Evangelium o svaté Tereze

8krát skvělý komentář

Přemýšlela jsem, jestli se zde mám vylíčit jako hrdina nebo jestli ze sebe mám udělat mučedníka. A vzhledem k tomu, že zatímco o hrdinech se píší eposy (které nikdo nečte) a mučedníci se prohlašují za svaté, mám jasno. V sobotu 26. 3. jsem opět neuposlechla zdravý rozum a mámu. V Jičíně se konal Rumcajsův pochod, na výběr bylo mnoho tras, nejdelší měla 52 km. Tak nějak mi mělo být jasné, že těch 52 km asi nebude pro lidi, kteří občas jdou ráno na vlak, pokud si zrovna nevezou zadek v autě. Víte, jsem totiž člověk, který si ten zadek v autě vozí, a pokud mě nějaká vyšší síla nedonutí vykonávat větší fyzickou aktivitu, tak ji jednoduše nevykonávám (až na in-line bruslení).

Humprecht



Mým problémem je, že se ve mně neustále bije ego se zdravým rozumem. A zdravý rozum je velice oslaben (nebo už pomalu začíná rezignovat), proto občas dělám hodně šílené věci, jen proto, abych si dokázala, že na to mám. A tak jsem za žádnou cenu nemohla přistoupit na to, že bych šla „jen" 38 km, když jsem věděla, že jsou lidé, kteří jdou více a zvládnou to.

Když jsme vyrazili, cítila jsem se báječně, plna energie jsem cupitala kupředu, fotila, obdivovala skály a stromy, mluvila jsem. Poskakovala jsem, párkrát jsem popoběhla, prolétla kaluží, obalila jsem si celé boty blátem. Znovuzrozená, volná, nadšení mi proudilo žilami.
Prvních pár kilometrů.




Trosky
Již zanedlouho jsem začala pociťovat, že má prvotní euforie s sebou přinesla jen to nejhorší. Můj spontánní nápad popoběhnout si (což nedělám zásadně nikdy), skončil tak, že zrcadlovka padající z batohu zakotvila v příkopu obalena špínou a listím. A ono bezstarostné prolétnutí kaluží, to byla vůbec pitomost. Již na patnáctém kilometru jsem si povšimnula prvních puchýřů. To je přesně to, čeho si nechcete povšimnout už na patnáctém kilometru. Taky jsem si uvědomila, že tkaničky nejspíše budou k tomu, aby se s nimi boty doopravdy uvázaly, a ne se jen tak ležérně smotaly, že se pak v botách pata houpe ze strany na stranu. To brzy.
Plno sil na začátku

Došly jsme ke zřícenině hradu Trosky a já si připadala jako troska. Poté jsem ale svačila, seděla jsem, v ten moment jsem opět začala věřit v to, že někde na světě může existovat blaho. A pak jsem se měla zvednout... Tento úkon provázel pocit naprosté beznaděje, blížící se chandry. Opět jsme šli. Zde byla také poslední šance vzdát se (potupně) a odbočit na 38kilometrovou trasu. Pýcha a pád...

Znáte, jak se říká, že člověk dvakrát neudělá stejnou chybu? Nebo poetičtěji, do stejné řeky dvakrát nevstoupíš? Já také, proto nechápu, jaký ďábel mi vnukl myšlenku, že nejlepším nápadem jistě bude vběhnout na louku plnou bledulí, kvůli pár fotkám. Tak nějak na první pohled mi muselo být jasné, že ta louka je mokrá jako třináctka na koncertu One Direction. Neodnesla jsem si tedy jen pár fotek, ale i mokré boty a následně další
Edenská jablka převlečená za bledule
puchýře.
Údolí před Kostí bylo nekonečné, zdálo se nám. Sice rovinka, ale až moc dlouhá, když jsme tedy dorazili na její konec, měla jsem chuť bouchnout šampaňské Moet (které jsem tedy u sebe neměla, ale vypadalo by to zajisté jako v nějakém slovenském hip hopovém klipu a v tu chvíli to pro mě, neznámo proč, bylo velice lákavé). Na Kosti přišlo to, o čem jsem snila celou cestu, klobása (pšt!). Tak nějak patří ke každému výletu, trošku těch karcinogenů z udírny zkrátka člověk potřebuje.

Znovu na nohou jsme vykračovali k Sobotce, moje motivace kolísala jako sinusoida. Chvíle, kdy jsem byla přesvědčená, že po konci pochodu si ještě zaběhnu maraton, střídaly chvíle, kdy jsem se viděla, jak s nadšením běžím s otevřenou náručí vstříc jedoucímu vlaku. Puchýře na patách se občas připomněly tím, že třeba praskly, abych pocítila jejich přítomnost do posledního nervu, to bylo moc příjemné. Šouravým krokem jsem se doplahočila k místu, kde byl krásně vidět Humprecht. K tomu jsme ale nešli, odbočili jsme vlevo, podél železnice jsme mířili někam do horoucích pekel. Zde se sinusoida změnila v konstantní funkci, která jen čekala, kdy pojede okolo nějaký vlak. Nejel.
Kost
V těchto místech jsme za sebou měli zhruba 35 kilometrů, 51 by znělo lépe, ale alespoň už to bylo více jak polovina. V tento okamžik většinou člověk začne přemýšlet nad tím, že je to vlastně dobrý, že těch pár „kiláků" už je víceméně nic. Popravdě spíše více, než méně. Je to asi stejné, jako když máte na talíři osm knedlíků, pět jich sníte a jste sice za polovinou, jenže ty poslední tři do sebe cpete jako do chlupaté deky, proklínáte se, proklínáte kuchařku a Kalouska (jen tak, dělají to přece všichni). Takže tak. Poslední „knedlíky" cesty tedy začínaly být čím dál těžšími. Že mě bolely puchýře po celé noze, na to jsem byla zvyklá už pár kilometrů, teď už mi ale začaly tuhnout nohy a bolel mě kotník. Své utrpení jsem samozřejmě pečlivě skrývala. Přihlásila jsem asi ve dvanácti na dramaťák, jisté herecké dispozice jsem tedy měla. Nohu jsem přemlouvala, aby šla alespoň trochu rovně a nepoutala na sebe pozornost, i když po pohledu na ostatní mi došlo, že jsou na tom všichni podobně. Nahodila jsem kamennou tvář, když hrozilo riziko odhalení, nahodila jsem sluneční brýle. Občasné ,„sss" nebo „au" na sebe poutalo nechtěnou pozornost, možná jsem na ten dramaťák měla i chodit a ne na něj být jen přihlášená...

