora, jak drží dveře. Těžko říct, jestli nám právě toto nějak pomohlo, sice jsme viděli nový díl, na druhou stranu se ale ještě více prohloubil náš splín, jelikož život s vědomím, že je Hodor mrtvý, už nikdy nebude takový, jaký býval. Pobrečeli jsme si, tentokrát ne kvůli chmelu, a pak se všichni sklesle odplížili na své pokoje. Tak Hodor zemřel. I my zemřeme. To jsou vyhlídky, to je motivace k práci. Morálka na bodu mrazu. I tak se sledování GoT řadí k těm lepším vzpomínkám.
----konec spoileru----

Také jsme se byli koupat v řece. Víte, koupání se v řece většinou nepatří mezi aktivity, které bych vyhledávala, když vám ale na ubytovně teče voda zapáchající sírou a barvou připomínající rezavé dráty, jste za poměrně čistou řeku rádi. Nechyběly ani procházky po okolí s mým přítelem, a i na nějaký ten urbex se čas našel.

Nebýt tedy té práce, byl by to celkem dobrý výlet.


Na střeše.

Jedna z mnoha opuštěných budov.

Dál ani krok!

Nebo ne?

Hurá přes plot!

Kolo kdesi mezi chmelem a kopřivami. Chudák kolo.

Dveře. Škoda, že zavřený.

Nejhezčí místo v okolí.

A tak trochu romantika při západu slunce.

Na cestě k řece a hygieně.

Docela příroda.

Tady taky.

Ukázkový příklad, jak využít pole. Hlavně na něj nesázet chmel!

Zámek kousek od ubytovny, to bylo moc hezké překvapení.

A dokonce zde ČT natáčela vánoční pohádku!

Co si člověk neuvaří, to nemá. Aneb konečně dobrá večeře.

Pohled na dogu, která hlídá zámek.

A větrník na rozloučenou od šéfa.
Přečtěte si také, jak jsem trpěla na Rumcajsově pochodu dlouhém 52 kilometrů ZDE

10 komentářů:

  1. Skvělý článek! Upřímně jsem netušila, že brigáda na chmelnici je tak náročná. Tak aspoň vím, na co nikdy nemám chodit. :D
    Teď jsem na sebe naštvaná za to, že jsem si přečetla odstavec o GoT... Já už jsem těch spoilerů viděla/četla tolik, že už se na to ani nemusím koukat, protože všechno důležité vím. :D
    Catherine Ribbon

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako přežít se o dá :D a ty večery s přáteli jsou docela zábavné. A za spoiler se omlouvám, ale nedalo se odolat :D

      Vymazat
  2. Já už tyhle typy brigád docela znám, takže by mě asi nepřekvapilo, že je to hardcore :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem teď neskutečně ráda za svoji normální letní brigádu, o které jsem si myslela, že je náročná :D. Není...

      Vymazat
  3. Vynikající článek! Je mi tě sice líto, ale to mi nebrání se pořádně zasmát :D aspoň, že parta byla dobrá!
    Kateřina
    trojtecka.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :D a jen se zasměj, však proto jsem to také psala

      Vymazat
  4. Chcípni kytko zelená

    OdpovědětVymazat
  5. Myslím,že mi o něčem takovým vyprávěl děda.
    Tak alespoň,že jste měli"chvíli pro sebe" a nemuseli se pořád zabývat tim chmelem

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty volné chvíle byli skvělé, jen jak byl člověk celý unavený, tak si jich moc neužil

      Vymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také