Salámová demokracie

2krát skvělý komentář
Nevím co přesně bratrovi je, jestli má natažené šlachy, gangrénu nebo ho proklel nějaký pohanský bůh, každopádně má nohu v sádře a nemůže chodit. Co s tím, říkáte si? Bydlíme ve městě, to sice ano, ale máme tu dva Coopy a přehršel vietnamských večerek. Zpravidla tedy na větší nákupy jezdíme do nedalekých měst, kde si užívají výdobytky moderní civilizace mezi něž patří například Lidl, Billa nebo i Tesco!
Moje máma nemá řidičák. Na podobné nákupy tedy mámu vozíme. Respektive, já zůstanu doma, učím se (flákám se na internetech, ale pšt) a bratr veze mámu na nákup. Z těchto základních informací možná začínáte chápat, co je za problém, pokud ne, vysvětlím. Jelikož bratr má mnou neidentifikovatelné zranění nohy, nemůže řídit. Nemůže tedy odvézt mámu na nákup a musím to udělat já. Na rozdíl od mého bratra se v tom nijak extra nevyžívám, když přijedu domů ze školy, nechce se mi jet někam na nákup.



A zde se pomalu ale jistě dostáváme k jádru pudla, k tomu, co chci v tomto článku řešit. Jet do obchoďáku znamená být vystaven minimálně třem milionům rozhodnutí během pouhé hodiny. Na to nejsem připravena.
Jen u vstupu se musím rozhodnout, jestli se chci stát členem Billa Clubu, začít sbírat „bodíky“ na hrnce či plyšové superhrdiny ve tvaru vajec nebo na let do vesmíru, zda-li náhodou nepotřebuji půjčku nebo jestli nechci vyhrát v soutěži Opel Corsa. Musím uvážit, jestli nám doma nechybí superlevné ručníky, jestli nechceme pandu a jestli naše kočka vlastně používá správné stelivo. A mám ochutnat ten jogurt, co nabízí támhlety hostesky?
Jakmile se uklidním a ujasním si priority, dostanu se k samotnému nákupu, začínají muka. Když přijdu do Jednoty (jak tu všichni říkáme Coopu), vezmu do ruky první máslo, které mi padne pod ruku. První proto, že to je také jediné máslo, které si mohu vybrat. V obchoďáku se ale roztáčí kolotoč cen, z kterého se mi motá hlava. Máslo desetkrát jinak. Proč jedno stojí 25.90,- a druhé 39.90,-? Na řadu přichází zdlouhavé prohlížení etiket, je to jako bingo. Člověk má náhle v hlavě kritéria a vždy, když nějaké u jednoho výrobku nenajde, vrací ho do regálu. Které máslo má nejvíce tuku? Proboha, rostlinný olej. Aha, tohle má jen 200 gramů, proto je o pět korun levnější. Farmářské? Vyráběl to chlápek v lacláčích se slaměným kloboukem? Nebo proč je to sakra farmářské? Co kdybych trochu odhrnula ten obal, čím bělejší, tím lepší ne? Fuj, ty prase, to nemůžeš!
Mísí se ve mně několik pocitů a dojmů, otázky, na které nenaleznu odpověď. Ničí mě to, mám na výběr a to mě děsí! Nerozhoduji o tom, kdo bude omilosrdněn nebo o tom, jestli vyhlásit válku Číně. Nemám žádnou velkou zodpovědnost, přesto cítím, že to nemůžu brát na lehkou váhu.
Když mám po dvaceti minutách v košíku konečně to správné máslo, tedy máslo, které by ve světě modelingu splnilo míry 90-60-90, jsem o pět kilo lehčí (to z těch velkých nervů), mám tak mokré čelo od potu, že ho nestíhám utírat papírovými kapesníčky a přesto má duše nemá klid.