Les zalitý světlem zapadajícího slunce
Když jsme se posadili v Drštěkryjích, opět jsem jedla. Pro dva členy naší výpravy přijelo auto, jelikož měli zdravotní komplikace (už před samotným pochodem) a byla by hloupost, aby pokračovali. A poté jsme se měli opět postavit. Připadala jsem si v ten okamžik jako ve filmu. Představte si tu scénu, těžce raněný, přítmí, sedí někde v rohu. Jeho přátelé, tým, u něho stojí, obě strany vědí, že to nemá cenu. Slzy v očích neudrží ani největší drsňák. „Nechte mě tu, jděte beze mě, utíkejte, budu vás akorát zdržovat," říká těžce oddychující hrdina. „Ale to přece nemůžeme, sice máme zachránit svět, ale nemůžeme tě tu nechat." „Prosím, udělejte to pro mě, svět vás potřebuje!" Skupinka s těžkým srdcem prostřeluje raněnému hlavu, aby se netrápil a odchází porazit vesmírné příšery, démony, zombie, Hitlera (vyberte si, podle vámi oblíbeného žánru filmů). Ale zde opět zapracovalo ego a také to, že jsem nebyla smrtelně raněná (a nikdo u sebe neměl zbraň, kterou by ukončil mé trápení). Přece to nevzdám, když už jsem došla tak daleko a hlavně, ostatní také jdou!


Západ slunce kdesi v polích
Za zpěvu německého, do kopce jdoucí, jsem přemítala o tom, jak funguje vesmír, jestli existuje něco menšího než atomy a jestli chovám větší zášť k Zemanovi nebo k Babišovi. Ani na jednou otázku jsem nenašla odpověď, hledala jsem totiž poslední dech, který by mi pomohl k dosažení cíle. A mimochodem, ten kopec byl vážné strmý a dlouhý, hodně moc. Začalo se stmívat, normální člověk by koukal na Simpsonovi a přejídal se brambůrkami, já dávala nohu před nohu, bourala jsem do větví jako letadlo do mrakodrapu (pardon), jelikož jsem neměla sílu ani chuť je překračovat.

A najednou jsem zahlédla Jičín. Malý, vzdálený, ale přece. Toto boží zjevení pro mě bylo později zdrojem ještě vetší frustrace na tomto pochodu smrti, anžto i když jsme šli vážně dlouho, Jičín byl stále úplně stejně malý a vzdálený. Až když jsem stála kousek od Valdické brány, věřila jsem tomu, že to není fata morgana. Sice jsme to do cíle o hodinu nestihli, a tak jsme nedostali diplom, to mě v tu chvíli bylo úplně jedno - mojí odměnou byl kebab a lahev supernezdravé a extrasladké Fanty. Ještě si počkám na to svatořečení a poté budu mít pocit zadostiučení. Myslím, že se na tom už pracuje a dokonce probíhají oslavy, když jsem jela domů, v jedné vsi odpalovali ohňostroj, jistě na moji počest. Zítra očekávám návštěvu papeže...

(Chtěla bych poděkovat, za skvělou organizaci a úžasný, leč velice náročný výlet, KČT. Ač to z tohoto článku nemusí být poznatelné, jsem vážně nadšená, jediný problém, který se na cestě objevil, byla má (ne)zdatnost.)

další fotky
Humprecht podruhé

Jaro je tu!

Labutí jezero

Není nad rozbahněné cesty

Ranní mlha

Les zářil sytými barvami

A další ranní les

Zelená fotka

Mrňavý stalker

Stromy, všude samý stromy
Za ty puchýře to stálo

Zasloužená odměna

Úžasné molo
další článek
Straka v Praze

8 komentářů:

  1. Opravdu krásný článek a ještě krásnější fotky! :)
    Vlhká jak třináctka na koncertě One Direction?? :D Tak to mě rozsekalo :D
    Píšeš moc pěkně :)

    Ohněm Políbená

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) A těší mě, že jsem tě pobavila :D

      Vymazat
  2. Super clanek. Pekny text i fotky. Moc se mi to libilo.;)

    OdpovědětVymazat
  3. Supeeer! :D Tenhle článek se mi opravdu líbí. Tak jsem se do toho vžila, že mě úplně začaly bolet nohy. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc :) Já když to čtu takhle s odstupem, tak mě taky ty nohy rozbolí :D

      Vymazat
  4. Uff, jsem rád že nejsem sám kdo trochu přecenil svoje síly! Taky jsme na začátku skákali a machrovali jak je to vlastně v pohodě. Dalších 25km jsme pak koukali za každý roh, jestli tam už náhodou není cíl. :D :D

    Tom z TH Svět

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A stejně to půjdu příští rok zase a zase budu skuhrat, achjo :D

      Vymazat

Děkuji ti za komentář :)

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také