Nepřijdu večer o ledvinu?

2krát skvělý komentář
„Tomeee!" s radostí jsem volala na svého kamaráda. Vstával kvůli nám brzy, ve škole jsme se totiž nestihli rozloučit, tak to přišel napravit na Hlavní nádraží, jelikož byl zrovna v Praze kvůli brigádě. Připadala jsem si jako Burák v pohádce Auta. Kvůli tomu, že se nerozloučil s Bleskem před jeho odjezdem, jel za ním na závody aby mohl říci své: „Ahoj!"  .
Rychlé foto z automatu na průkaz
Ale to je asi jedno, podstatné je, proč jsme s kamarádkou jely do Prahy. Přišel totiž den D, nečekalo nás však vylodění V Normandii, nýbrž poklidná cesta do Bratislavy.
Tom nás dovedl na Florenc (naše znalost Prahy totiž trochu pokulhává), odkud nám měl odjíždět žlutý autobus. Kolečka kufru zdatně klouzala po dlážděném chodníku,  řeč se ani na chvíli nezastavila. Poslední rozloučení, a už jsme se vítali se stevartkou, která nás poslala na naše místa.

Anžto u nás jezdí jen obyčejné autobusy, výbava našeho společníka nás příjemně překvapila a navíc o nás bylo celou čtyřhodinovou cestu dobře postaráno. Shlédli jsme Na hraně zítřka, rozečetla jsem si O myších a lidech, naposlouchala Rammsteiny a Parov Stelara. Najednou, najednou jsme konečně poprvé spatřily dominantu Bratislavy, hrad tyčící se nad Dunajem. Nervozita začala stoupat, naše ledabylá příprava na takovou cestu mě nyní začala děsit. Vystoupily jsme na nádraží, které nám připomnělo „staré dobré rudé časy", tedy na nádvoří velké šedobetonové hranaté budovy.


Procházka na Florenc

A zde začalo dobrodružství, jako první nás čekalo ubytování se. Věděly jsme, jakou linkou autobusů
se tam dostat, nicméně jsme neměly nejmenší ponětí, odkud by takový autobus číslo 78 mohl jet. A tak jsem si, poprvé a ne naposledy, připadala jako Dory zoufale hledající Nema, ač naším úkolem tedy nebylo nalezení ryby, nýbrž jakéhokoli ukazatele, který by nás jen trochu přiblížil našemu cíli. Nejprv
e jsme prošly celé nádraží, sešly a zase vyšly několikery nejezdící eskalátory, poté začala celá situace býti trochu tragikomickou. Dvě holky lítaly tam a zase zpátky, najít nástupiště 9 a 3/4 by možná bylo snazší. Pomalu nás začala absence jakéhokoli označení, směrovek decentně štvát (hlavně Janu, které měla tašku bez koleček, těžkou, v ruce...), vláčela jsem za sebou kufr a snažila jsem se svým výrazem co nejvíce svému slovenskému okolí dokázat, že jsem zoufalá, na dně a vyčerpaná, aby zkrátka viděli, že momentálně trpím a svádím se svou silnou vůlí těžký boj.
Automat na lístky na MHD

Nakonec jsme konečně našly místo, kde se alespoň můžeme zeptat, k našemu překvapení bychom hledaly potřebnou zastávku marně, ona totiž vůbec na onom nádraží nebyla, a tak jsme byly poslány mimo budovu, mimo parkoviště autobusů, po pár chvílích bloudění jsme přecejen našly, co jsme hledaly. Ihned se s námi do řeči dala nějaká dáma ve středním věku, která se zajímala o to, kdo jsme a proč jsme právě v Bratislavě. Příjemný rozhovor. Vyprávěla nám, jak jezdila do Brna, ale moc si z toho tedy nepamatuje, jelikož tam jezdili jen a pouze za zábavou. Milé povídání s neznámou utnul příjezd autobusu. „To je on," nasměrovala nás naše nová slovenská přítelkyně.

Polovinu jsme tedy měly za sebou, Najít ulici, která se nachází kdesi v blízkosti zastávky Estonska, to byla další výzva. Navíc se ve mně začaly stupňovat myšlenky na všechno, co se nám může stát. Byl dobrý nápad bydlet u úplně cizí holky? Není to nezodpovědné? Nebude to sériový vrah? Nepřijdu večer o ledvinu? Na to už ale bylo pozdě, pokud jsme nechtěly za naše budoucí obydlí považovat lavičku pod mostem, musely jsme do toho jít. A také že jsme šly. Procházely jsme se chvíli přilehlým sídlištěm a měly jsme štěstí, neboť jsme náš nový domov našly vcelku rychle.
V obchodním centru na Trnavském Mýtu

Nervózní zmáčknutí domovního zvonku se jménem naší hostitelky, pak chvíli ticho a následně milý hlas, který na nás mluvil z reproduktoru. Přiběhla ke vchodu, přivítala nás, představily jsme se a již ve dveřích nám dala klíče od bytu. A pak ze mě všechno spadlo, dojely jsme, našly ubytování, vše zkrátka klaplo a naše dovolená mohla začít.

Nejprve jsme zajistily základní funkce k přežití; a tedy, zjistily jsme heslo od wi-fi, našly jsme zásuvku a vyndaly jídlo. Když se náš stav stabilizoval, vypravily jsme se do víru velkoměsta (ehm).
Naším středobodem vesmíru se stala zastávka Astronomická, ze které jsme poté jezdily i další dny na Trnavské Mýto. A tam bylo vše. Jídlo, oblečení, další jídlo, laky na nehty, ještě více jídla a stánek Canonu. Povečeřely jsme a shodly jsme se na tom, že pro dnešek už nic vymýšlet nebudeme, když tu ty památky stojí stovky let, ještě ten jeden den vydrží, že...
Vyrazily jsme zpět na byt, tentokrát jsme bez váhání našly správný panelový dům, jako páni zkrátka. Jana ještě plánovala výlet na druhý den a já jí v téměř polospánku odkývala úplně vše, na co se mě ptala (možná jsem na ni tedy napsala dědictví, přiznala jsem se, že ve sklepě skrývám Usámu Bin Ladina a zaprodala jsem svou duši peklu, těžko říct). Náš první den skončil, když jsme obě usnuly u nějakého filmu, už ani nevím, co to bylo zač. ..

Kdepak vstup do metra, podchod pro nástupiště električek...

2 komentáře:

  1. Moc pěkně napsáno :-) Moc se mi líbí tvůj styl psaní :-) je takový přirozený :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také