Pokud je něco opravdu složitého, je to výběr šunky. Shlédla jsem video od pana Vaňka, kde vysvětlil, jak se vyznat v různých názvech těchto potravin a jak si vybrat co možná nejkvalitnější. A to mi také změnilo život. A ztížilo život. Zatímco dříve jsem bez většího zamyšlení vzala desek deka prvního moravského šálu, který na mě zamrkal ve výloze a omotal si mě okolo prstu, dnes jsem obezřetnější. Moje oči těkají po cedulkách s názvy uzenin, pátrají a hledají. Abych vás třeba i trochu povzdělala a předala vám tuto kletbu vězte, že kupovat si šunku standartní a očekávat v ní maso, to je jako jít na vlak a očekávat, že přijede včas.  Nebo jako jet do Egypta a číhat tam na lvi a žirafy (Afrika jako Afrika, tak jakýpak copak). V té je asi tolik masa jako v žaludku vegetariána. O něco lépe si vede šunka výběrová, to je jako kdybyste šli na autobus a čekali, že přijede včas. A nejlepší je šunka nejvyšší jakosti/kvality, to je prostě okořeněné maso nakrájené na plátky, zůstaňme u metafor, to je jako když máte být někde včas, a proto se nespoléháte na veřejnou dopravu, sednete do auta a prostě si tam dojedete sami.

Když tedy prohlížím šunky v oddělení uzenin, opět se uvnitř mé hlavy spouští naprostý chaos, ten je navíc umocněn tím, že zatímco u másla můžu stát jak dlouho chci, tady stojím ve frontě. To znamená, že nemůžu deset minut přemýšlet, která šunka si získá moji přízeň, když za mnou stojí zástup nervózních důchodkyň, které se bojí, že jim vykoupím všech sto milionů kilogramů gothaje, které jsou na skladě, za 8,90,- deset deka. Nemůžu deset minut uvažovat nad tím, co by si o výběru výběrové šunky pomyslel můj zasvětitel Roman Vaněk, protože se na mě, nyní již s nuceným úsměvem, pět minut dívá prodavačka očekávající, co si ta vybíravá namyšlená blbka, která je právě na řadě, vybere za podělanej salám.
Rozpačitě se usměji na znamení toho, že ještě chvilku a vážně už budu mít jasno. Ve skutečnosti právě stojím před Sofiinou volbou. Opravdu chci dát za 4 obří plátky salámu třicet korun jenom proto, že je tam o tři procenta víc masa než u salámu, za který dám dvacku? „Vezmu si dvacet tý od kosti,“ vyřknu konečně ortel.  „Dvacet dva může být?“  Bože, další doplňující otázky a rozhodnutí.  „Ano, samozřejmě,“ odvětím automaticky.

Tak. Hotovo. Jak co, vlastně. Mou velikou výhodou je, že nejím moc sladké, protože kdyby ano, z barevných regálů řvoucích na mě : „sleva, sleva,“ bych byla v koncích. Barvy, nápisy, zmatení smyslů. K čemu svět potřebuje třicet druhů sušenek, když si většina lidí koupí Horalku nebo DELI? Není to tak trochu v pr....?  Za jakým účelem se vyrábí tolik čokolád? Přestal by se rozpínat vesmír, kdybychom měli jen Marsku a ne dalších pět podobných tyčinek, jen v jiných obalech a za vyšší a nižší ceny?

Uběhne dalších čtyřicet minut a já už začínám mít pocit, že v nákupním vozíku je víceméně vše, pro co jsme vážili tak dalekou cestu mimo naši osadu. A nemusím vám říkat, jak těžké bylo vybrat sýr, chléb nebo třeba jahodovou šťávu (Kolik je tam ovoce? A co cukr?). Když vykládám zboží na pás, znovu přemítám o tom, zda-li jsem zvolila dobře. Rychlé platím, abych už to měla za sebou.
„Sbíráte samolepky na nože?“
„Ne“
„Chcete začít?“
„Ne“
Obvykle bývám výřečnější.

Nasedáme s mamkou do auta, kufr plný. Jsem na sebe hrdá, zase jsem to zvládla. Odjíždíme z parkoviště, máma: „Teri, neskočíme ještě do Kaufu? Víš, pro vajíčka...“
Opět absolvuji nabídku samolepek, křečovitě se usmívám a odmítám je. Když odjíždíme, definitivně, děkuji Poseidonovi, Moraně a vůbec všem za to, že jsem to opět ve zdraví přežila, rukou svírám volant a zběsile opouštím hranice města do oblasti, kde když si máma vzpomene, že něco zapomněla, řekne, že to je dobrý, že to koupíme u nás, ať se nemusím vracet...
Děkuji.
Upřímně děkuji.

další článek
Neochucená omáčka

2 komentáře:

  1. Takové problémy řeším také. A nejdůležitější je chodit do obchodu se seznamem, aby člověk nekoupil něco, co nemá. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A hlavně, najíst se, než jdeš nakupovat, pokud máš totiž hlad, koupíš kde jakou blbost :D

      Vymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také