Lucembursko / země jako z pohádky

Přes týden pracuji v Evropském parlamentu, o víkendech prozkoumávám západ. Můj první volný víkend jsem se rozhodla strávit v Lucembursku. Maličký stát je rozlohou jen 5x větší než Praha. A hlavní město Lucemburk má jen lehce přes sto tisíc obyvatel.



Hned na začátku jsem řešila problém s ubytováním. Jak jsem již psala v předchozím článku, neměla jsem dobrý pocit z domluveného ubytování přes Couchsurfing. Pár hodin před příjezdem do Lucemburku jsem tedy začala obepisovat další hostitele a doufala, že se někdo na poslední chvíli ozve. A ozval. Loic žije jen pár minut autem od hlavního města a jsme domluvení, že mě vyzvedne na nádraží. Uf.

Čekám zhruba 40 minut a Loic nikde. Konečně mi zvoní telefon a o pár vteřin později už si podáváme ruku a nastupuji do tmavěmodrého Volva. „Promiň, že jsi tu musela tak dlouho čekat,“ omlouvá se. „Přišel jsem do garáže a auto nikde. Zapomněl jsem ho v práci. Tak jsem se postavil k silnici a dostopoval pro něj.“

Jo s tímhle člověkem si budu rozumět.

Loic



Přijíždíme do Mamer, malého městečka na okraji Lucemburku. V bytě je spoustu krabic a věcí, Loic už dlouho nehostil, a proto s návštěvou nepočítal a nijak extra neuklízel. Já si ale myslím, že jeho byt neměl moc daleko k mému brněnskému o zkouškovém. Navíc nemusím spát na zastávce. Člověku občas stačí ke štěstí málo.

Přerov, tam by chtěl žít každý

Probouzím se do krásného teplého dne. Snídáme francouzské sýry a chléb. Loicova sestra pracuje v obchodě se sýry a pravidelně jej zásobuje. Závidím? Trochu.

„Byl jsem jednou v České republice, jak jen se to jmenovalo,“ nemůže si vzpomenout. Po pár desítkách vteřin se dopracováváme k jeho destinaci. Přerov. Ano, Přerov. Město, které jsem měla tu čest navštívit v dubnu v rámci projektu 24 hodin. Velmi důrazně se mu snažím vysvětlit, že zbytek naší země je hezký a není už moc míst, kde by to vypadalo jako v Přerově. Chudák.

Nakonec u stolu sedíme dvě hodiny, povídáme si. O životě, o cestování, o jídle, o rodině. Loic je jeden z těch lidí, u kterých máte pocit, že je znáte věčnost. A přitom jste se potkali před pár hodinami.
Jedenáct. Čas vyrazit.

„English, deutsch?“ nabízím řidiči autobusu číslo 200 širokou škálu jazyků, kterými hovořím. „French,“ volí jediný jazyk, který není v nabídce. 

Ruce a nohy byly ale dle mého názoru stvořeny zejména pro komunikaci. Ukazuji čtyři eura, za která si chci koupit celodenní jízdenku. Nevím, co říká, nerozumím, krčím rameny. Řidič ohleduplně začne mluvit pomaleji, jako kdyby to mohlo něco změnit. Jako člověk, který se nebojí ušetřit, když může, se ve změti neznámých slov chytám slovíčka „gratis“.

„Gratis?“ ujišťuji se. „Oui, oui.“ To by šlo. 

Lucemburkem

Domov důchodců na úrovni.
Vystupuji na Foundation Pescatore. Po levé straně mám veliký zámek. Jak mi říkal Loic, není ale to zámek, jedná se o domov seniorů. Na pronájem jednoho pokoje by se podle mě u nás musel složit celý pečovatelák a ještě by to nestačilo ani na matraci na zemi.

Jen o kousek dál se nachází 65 metrů nad zemí visutá platforma. Dívám se skrz skleněnou podlahu, stojím nad korunami stromů. Silně věřím tomu, že mě sklo unese a nepraskne. Včera jsem toho moc nesnědla, tak by to zvládnout mohlo.

Tereza si stěžuje na teplo

Není na světě moc věcí, které bych nesnášela víc než vedro. 32 °C je tedy teplota, při které bych za normálních okolností neopustila dům. Teď tu ale nejsem od stěžování, chci si víkend v Lucembursku užít. Z kopce do kopce, jedny schody za druhými. Lucemburk se rozkládá na soutoku řek Alzette a Pétrusse. Některé části města leží na vrcholcích vysokých skal.

Vůbec si nepřipadám jako v nějakém hlavním městě. Myšleno dobře. Neprodírám se davy turistů, silnice nejsou ucpané, není tu typický ruch velkoměsta. Všude spoustu zeleně, voda, skály a staré kamenné stavby. Městem prochází obří viadukt. Připadám si jako v pohádce. Nikdy by mě nenapadlo, že mě Lucemburk tak nadchne.

