Směr sever: Oslo je druhé Chorvatsko

Velkolepá cesta stopem ze Švédska do Norska pokračuje. Vykoupeme se v moři a zjistíme, že jedno písmenko může znamenat, že si naši cestu prodloužíme o stovky kilometrů.

Článek navazuje na první díl deníku z Norska - Směr sever - Stopem ze Švédska do Norska.

Náš včerejší řidič, kterého jsme si stoply už ve Švédsku, se pro nás dnes ráno vrátil do Fredrikstadu. Jedeme společně do Osla. Daniel pracuje pro leteckou společnost a má několik letů ročně zdarma. A protože miluje hudbu Rogera Waterse, cestuje za jeho koncerty po celém světě. Dnes do Gdaňsku.

„Já vás nemůžu zavézt až do centra, to bych to pak nestihnul. Tak pojedete se mnou na letiště a já vám koupím jízdenky na vlak,“ nabízí. S někým tak velkorysým jsem se ještě při stopování nepotkala.

V Oslu zkoušíme jednu z největších levičáren mého života. Včerejší éterický hostitel nám dal radu, jak ušetřit. V obchodech si můžete nakrájet chleba. Spoustu lidí si jej pak ale neodnese celý a pár odřezků nechají. Zbytky si pak člověk může vzít. Říkám si, že v Česku bych tohle nikdy neudělala, ale docela mě lákalo to zkusit. A tak jsme posunuly náš level bezdomovectví na mnohem vyšší úroveň.

Sedíme v parku, k již druhé konzervě tuňáka tohoto výletu přikusujeme tvrdé patky od chleba, které jsme pojaly jakožto kolektivní majetek a přivlastnily jsme si je v nedalekém supermarketu. Začínám si říkat, že ještě pár dní v Norsku, a možná i začnu volit Zelené.

Kromě pocitu zadostiučinění vůči kapitalismu mám ještě jeden pocit. Nepříjemný. Náš dnešní hostitel měl jednu negativní referenci. Napsala jsem dané slečně a ta mi popsala, co se dělo. Okamžitě jsme s Julií vyhodnotily, že u něj tedy přespávat rozhodně nebudeme. Místo Osla bydlí 40 minut autem daleko kdesi na periferii města, hodně pije, a ještě více se rozčiluje. Fajn chlapík. Můj instinkt mi říká, že budu raději spát ve spacáku na hlavním nádraží než u něj. Nového hostitele se nám navíc podařilo sehnat do půl hodiny, takže si ta bizarní místa na přespání necháme na později.

Eivindův byt se nachází v centru Osla. Když přicházíme k jeho dveřím, nejprve vidíme obrovké holé břicho, které následuje chlapík s rezavým plnovousem. Eivind je ajťák. V obývacím pokoji má obří monitor, na kterém cosi kóduje. Moc nemluví, soustředí se na práci. Občas se nějakému kódu pobaveně uchechtne.


Hledá se alkohol

V Oslu se potkáváme s dalšími Couchsurfery, procházíme se městem, pijeme pivo v plechovce a poprvé narážíme na tvrdost zdejších pravidel pro nákup alkoholu. Zatímco v Česku koupíte pivo pomalu i v bufetu v mateřské školce, v Norsku si jej po určité hodině nekoupíte vůbec. Pro jiný alkohol, než je pivo, si navíc musíte vyrazit do Vinmonopoletu. Který je otevřený jen určité hodiny denně. A všechno je tak tak drahé, že vás na ten alkohol stejně přejde chuť. Kromě hubnoucího tripu tohle tedy bude i trip abstinenční.

