Reykjavík za jeden den? Památky i koupání v oceánu!

Vaše letadlo právě přistálo na ostrově uprostřed oceánu a před vámi je několik dní v nádherné a dechberoucí přírodě. Než ale vyrazíte za sopkami, jezery a horami, nezapomeňte se zastavit v Reykjavíku! Co všechno se dá stihnout za pár hodin?

Zhruba třetina obyvatel Islandu žije v Reykjavíku. Ale vzhledem k tomu, že populace dosahuje zhruba 350 000 lidí, je Reykjavík takovým Hradcem, ale trochu víc na severu.
Hallgrimskirkja

Zase stopem

Den  před odjezdem jsem si zkusila stopování a nabyla jsem tedy dojmu, že tady na Islandu prostě stačí jenom zvednout palec a už jedete. Nefunguje to ale v neděli ráno. U nejhlavnější z hlavních silnic jsem stála 50 minut a minula mě zhruba čtyři auta. Pršelo, foukalo a já jsem byla přesvědčená, že pokud mě nevezme další auto, žádný Reykjavík nebude.
A vzalo! Paní jela přímo do Reykjavíku a tak jsem se vezla celých 200 kilometrů jedním autem. Má řidička mě navíc dovezla přímo do centra, ač mířila úplně někam jinam, což od ní bylo neuvěřitelně milé a mně to ušetřilo mnoho času.


Teplo v Harpě

V budově zvané Harpa jsem měla sraz. Skorospolužák z gymplu právě přiletěl na Island a dokonce bude pracovat na farmě, která je pár kilometrů od té naší (zhruba 40). Dohodli jsme se, že se do víru velkoměsta (ehm, ehm) vydáme spolu.

Harpa je středobodem kultury, zejména je pak místem největších koncertů v Reykjavíku. A taky tam je teplo, což jsem uvítala, jelikož jsem nakonec dorazila do Reykjavíku brzy a musela jsem chvilku čekat.

První ranou byl okamžik, kdy jsem potřebovala na záchod, to jsem se poprvé tváří v tvář setkala s pořádnými islandskými cenami. Už nikdy mi nebude líto dát za toalety deset korun, protože si vždy vzpomenu na to, jak mě jedno spláchnutí tady stálo 300 ISK (zhruba 75 korun). A to tu mají vodu zdarma.
Něco pro milovníky tyrkysové

A něco pro milovníky lodí

Útočiště

Výhled z Hallgrimskirkja

S Jirkou jsme na začátek zamířili ke kostelu, který připomíná vesmírnou raketu čekající na pokyn k zažehnutí motorů. Ráda se na města dívám z výšky (třeba na Berlín) a proto jsem se těšila na návštěvu kostelní věže. Vstupné stojí 900 ISK a nahoru vás vyveze výtah, takže se nemusíte bát, že byste museli zdolat stovky schodů.

Takhle shora člověk krásně viděl, jak je celé město prťavé. Já se mu ale posmívat nebudu, o tom, jaký je to být malého vzrůstu, vím totiž své.



Barevné domy z ptačí perspektivy





Downtown

Když mi au-pair máma říkala, že máme určitě navštívit downtown, hned mi začala v hlavě hrát písnička Downtown od Macklemora a Ryana Lewise. A hrála mi v ní celou dobu, co jsme chodili pestrobarevnými ulicemi plnými originálních domků. Najdete zde obchody, bary, kavárny a restaurace, ani my jsme neodolali a dali jsme si alespoň čokoládovou sušenku v jedné z kaváren.

Celé místo je bohaté na nejrůznější grafity a street art, což já můžu. Připadám si pak totiž jako v Berlíně. A najít si i na Islandu svůj malý Berlín, to je k nezaplacení.
A navíc mám pocit, že tady být hipsterem ještě není mainstream. Víte jak, když přijedete třeba do Berlína nebo do Varšavy, je tam tolik hipsterů, že už to vlastně ani nejsou hipsteři. Ale tady, tady je ještě knírek, kšandy, klobouk a károvaná košile (a jako dopravní prostředek třeba velociped) originální!











Nautholsvík - koupání v oceánu

Jednou z věcí, kterou Jirka říkal, že chce určitě udělat, bylo koupání v oceánu. A já jsem samozřejmě souhlasila, protože je to dostatečně trhlý nápad na to, abych jej chtěla uskutečnit.