Lucemburskem


Druhý den se vydávám na cestu do neznáma. Celodenní lístek na dopravu po celém Lucembursku stojí čtyři eura. Grevenmacher, směr východ, se stává prvním náhodným místem, kde dnes vystupuji. Když je to možné, turistice se v tropech vyhýbám, ale kostel na kopci s výhledem na vinice je příliš silným lákadlem. Ano, na kopci.

Důvodů, proč ráda cestuji sama je celá řada. Tak například. Chůze do kopce, činnost, kterou by normální smrtelník zvládl bez kapky potu. Nikoli však ufuněná Tereza, která se musí pořád zastavovat. Tereza, která si na sebe vzala dlouhé černé džíny, tenisky a černě vlněné triko. Tereza, které se přehřívá organismus a kterou by v tomto stavu neměl vidět opravdu vůbec nikdo.

Protože jsem usoudila, že můj oděv na dnešní den byl zvolen ryze neprakticky, odhodlávám se k dekadentnímu činu. Schovávám se za zeď kostela a celá se převlékám do na mé poměry celkem letního outfitu. Kdyby tam v tu chvíli někdo přišel a viděl mě, jak se snažím přervat si úzkou nohavici přes kotník, ... No, asi jsou i vhodnější věci, které můžete dělat při návštěvě kostela.

Na pivo do Německa


Další zastávka – Wasserbillig. Procházka podél řeky. Na mapách si všímám, že se stačí dostat na druhý břeh, a budu v Německu. Návštěva německého Oberbillig mi připadá jako dobrý nápad a k mému štěstí se právě nacházím jenom pár kroků od mola. Za úplatu v podobě 70 centů mě minitrajekt převáží do Německa. Sen každého uprchlíka (pardon).

Nemám moc času. A protože by správný cestovatel měl okusit trochu z místní kultury, mé kroky jsou jasné. Hospoda. Vychlazený radler. Jo, zajet si skoro 300 kilometrů z Bruselu do Oberbilligu na pivo, tomu se říká život.

Lucemburk
















Grevenmacher




Wasserbillig / Oberbillig






Stáž v Evropském parlamentu / 1 - zrušili mi let a ztratila jsem pas


Poslední týden v červnu jsem se opět sbalila a odjela do zahraničí. Vloni Island, letos Brusel. Čeká mě třítýdenní stáž v Evropském parlamentu. Přečtěte si, co je náplní mojí práce a poznejte se mnou Brusel.


zrušili mi let

Ale pěkně popořadě. Cesta do Bruselu je totiž kapitolou sama o sobě.
„Neblázni, když vyjedeme ve dvě, už to letadlo nemusíš stihnout. Přijdu dřív z práce,“ ohlásil mi bratr. Nikdo z nás v tu chvíli netušil, že odletím až další den. Sedím na letišti. „Omlouváme se cestujícím, let společnosti Brussels Airlines bude opožděn,“ ozve se v letištní hale. A nakonec se neletí vůbec. Letadlo přiletělo s naprasknutým okénkem pilota a mechanici jej nedokázali včas opravit. Po dalších třech hodinách čekání, tentokrát na informacích, dostávám náhradní let a poukaz na hotel.

Druhý den není situace o moc lepší. Letadlo stále není opravené, odlet v deset ráno se nekoná. Nakonec dorazil technik z Bruselu. Doufám, že se neřídí mým oblíbeným heslem: „pokud něco nespraví izolepa, použil jsi málo izolepy.“ Ať už udělal cokoli, letadlo je připraveno, ve dvě odpoledne konečně odlétáme. Wow.


do Bruselu za prací

Do Bruselu jsem se vydala za stáží  v Evropském parlamentu v oddělení webové komunikace. Mojí náplní práce je psaní článků, příprava příspěvků na sociální sítě, analýzy, výroba grafik v Canvě a tak dále. Na starost si mě vzala jedna z českých zaměstnankyň. Zadává mi úkoly, trpělivě mi vše vysvětluje, učí mě novým věcem. Nechává mě si všechno vyzkoušet a dává mi důležitou zpětnou vazbu.

První den ráno jsem se hned vyznamenala. Na akreditačním centru si musím vyřídit vizitku, na kterou se dostanu do všech budov EP. Hotovo. Při vstupu na pracoviště se hlásím na vrátnici. „To jste vy!“ poznává mě muž za přepážkou při pohledu na moji akreditaci. Super, už o mně vědí, pomyslím si. „Zapomněla jste si na akreditačním pas, volali nám,“ dodává.