Druhý den v Oslu vyrážíme do muzea 21. července. věnovanému jednomu z nejtragičtějších dní norské historie. Šílenec Anders Breivik nejprve v budově kanceláře norského premiéra odpálil nálož. O pár hodin později v převleku policisty vyrazil na ostrov Utøya, kde postřílel 69 převážně mladých lidí. Celkem 21. července zemřelo 77 lidí. Muzeum se nachází přímo v místě, kde Breivik podomácku vyrobenou bombu odpálil. Pro mě je návštěva památníku a muzea jedním z nejsilnějších zážitků, který si z Norska odvážím. Pamatuji si, jak se to tenkrát stalo, i když jsem ještě byla dítě. Nikdy jsem si ale plně neuvědomila, k jak hrozné tragédii vlastně došlo, dokud jsem neviděla tváře všech obětí.


S trochu posmutnělou náladou se střetáváme s Eidvinasem z Litvy. Společně vyrážíme na urbex. V Oslu by měly být tři opuštěné stanice metra. Přicházíme k bývalému vstupu do jedné z nich. Prodávají tu kebab. A za zamčenými dveřmi se ukrývá opuštěné podzemí, které nás neuvěřitelným způsobem láká.

Když se prodavače kebabu ptáme, jestli ví něco o tom, že ve svém stánku ukrývá (pro nás) poklad, neví, o čem mluvíme. Nebo to alespoň mistrně předstírá. Smůla. Další cesta vede tunelem, kudy doteď jezdí vlaky. Když bychom běželi dostatečně rychle ihned poté, co projede souprava, měli bychom to stihnout. Vyhodnocuji své běžecké schopnosti spojené se šancí, že se kvůli své (ne)šikovnosti zraním a docházím k závěru, že bude moudřejší jít si zaplavat do moře.

Ve zhruba pět hodin odpoledne oficiálně prohlašuji Norsko za druhé Chorvatsko, když se jenom v plavkách vyhřívám na slunci před Norskou operou. Nakonec si i jdeme zaplavat na nedalekou pláž Sørenga. Potkáváme se i s dalšími lidmi z Couchsurfingu, pijeme pivo a užíváme si nezvykle teplého severského počasí.

Trutnovsko-turnovský paradox

Třetí den v Oslu je naším posledním. Čeká nás cesta do zhruba 250 kilometrů vzdáleného Kristiansandu. A tady začíná utrpení, které nazývám Trutnovsko-turnovským paradoxem. Jistě se vám již stalo, že jsi si spletli dvě místa, protože měla podobné názvy. Přestože bydlím nedaleko Trutnova i Turnova, nemám ponětí, v čem se tato dvě města liší.

Jediné, co vím o Trutnovu je, že tam mají porodnici, protože se mi tam narodila neteř. A v Turnově mají takový zajímavý židovský hřbitov hned vedle hlavního silničního tahu. Když ale postavíte vedle sebe v Hradci Králové na nádraží vlaky ve směru na Turnov a na Trutnov, necháte je oba odjíždět ve stejný čas, tak je velmi vysoká pravděpodobnost, že nebudu tušit, co kterého z nich mám nastoupit. Podobný problém mám i s Ivančicemi a Ivanovicemi. A s Kristiansandem a Kristiansundem.

V Kristiansandu máme potkat Julči kamaráda. Poprvé se tedy rozhodneme něco naplánovat. Dokud po cestě do Kristiansandu nezjistíme, že jsme narazily na Trutnovsko-turnovský paradox. A že se tím pádem naše cesta prodlužuje o dalších více než tisíc kilometrů. Protože nějakého moudrého Vikinga kdysi v historii napadlo, že bude dobrý nápad pojmenovat dvě města skoro stejně a nechat je obrovskou dálku od sebe. Kamarád bydlí v Kristiansundu.

A protože jsem mistr ve sledování seriálů, nechám vás napjaté až do dalšího článku, zatímco vás značně dramatickým podtónem nalákám na další díl.


V příštím díle se dočtete, na jakém neobvyklém místě jsme stanovaly, kolika Mini Coopery jsme se svezly a jak dlouho trvalo naše nejdelší čekání při stopování. A jestli jsme nakonec dojely až do Kristiansundu.