Když jsem si večer před odjezdem googlila, kde se tedy vykoupeme a proměníme se v chodící rampouchy, narazila jsem na vskutku zajímavé místo jménem Nautholsvík. Jedná se o kousek teplého oceánu a dva horké prameny, které jsou volně přístupné.

Pěšky je to od centra asi 40 minut, pokud se tedy neztratíte. Cestou jsem neustále přemýšlela nad tím, jak se tam asi převléknu do plavek, přece jenom to pořád bylo ve městě. Zjištění, že celé místo vypadá jako normální koupaliště s převlíkarnami, plavčíky a kioskem a ještě ke všemu gratis, mě velmi příjemně překvapilo.

Popravdě, foukalo a bylo opět tak deset stupňů, takže sundat ze sebe ručník chtělo trochu odvahy (a vlastně nejenom kvůli zimě ale i těm všem sladkostem, které tu úspěšně už měsíc likviduji ve velkém). Nejprve jsme šli do oceánu a teplý tedy rozhodně nebyl. Vlastně to byl asi takový pocit, jako když si omylem pustíte studenou sprchu. Dalo se ale narazit i na teplá místa, jedno z nich se stalo mým útočištěm a nechtěla jsem jej opustit.

Tepleji nám pak bylo v kulatém bazénu s ohřívanou vodou. Celou dobu jsem se děsila okamžiku, kdy budu muset vylézt a dojít si v tom chladném větru pro ručník. Nakonec mi jej přinesl Jirka. Uf.
Nejlepší na tom bazénu ale je, že když se vyfotíte ze správného úhlu, jeho okraje připomínají hroudy sněhu. Hned několik lidí si tak myslelo, že jsem se koupala mezi sněhem. Ne že bych se to někomu z nich snažila vyvrátit. Takhle to celé vypadalo mnohem víc cool.







Zaseknutá v Reykjavíku

Ubytovaná jsem byla opět přes Couchsurfing, hostitel nás vzal do indické restaurace, kde jsme se narvali k prasknutí. Tomek je původem z Polska a přijel do Reykjavíku za prací, stejně tak jako mnoho dalších Poláků. Večer jsme zhlédli film a mě se začal zmocňovat velmi nepříjemný pocit. Neměl ale co dočinění s ubytováním, vše bylo naprosto v pořádku. Jen jsem tak začala přemýšlet, jak se vlastně zítra dostanu domů.







Ráno jsem se kvapně sbalila, ani jsem pořádně nekontrolovala, jestli mám všechno, přece jsem ještě nikdy nikde nic nezapomněla, tak proč se teď stresovat. (Čtečka karet a kabel k mobilu z tohoto postupu radost nemají, stále se totiž nachází v Reykjavíku. Ležely vedle postele. Well...)
Mé obavy se naplnily. Nejprve jsem si říkala, že přece musím najít místo, odkud bych mohla odjet. Přestože je Reykjavík nejmenším hlavním městem, které jsem kdy navštívila, stále není dostatečně malý, abyste na jeho okraj došly pěšky z centra (za rozumnou dobu samozřejmě, jinak se dá pěšky dojít až na konec světa). Když to po hodině rychlochůze stále vypadalo, že dnes mohu stopovat leda tak za jak dlouho oběhnu kolečko na hřišti, rozhodla jsem se, že využiji městské hromadné dopravy.

S metrem je to tu jako v Bratislavě - není, takže tedy autobusem. Cedulím jsem samozřejmě nerozuměla a ani jsem nedokázala na mapce najít, kde jsem, natož abych i vymyslela, čím a kam pojedu. Nakonec jsem na hitchwiki našla nějaké místo, odkud by to prý jít mohlo, vlezla jsem tedy do prvního autobusu a dožadovala se pomoci řidiče. Ten mi poradil, že mám jet autobusem úplně jiným, každopádně už jsem věděla, kam. Jméno zastávky jsem si opakovala jako mantru.

