Jak jsme si prohřály kosti

5krát skvělý komentář

Ráno mi Jana, pekelně brzy ráno (dobře, asi v 8), oznámila, že dnes tedy pojedeme do těch termálů. O tom jsem sice měla nějaké ponětí, ale předchozí večer, kdy se to plánovalo, jsem již byla velmi ospalá, a tak jsem s vypětím všech sil kývala na všechny Janiny otázky ohledně toho, co bychom mohly druhý den podniknout. Nebylo to tedy úplné překvapení, no pozadí této dohody bylo v mých vzpomínkách k nedohledání, pamatuji si jen na to, jak moc mě pálily oči kvůli nutné potřebě spánku, a tak jsem si prostě řekla, že Jana ví, co dělá, a že to nechám na ní.

(1. den v Bratislavě ZDE)

Hlavná stanica, žlutým RegioJetem do Velkého Mederu. Bude to asi ten nejnudnější a nejzbytečnější cestopis všech dob, myslím si, Nepopíši vám krajinu mihotající se za okénky vlaku, nevylíčím vám, jak vypadala města, kterými jsme projížděly. Ne snad proto, že bych nechtěla, ale proto, že jsem celou cestu prospala, zase... 
A tak naše vyprávění o velkém dobrodružství začne až na zastávce Velký Meder, vzdálené zhruba 1,5 hodiny spánku od Bratislavy. Vlastně zde už to začne nabírat obrátky a celý příběh bude gradovat již na samém začátku. Jen co jsme, s batohy na zádech, vystoupily z vlaku a stály před nádražím, přijela k nám velká bílá dodávka. Připadala jsem si jako ve špatné německé kriminálce, když na nás řidič začal volat ať nastoupíme, že nás doveze na koupaliště. Eh, asi mám z dětství až moc nakoukanou Kobru 11, Big Bena či Lensen a spol., proto se ve mne hned začaly budit myšlenky o tom, jak když nastoupíme, tak jistojistě zemřeme a naše končetiny budou domorodci nacházet ještě dva roky ode dne našeho zmizení v přilehlých lesích. Dříve, než Jana cokoli stačila říci, jsem rázně odmítla s tím, že se rády projdeme. Zachránila jsem ti život, Jano. Není zač, Jano.

A tak jsme se vydaly do víru velkoměsta. Vlastně jsme chvíli přemýšlely jestli jsme v Kazachstánu, Rumunsku nebo v místě natáčení filmu District 9. Všudypřítomná maďarština nám v naší dezorientaci také nepomáhala. Čím více jsme ale opouštěly periferii města a mířily jsme k lázním, tím více jsme začínaly věřit v to, že se nacházíme v civilizaci. Dokonce jsme se i skvěle najedly a ani se nejednalo o polévku - vodu s třemi kolečky mrkve a o malý hužvovitý kousek prorostlého masa ( v nic jiného jsem totiž v počátku nedoufala), podařilo se nám najít skvělou, řekla bych až nadprůměrnou restauraci, menu 3,30 euro, neodolaly jsme.
Pak už nezbývalo než dojít konečně do termálů, zaujaly nás krásné budovy areálu, nemohly jsme se dočkat. Vstupné 6,90 euro na tři hodiny, na tři maximálně užité, prolenošené a prospané (opět, já vím, asi je to nějaká nemoc) hodiny. Je zde vnitřní a venkovní bazén s horkou vodou, plavecký bazén, dva tobogány, klouzačky pro děti,... Nejvíce mě bavil venkovní bazén, venku pár stupňů a my si klidně ležíme ve vodě v plavkách, to mně jen tak neomrzí. Jen máma by asi neměla radost,...
Je zde také jídelna a bar, kde se můžete občerstvit a posilnit, takže jsem se zde věnovala i - po spánku druhé nejčastější a nejoblíbenější činnosti tohoto výletu - jídlu. Když už jsme byly na tom Slovensku, to by v tom byl Kotleba, abychom neochutnaly bryndzové halušky. Vlastně jsem myslím řekla, že bez ochutnání halušek domů nepojedu. Ochutnala jsem. A vypěstovala jsem si novou závislost, protože hned po příjezdu domů jsem už míchala bryndzu a škrábala se s bramborami. Čistě proto, aby to doma ochutnali, nedělala jsem to vůbec kvůli sobě. VŮBEC.
Pokud je něco horšího, než-li cesta do termálů, je to jisto jistě cesta z termálů. Je vám už zase zima, máte mokré vlasy, máte mokré oblečení (od toho, jak vám z mokrých vlasů kape mokrá voda), chybí vám halušky a ještě je před vámi pěší cesta přes celý Meder, tedy tři kilometry chůze. Naše hlavní moto výletu, tedy hlavně nic neplánovat, jsme v případě Mederu dotáhly k absolutní dokonalosti, a tak, když jsme tedy došly na recepci, napadla nás docela zásadní otázka. V kolik nám to jede domů? Za zhruba dvacet minut, zjistily jsme. Za dvacet minut a my ještě sakra stály u té recepce. Stály. Další vlak jede až za dvě hodiny. Co bychom dělaly další dvě hodiny v Mederu, když už máme po termálech. Významný pohled na Janu. Obě jsme myslely na to samé. Tedy kromě halušek i na to, že musíme sakra hejbnout kostrou, jestli se nechceme učit maďarsky. 
Neběhám. 
Jana: „Terko, tak popoběhneme, vždy mezi dvěma lampami jednou poběžíme a jednou půjdeme," navrhla.
 „A co kdybychom jenom šly," odvětila jsem. 
Patnáct minut, čas nás tížil jako Sysifa kámen.Stále mě ale nic nedonutilo běžet. Na běhání tu jsou Afričané na olympiádě, ne já v Mederu. Zatímco oni u toho vypadají dobře, je to efektivní a ještě za to dostávají medaile, já u běhu vypadám komicky, po pár set metrech mám nejspíše astmatický záchvat (a hrozí celkové zhroucení organismu) a o medaili si mohu nechat jen zdát. 
Neběhám.
I přesto jsem se nevyhnula alespoň rychlochůzi, neustále jsem přitom nakukovala na mobil, kolik že nám ještě zbývá času. Málo. A pak jsme ho spatřily, jak se mi předtím absolutně nelíbilo, teď bych ho štěstím nejraději objala. Nádraží. Tři minuty před příjezdem vlaku. Tři minuty! To jsme nemusely tolik spěchat, prohánělo se mi hlavou (rudou, zadýchanou hlavou), byla jsem ale ráda, že jsme to stihly.
Nic významného se pak už nestalo a asi uhodnete, jak jsem celý výlet zakončila. Nejdříve jsem si tedy vypila fresh, a potom jsem - světe div se - usnula...

5 komentářů:

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také