Trasa - druhý až čtvrtý den



Tipy pro vás

Co vidět v Oslu: Sochařský park Vigeland, pláž Sørenga, pevnost Akerhus, Opera, Národní divadlo, Holmenkollen Ski Jump, Katedrála města Osla, areál Aker Brygge,  Královský palác
Jak odstopovat z Osla:
Z centra opět prakticky nemožné. Nakonec jsme vyšly z centra směrem na Aker Brygge podél hlavní silnice E18, která vede až na jih. Stopovaly jsme u prvního kruhového objezdu, na kterém se dalo odbočit na jih a pokračovat po E18.











Směr sever: Stopem ze Švédska do Norska

Ujely jsme 2457 kilometrů stopem ze švédského Göteborgu až do norského Trondheimu. Přečtěte si pořádné letní dobrodružství dvou studentek žurnalistiky, které vyrazily bez plánu a příprav do Skandinávie.


Hotel letiště

Před odjezdem do Norska zvažuji, jak detailně seznámím mamku s tím, co vlastně daleko na severu hodláme s kamarádkou Julčou dělat. Opatrně oznamuji, že autobusy a vlaky jsou drahé. Reakce mamky mě překvapí. Zeptá se, jak je to v Norsku se stopováním. Tato otázka je pro mě zároveň i souhlasem. Teď můžu říkat, že stopování bylo vĺastně její nápad. Byla to přece ona, kdo to řekl jako první.

Naše letadlo odlétá brzy ráno z Krakowa. Což znamená výpravu do Polska s dostatečným předstihem a samozřejmě luxusní ubytování v podobě lavičky na letišti. Se spaním na letišti už máme s Julčou zkušenosti z Bratislavy a Burgasu, skoro bych za chvíli mohla sepsat příručku pro homeless cestovatele s tipy na nejlepší zákoutí.

Zvedni palec

Göteborg, půl jedenácté ráno, krásných dvacet stupňů Celsia. Teplota, kvůli které se sem vyplatilo letět. Míříme k silnici. Zatímco já už se stopováním nějaké zkušenosti mám (z Islandu), Julča je úplný nováček. Deset minut se odhodláváme, pak zvedáme palce. Čekání netrvá dlouho. Šedesátiletá potetovaná rudovlasá Švédka nás veze do centra města. Mezitím nám vypráví o tom, jak nějaký čas učila v Jižní Americe. A já už mám opět ten blažený pocit, jedinečný, který zažívám jen při stopování. Poslouchám životní příběhy cizích lidí, pomíjivý okamžik, který vždy trvá jen několik kilometrů.

V Göteborgu se konečně nasnídáme a posedíme v jedné z krásných čtvrtí jménem Haga. První zranění tohoto výletu poněkud ničí jinak klidnou a idylickou atmosféru. Lidé jako já mají tu smůlu, že ať si udělají cokoli, povede se jim to zcela bizarním a nepředvídatelným způsobem. Mě už tedy ani nepřekvapuje, když si omylem rozříznu zápěstí. Vlastním nehtem. Kapky krve ale začátek výletu nezkazí. Procházíme se kolem Rybího kostela, jak místní říkají rybímu trhu. Stavba připomíná svatostánek a dokonce už se v něm i pár lidí z recese vzalo.

Další zastávkou je přístav a námořní muzeum Maritiman, kotví zde i staré válečné lodě a obrovský dřevěný koráb, kterým sem jistojistě připluli nějací piráti.

Kudy do Norska

Pomalu nám dochází jedna nepříjemnost, která se se stopováním pojí. Moje zásada číslo jedna - vyhýbat se městům. Čím více v centru města jste, tím hůře se budete dostávat pryč. Volíme asi dva kilometry vzdálenou benzínku, ze které chceme odstopovat. Kdo mohl tušit, že tam bude lidu a autoprázdno. Perfektní místo vypadá jinak.