Za 440 ISK jsem popojela pár zastávek a čekal mě ještě přestup (a tedy další koupě jízdenky), jaké to ale bylo štěstí, že jsem vystoupila poblíž benzinové pumpy. Po půl hodině, kdy mi zastavovali jen lidé, kteří jeli někam jinam než já, se nade mnou nakonec slitovala mladá maminka, která se rozhodla, že mě doveze do Akranes. Tam jsem sice původně nechtěla, ale vyhodnotila jsem to jako dobrý plán. Zaprvé proto, že mám Akranes ráda (protože jsem tam byla na párty - článek zde) a za druhé proto, že konečně vypadnu a budu mít větší šanci mimo Reykjavík, že se dostanu do Vánoc domů.

Paní mě vysadila před městem, popřála mi hodně štěstí a byla pryč. A toho štěstí mi popřála asi vážně dostatečné množství, jelikož jsem sotva vylezla z jednoho auta a už mi stavělo další. Dvě mladé dámy byly naprosto skvělými společnicemi na cesty, celou dobu jsme si povídaly a smály jsme se, že nám ta cesta nakonec uběhla super rychle.


Zase zpět na farmě. Unavená, ale nadšená z toho, kolik jsme toho v Reykjavíku stihli. Tento výlet mi ukázal, že není zase tak těžké se někam dostat, dostopovala jsem poměrně daleko a načerpala trochu toho zdravého sebevědomí, tak kdo ví, kam mě zvednutý palec zavede příště.

Další články o mém au-pair pobytu najdete v rubrice Island a zásobu fotek a videí každý den na mém Instagramu

Blönduós - první stopování, skála v moři a hezký most

Městečko Blönduós je Islanďany přezdíváno jako pee stop - neboli místo, kde se po cestě z Reykjavíku do Akureyri zastavuje jen na záchod. Zajímalo mě tedy, co jiného kromě benzínky je zde k vidění. 
A taky jsem poprvé v životě stopovala. Vyplatilo se to?
Domy podél řeky Blanda
Kdysi jsem viděla jeden český film o stopařkách a od té doby jsem byla přesvědčená o tom, že u silnice palec nikdy nezvednu. A pak jsem přiletěla na Island. Dvacet kilometrů od nejbližšího města (čti větší vesnice), žádná autobusová spojení. Buďto jsem mohla být celou dobu zavřená na farmě nebo stačilo jedno - odhodlat se a stopnout první auto.

Můj první stopovací cíl bylo právě ono (ne)daleké město - Blönduós. Cestou k hlavní silnici jsem stále váhala a přemýšlela, jestli se nemám otočit a vykašlat se na to. Po chvíli už jsem ale stála u Ring road a čekala na svého řidiče. 
Za střechou modrého domu můžete vidět věž jednoho ze dvou blönduóských kostelů, kam jsem ale nešla, protože jsem líná  

Zastavilo mi hned druhé auto, starší manželský pár. Už při pozdravu jsem poznala, že angličtina nebude jejich rodný jazyk a tipovala jsem to dle přízvuku na němčinu. Trefa! Paráda, Němci, mám ráda Němce. Nasoukala jsem se do auta a vedli jsme velmi příjemný hovor až do mé cílové stanice. 

A bylo to. 

Nechala jsem se vysadit uprostřed města a průzkum mohl začít.

Skála v moři

Nejprve jsem dorazila k pobřeží, kde jsem posnídala na lavičce s výhledem na moře. Jako správný turista jsem samozřejmě měla plný batoh jídla zabaleného do alobalu. Podél moře jsem pak mířila dál. Měla jsem koupenou mapu (aplikace Wapp), která mi měla ukázat zajímavou cestu okolo skalních útvarů. 

Lákalo mě to k vodě... A tak jsem se vydala stejným směrem, jaký byl na mapě, jen jsem místo vrchem - po útesu - šla spodem po pláži. Dostala jsem se tam celkem snadno, stačilo slézt po pár kamenech a kousek seskočit. Jenže tvůrci mapy asi moc dobře věděli, proč onu trasu  naplánovali tak, jak ji naplánovali. Útes a voda, tudy neprojdu. Chtěla jsem se tedy vrátit. Ale kudy? Ono je jednoduché z pár desítek centimetrů seskočit, horší ale je se vrátit zpět nahoru.

Otevíráme tedy kapitolu - Tereza horolezcem. Když jsem ani po půl hodině nenašla jediné místo, po kterém bych se mohla pohodlně vrátit, pomyslela jsem si, že jsem v háji - slušně řečeno. Zaseknutá mezi mořem a útesy. Žádná loď v dáli, na kterou bych mohla zamávat. Mám alespoň do písku vyrýt žalostné SOS a doufat, že zrovna něco poletí? Připadala jsem si jako Robinson Crusoe. Ach, jak já tu knížku nemám ráda.