Co se týče velkolepých úvodů mé osoby. No aspoň všichni vědí narovinu, jak nepoužitelný a nezodpovědný člověk jsem. Moje přítomnost neměla celkově příliš dobrý vliv na pracovní prostředí.
Randál jako blázen. Pískání, požární poplach. Uširvoucí rámus. Evakuuji se a ptám se kolegyně, jak často se tu podobné věci stávají. „Popravdě, v téhle budově jsme teprve od dubna. A dneska je to poprvé.“

No aspoň můžu říci, že varování dostali. Alespoň ten požární poplach má nějakou intuici a ví, že Tereza v baráku, to nebude dělat dobrotu.

ochutnala jsem hodně medu

Po práci se na terase koná konference o úbytku včelstva. H. mi řekla, abych se tam zašla podívat. Vzala jsem to opravdu zodpovědně. Ochutnala jsem úplně všechno, co šlo, od medového piva po medovou cukrovou vatu. V ten moment jsem se stala archetypem spokojeného člověka.


Druhý den opět píši – tentokrát o dumpingu. Dumping je nekalá obchodní praktika. Země mimo EU přivážejí do Evropy výrobky, které prodávají pod výrobní cenou. Mohou si to dovolit díky dotacím nebo nadprodukci. Cenami pak narušují evropský trh, který jim nedokáže konkurovat.

Navečer si sedám do parku. Foťák, západ slunce hřející mě do zad, klid a příjemný teplý večer. Nedokážu ani popsat, jak moc mi podobné okamžiky chyběly. Ty okamžiky, kdy sice cestujete, ale máte čas. Můžete dvě hodiny jenom ležet na trávě, zavřít si oči, poslouchat, nespěchat. Žít okamžikem.
Je mi krásně.


a teď za hranice

V pátek po práci mě čeká dlouho očekávaný výlet. Belgie není velká. Z Bruselu je to tedy všude relativně kousek. Protože jsem většinu velkých a významných měst Belgie procestovala už v prváku na výměnném pobytu, rozhodla jsem se vyrazit za hranice. Tento víkend do Lucemburku.
Cestou na nádraží se toulám uličkami, objevuji méně známé stavby, parky. Je horko. Lidé si máchají nohy v kašně. Přidávám se. Příjemné ochlazení po pár hodinách chození.

Zároveň si ale procházku neužívám tak, jak bych chtěla. Začínám mít obavy. Moje ubytování v Lucemburku je opět přes Couchsurfing. Když jsem hledala hostitele, napsala jsem do vyhledávače Luxembourg. Už jsem si ale neuvědomila, že v angličtině je název země i města shodný. 

Proto jsem teď trochu zaskočená. Můj hostitel mi píše, že mám večer nasednout v Lucemburku na vlak. Pojedu asi hodinu. Až někam k hranicím s Francií. O půlnoci. Navíc jsem z naší komunikace neměla dobrý pocit. Možná bezdůvodně, ale něco mi říkalo, že tohle není dobrý. Do Lucemburku jsem nakonec odjela. Autobusem, který měl kvůli stávce vlaků v Belgii 2 hodiny zpoždění. Všichni se vydali do Bruselu do práce autem, a město bylo úplně ucpané. A jak jsem to vyřešila s ubytováním? O tom v příštím článku z Lucemburska.




Bazilika Sacré-Coeur

Náměstí svaté Kateřiny

The Church of Saint John the Baptist at the Béguinage




FOTO: Bulharsko / 4 - Rilský klášter

Poslední den v Bulharsku. V Bulharsku, ze kterého jsem ihned po příletu chtěla utéct zpátky domů. A které nyní budu s těžkým srdcem opouštět.


Autobus do Rilského kláštera jezdí jen jednou denně. Osmdesát kilometrů dlouhá cesta ze Sofie stojí deset levů a trvá zhruba 2,5 hodiny. Řada turistů se pomalu shlukuje na zastávce. Pospíším si, aby na mě zbylo místo.

Okolí se mění, betonovou Sofii střídá bulharský venkov. Úzké klikaté silnice obklopuje Rilské pohoří. Na horách je ještě sníh, i když je konec března. Před pár dny tu pořádně sněžilo.

Zase prožívám pocit nadšení. Jedu sama někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Užívám si výhled z okénka a radost mi nedovolí přestat se usmívat. Občas prohodím pár slov se spolusedícími cestovateli. Bratři, původně z Nepálu, nyní žijí ve Španělsku a momentálně tráví prodloužený víkend na Balkáně.

Společně si zjišťujeme něco málo o historii našeho společného cíle. Rilský klášter byl založen už v desátém století. Ve čtrnáctém století jej zavalila lavina. Další pohromou byl požár na počátku devatenáctého století. O zhruba půl století později byl znovuvybudován a v roce 1983 byl zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Jedná se o největší pravoslavný klášter v Bulharsku.