V tento okamžik začíná naše bolestivé a nekonečné putování po göteborských čerpacích stanicích na okraji města. K další jsou to jen dva kilometry, tam jsme hned. Jdeme. Tuhle větu jsme si řekly ještě asi tak čtyřikrát. Krásná procházka industiální částí města vedla k jisté deziluzi. Copak tu nemají ani jednu benzínku, ke které by někdo přijel? Okraj Göteborgu by byl ideálním místem pro hospodského z Cimrmanovy Hospody na mýtince. Kdyby si tu otevřel hospodu, rozhodně by se nemusel bát, že by mu tam chodili lidi.

Po dvanácti kilometrech přicházíme na samotný okraj Göteborgu, od okraje světa se liší jenom tím, že je tu McDonald. Slušný provoz, sem tam nějaké norské auto, tohle půjde dobře, pomyslím si přemotivovaně. Představu rychlého úniku ze Švédska naruší fakt, že nám nikdo nechce zastavit. Dvě a půl hodiny.

Podařilo se

Nakonec nás jeden pán odváží asi deset kilometrů za město. To se ukazuje jako nejlepší dobrý skutek dne, protože nečekáme ani pět minut a už se zase vezeme. Čtveřice Nizozemců otevírá boční dveře dodávky. "Nemáme teda už žádnou volnou sedačku, ale pokud vám to nevadí, máme vzadu udělanou postel, tak si můžete sednout tam." Noční můra všech, kteří se poutají, i když před domem přeparkovávají auto. Nám to ale nevadí, kdo ví, kolikrát ještě na tomto výletě budeme ležet na měkké posteli.

Vysazují nás na benzinové pumpě kousek před hranicemi. Kdyby nás náhodou někdo kontroloval, asi bychom jen těžko vysvětlovaly, kde jsou naše sedačky.
Mám žízeň, jdu si koupit pití. Mé šetřivé já pláče. Osmdesát korun za vodu. Konfrontace s drsnou realitou. A to ještě ani nejsme v Norsku. Zatím.

„Vezmu vás před hranice,“ nabízí zhruba čtyřicetiletý řidič Volva. Nakonec ale slovo nedodržel a dovezl nás až do Norska. „Já teď jedu do Haldenu, vy do Fredrikstadu. Mám nápad. Můžete teď jet se mnou, já si doma udělám nějakou práci a vy si zatím projdete město. A já vás za hodinu zase vyzvednu.“ Dohodnuto.

K našemu překvapení se řidič za hodinu doopravdy vrací, aby si kvůli nám zajel asi 50 kilometrů. Nejprve nás ale vzal na opevnění nad Haldenem. Právě zapadá slunce, paprsky se odráží od vodní hladiny. Fotogenické, krásné.

Ezodoupě

Ve Fredrikstadu bydlíme přes Couchsurfing. Ve dveřích stojí mladík, bez bot, v ethno oblečení. Dům je provoněný vonnými tyčinkami. Soeren se zajímá o meditaci a poznávání sebe samého. Chvilku si říkám, do jakého ezodoupěte jsem se to zase dostala. Místo předsudků jsem se ale rozhodla, že se chci dozvědět více a pochopit. V závěru jsme vedli velmi zajímavý rozhovor. O něčem, o čem jsem ještě nikdy s nikým otevřeně nemluvila.

A ráno? Procházíme se důmyslně rozplánovaných městem. Ulice z leteckého pohledu tvoří pravidelnou kytici, podobně jako tomu je třeba v Terezíně.
V deset u našeho přechodného bydliště stojí auto. Náš včerejší řidič měl dnes cestu do Osla stejně jako my a nabídl nám, že nás dnes může vyzvednout. Přesně ten člověk, který nám ještě včera tvrdil, že nás může odvézt jen k hranicím. Jsme děti štěstěny.