Skálo, skálo, skálo,...

Nakonec jsem se ale vyškrábala se vší opatrností nahoru, trvalo mi to tak sto let a celou dobu jsem se raději nedívala pod sebe. Dobré na mých špatných nápadech je to, že mě vždy rovnou vytrestají. Horší je, že se stejně nepoučím.

Zbytek cesty jsem už šla jako řádný a poslušný turista po předem určené trase a doputovala jsem se až ke skále, která čouhala z vody. Dál už jsem nepokračovala, jelikož to hlavní jsem viděla a kvůli mému lezeckému dobrodružství jsem ztratila příliš mnoho času.

3, 2, 1, ....


Apokalypsa a balónky

Po cestě zpět se asi všech 900 obyvatel města rozhodlo, že se přede mnou schovají. V ulicích bylo mrtvo, sem tam se u lavičky válelo kolo nebo jen tak uprostřed chodníku ležela koloběžka. A nikde nikdo. Domy ozdobené balónky a sloupy obpletené vlnou. Sakra, kde to jsem? 

V uších mi hráli Rammsteini, hudba krásně doplňovala tu lehce mrazivou atmosféru města, které přežilo apokalypsu.
Líbí se mi to nebo je to divný? Stále nevím

Královna koloběžka ztratila koloběžku

Zase se něco slavilo. A pak že se na Islandu nic neděje!

Budova v přístavu. Asi už dosloužila

Blíže centru jsem objevila kamion, v němž zpívali nějací lidé, přičemž je pár obyvatel sledovalo a zbytek si procházel stánky s oblečením s ošklivými kýčovitými potisky. Tak tady všichni jsou! Ale hudba byla docela dobrá, poslechla jsem si pár songů a zamířila dál - ke kostelu.
Co  kamion, to jiný náklad

Blönduóskirkja

Je zajímavé vidět rozdíly mezi naší a islandskou architekturou. Na přílišnou zdobnost si tu nikdo nepotrpí (šak sou všeci drsní vikingové, kteří kašlou na rozety a nahatý andílky), převládají kameny nebo beton. Celkově při cestování kamkoli vždy ráda navštěvuji místní kostely. Nejsem věřící, takže spíše jen ze zvědavosti. Zdejší svatostánky jsou poměrně nové a moderní a konkrétně tento je z roku 1993. Takže je jen o čtyři roky starší než já. (A už je šedivej, děti devadesátek, stárneme!)


Kudy na ostrov

Vyčetla jsem, že na řece Blanda se nachází ostrov Hrútey a byla jsem rozhodnutá, že jej chci určitě vidět. Najít Blandu by nebyl až takový problém, dokonce i ostrov jsem objevila, otázkou ale bylo, jak se na něj dostat. Tak tedy, nachozeny stovky metrů a najito za vás. Na Hrútey se nemusíte brodit ani plavat, je tu most. Ze směru Reykjavík stačí jet do kopce téměř ke konci města, na levé straně uvidíte benzínku (TU benzínku!). A o chvíli později napravo odpočívadlo. 

Voila!
Koukejte po této ceduli

Mosty znáš už dlouhý čas...

Stačí jen seběhnout do údolí, most přes řeku Kwai Blanda na vás už čeká!
PS: perfektní místo na piknik, lavičky jsou všude
Křupneš, prkno?

Nohy do vzduchu

Terezie shlíží do údolí a vybírá si svoji dnešní oběť 

Abych to tedy celé nějak ukončila a odpověděla si na otázku, zdali se cesta vyplatila. Blönduós není vůbec špatné město, mají tu moře, přírodu i zajímavou architekturu a občas tu potkáte i nějakého člověka. Most je stabilní a nehrozí jeho zřícení, skály dostatečně vysoké, abyste si odvezly super fotky a nemusíte se prodírat davy turistů.
Jen mi teď tak došlo, že jsem zapomněla na jednu zásadní věc. Vždyť já jsem si ve vyhlášené pee stop nedošla na záchod!


Další články o mém au-pair pobytu najdete v rubrice Island a zásobu fotek a videí každý den na mém Instagramu

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také