Trasa - první den


Tipy pro vás

Göteborg

Co vidět v Göteborgu: Námořní muzeum Maritiman, čtvrť Haga, Rybí kostel
Jak odstopovat do Norska: Nemá cenu zkoušet stopovat z města, ani z benzinových pump v okrajových částech. Nejlepší je benzínka na Stigs center, jezdí tam i autobus, takže si ušetříte pár kroků, když na ni vyrazíte rovnou. I přesto, že je to nejlepší spot, jsme čekaly 2,5 hodiny.



Halden

Co vidět v Haldenu: My si prošly centrum, poseděly jsme v přístavu a vyrazily jsme na pevnost Fredriksten nad městem.

x

Fredrikstad

Co vidět ve Fredrikstadu: Historické jádro určité stojí za projití. Dále můžete zdarma využít dva různé trajekty, jeden vás jen převeze přes řeku, druhý je spíše vyhlídková plavba.




Lucembursko / země jako z pohádky

Přes týden pracuji v Evropském parlamentu, o víkendech prozkoumávám západ. Můj první volný víkend jsem se rozhodla strávit v Lucembursku. Maličký stát je rozlohou jen 5x větší než Praha. A hlavní město Lucemburk má jen lehce přes sto tisíc obyvatel.



Hned na začátku jsem řešila problém s ubytováním. Jak jsem již psala v předchozím článku, neměla jsem dobrý pocit z domluveného ubytování přes Couchsurfing. Pár hodin před příjezdem do Lucemburku jsem tedy začala obepisovat další hostitele a doufala, že se někdo na poslední chvíli ozve. A ozval. Loic žije jen pár minut autem od hlavního města a jsme domluvení, že mě vyzvedne na nádraží. Uf.

Čekám zhruba 40 minut a Loic nikde. Konečně mi zvoní telefon a o pár vteřin později už si podáváme ruku a nastupuji do tmavěmodrého Volva. „Promiň, že jsi tu musela tak dlouho čekat,“ omlouvá se. „Přišel jsem do garáže a auto nikde. Zapomněl jsem ho v práci. Tak jsem se postavil k silnici a dostopoval pro něj.“

Jo s tímhle člověkem si budu rozumět.

Loic



Přijíždíme do Mamer, malého městečka na okraji Lucemburku. V bytě je spoustu krabic a věcí, Loic už dlouho nehostil, a proto s návštěvou nepočítal a nijak extra neuklízel. Já si ale myslím, že jeho byt neměl moc daleko k mému brněnskému o zkouškovém. Navíc nemusím spát na zastávce. Člověku občas stačí ke štěstí málo.

Přerov, tam by chtěl žít každý

Probouzím se do krásného teplého dne. Snídáme francouzské sýry a chléb. Loicova sestra pracuje v obchodě se sýry a pravidelně jej zásobuje. Závidím? Trochu.

„Byl jsem jednou v České republice, jak jen se to jmenovalo,“ nemůže si vzpomenout. Po pár desítkách vteřin se dopracováváme k jeho destinaci. Přerov. Ano, Přerov. Město, které jsem měla tu čest navštívit v dubnu v rámci projektu 24 hodin. Velmi důrazně se mu snažím vysvětlit, že zbytek naší země je hezký a není už moc míst, kde by to vypadalo jako v Přerově. Chudák.

Nakonec u stolu sedíme dvě hodiny, povídáme si. O životě, o cestování, o jídle, o rodině. Loic je jeden z těch lidí, u kterých máte pocit, že je znáte věčnost. A přitom jste se potkali před pár hodinami.
Jedenáct. Čas vyrazit.

„English, deutsch?“ nabízím řidiči autobusu číslo 200 širokou škálu jazyků, kterými hovořím. „French,“ volí jediný jazyk, který není v nabídce. 

Ruce a nohy byly ale dle mého názoru stvořeny zejména pro komunikaci. Ukazuji čtyři eura, za která si chci koupit celodenní jízdenku. Nevím, co říká, nerozumím, krčím rameny. Řidič ohleduplně začne mluvit pomaleji, jako kdyby to mohlo něco změnit. Jako člověk, který se nebojí ušetřit, když může, se ve změti neznámých slov chytám slovíčka „gratis“.

„Gratis?“ ujišťuji se. „Oui, oui.“ To by šlo. 

Lucemburkem

Domov důchodců na úrovni.
Vystupuji na Foundation Pescatore. Po levé straně mám veliký zámek. Jak mi říkal Loic, není ale to zámek, jedná se o domov seniorů. Na pronájem jednoho pokoje by se podle mě u nás musel složit celý pečovatelák a ještě by to nestačilo ani na matraci na zemi.

Jen o kousek dál se nachází 65 metrů nad zemí visutá platforma. Dívám se skrz skleněnou podlahu, stojím nad korunami stromů. Silně věřím tomu, že mě sklo unese a nepraskne. Včera jsem toho moc nesnědla, tak by to zvládnout mohlo.

Tereza si stěžuje na teplo

Není na světě moc věcí, které bych nesnášela víc než vedro. 32 °C je tedy teplota, při které bych za normálních okolností neopustila dům. Teď tu ale nejsem od stěžování, chci si víkend v Lucembursku užít. Z kopce do kopce, jedny schody za druhými. Lucemburk se rozkládá na soutoku řek Alzette a Pétrusse. Některé části města leží na vrcholcích vysokých skal.

Vůbec si nepřipadám jako v nějakém hlavním městě. Myšleno dobře. Neprodírám se davy turistů, silnice nejsou ucpané, není tu typický ruch velkoměsta. Všude spoustu zeleně, voda, skály a staré kamenné stavby. Městem prochází obří viadukt. Připadám si jako v pohádce. Nikdy by mě nenapadlo, že mě Lucemburk tak nadchne.

Lucemburskem


Druhý den se vydávám na cestu do neznáma. Celodenní lístek na dopravu po celém Lucembursku stojí čtyři eura. Grevenmacher, směr východ, se stává prvním náhodným místem, kde dnes vystupuji. Když je to možné, turistice se v tropech vyhýbám, ale kostel na kopci s výhledem na vinice je příliš silným lákadlem. Ano, na kopci.

Důvodů, proč ráda cestuji sama je celá řada. Tak například. Chůze do kopce, činnost, kterou by normální smrtelník zvládl bez kapky potu. Nikoli však ufuněná Tereza, která se musí pořád zastavovat. Tereza, která si na sebe vzala dlouhé černé džíny, tenisky a černě vlněné triko. Tereza, které se přehřívá organismus a kterou by v tomto stavu neměl vidět opravdu vůbec nikdo.

Protože jsem usoudila, že můj oděv na dnešní den byl zvolen ryze neprakticky, odhodlávám se k dekadentnímu činu. Schovávám se za zeď kostela a celá se převlékám do na mé poměry celkem letního outfitu. Kdyby tam v tu chvíli někdo přišel a viděl mě, jak se snažím přervat si úzkou nohavici přes kotník, ... No, asi jsou i vhodnější věci, které můžete dělat při návštěvě kostela.

Na pivo do Německa


Další zastávka – Wasserbillig. Procházka podél řeky. Na mapách si všímám, že se stačí dostat na druhý břeh, a budu v Německu. Návštěva německého Oberbillig mi připadá jako dobrý nápad a k mému štěstí se právě nacházím jenom pár kroků od mola. Za úplatu v podobě 70 centů mě minitrajekt převáží do Německa. Sen každého uprchlíka (pardon).

Nemám moc času. A protože by správný cestovatel měl okusit trochu z místní kultury, mé kroky jsou jasné. Hospoda. Vychlazený radler. Jo, zajet si skoro 300 kilometrů z Bruselu do Oberbilligu na pivo, tomu se říká život.

Lucemburk
















Grevenmacher




Wasserbillig / Oberbillig






Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také