Jakmile autobus zastavuje, chápu, proč Rilský klášter na seznamu UNESCO je. Trošku s nadsázkou říkám svým kamarádům z autobusu, že jsem nikdy nic hezčího neviděla. Obrovská kamenná stavba. Žluté věže, pruhované klenby, bohatě zdobená podloubí. Ať se podívám jakýmkoli směrem, vidím umělecké dílo. V pozadí navíc střeží Rilský klášter bílé hory.

Na prohlídku kláštera mám dvě hodiny, poté musím stihnout stejný autobus, kterým jsem přijela. V klášteře je sice možnost přespání, mně ale zítra dopoledne letí letadlo domů. Ač se mi jej zcela upřímně stihnout nechce, povinnosti volají.

Vcházím do kaple. Kupuji si svíčku, dávám ji do svícnu a zapaluji. Voní to tu ohněm a voskem. Mlčky si prohlížím každičký detail, každou malbu, výklenek i lidi. Zhluboka dýchám.

Poslední den v Bulharsku si užívám naplno. Nádherné místo, prosluněné počasí, prostor na přemýšlení a klid. Nepotrpím si na meditování a podobné věci, musím ale říci, že tento výlet pro mě asi meditací byl. Starosti jsem nechala v Sofii a do Rilského pohoří jsem si sbalila jen malý batoh a kupu otázek. Ne na všechny samozřejmě člověk dokáže najít odpověď. Ale už jen ta možnost být jen sám se sebou, nespěchat a soustředit se na to, na co jindy není čas, je k nezaplacení.










Všechny články z Bulharska ZDE

40 hodin bez spánku a náhodná setkání

Máte rádi výzvy? Nespaly jsme 40 hodin v kuse a během soboty jsme ujely 538 kilometrů vlakem, nachodily dalších 25 kilometrů a hlavně - každou hodinu jsme pořídily jednu fotku. Tak to byla výzva 24 Hour project, podívejte se, jak probíhala.


Ještě než začnu, slušelo by se vysvětlit, o co přesně jde ve výzvě 24 Hour project. Ve zkratce - této výzvy se účastní stovky fotografů po celém světě. Vaším úkolem je každou hodinu pořídit jednu fotografii a nahrát ji na Instagram. Fotografie by měly vyprávět nějaký příběh. Pokud by vás zajímalo více, podívejte se na přímo na web projektu 24hourproject.org.

Fotky jsem v průběhu výzvy nahrávala na svůj druhý účet teri24hp, na fotky mé kamarádky a spolucestující se můžete podívat na jejím profilu.

A teď už k našemu příběhu. V pátek odpoledne mi psala Julča, jestli teda jdeme do té výzvy. Samozřejmě jsem na to úspěšně zapomněla. Ale souhlasila jsem. Vzpomněla jsem si na celodenní jízdenky od Českých drah a bylo mi jasné, že to musíme udělat. Nastoupit na první vlak z Brna do Pardubic a pak už vše nechat náhodě. Bavit se s lidmi, jezdit náhodnými vlaky do náhodných měst, fotit a prostě žít. 

Zvládly jsme to, přežily jsme a zážitků máme, že by to vystačilo na knihu. Každý drobný příběh, každá maličkost, kterou bychom jinak přehlédly. Prožívaly jsme doslova každou minutu, protože se stále něco dělo. Ať už rozhovor s paní bez domova nebo jen prosté koukání z okénka jedoucího vlaku, vše mělo své kouzlo. 


00:03 Brno 
Všechny rozjezdy odjely. Někteří lidé se je snažili doběhnout, další jedou až za půl hodiny a nikomu se nechce zůstávat na hlaváku. Ale co ona? Ona nespěchá. Nemusí. Protože, kam by šla? 



01:27 Nálevna u Leona
Všechno co potřebujete ve vašem životě jsou lidé, kteří jsou stejní blázni jako vy. Tohle je Julča, právě vybírá song v jukeboxu v nejpodivnjší hospodě v Brně. Čekáme na první vlak. Tenhle den bude nezapomenutelný. Když jsem se jí zeptala, jak šílený dnešní plán může být, napsala, že je jí to jedno. Tak pojďme do toho. 



02:22 Nálevna u Leona
Nechoďte k Leonovi, pokud vám vadí sprostá mluva. Nálevna u Leona je unikátní místo. Leon se ke každému chová, jako by to byl jeho starý kamarád. Utahuje si z vás a vždy říká, „tady se chlastá.“ Když si chcete objednat nealko, předstírá, že vám nerozumí.
Nálevna u Leona má svoji duši a my toto místo milujeme.


03:29 Brno
„Přišla jsem na ubytovnu jen o pět minut později, a oni mě už nepustili dovnitř. A tak tu teď sedím. A mám hlad.“

„Holky, nikdy si neberte Slováky, Podívejte, jak jsem skončila. A je docela zima, co? Skama ste?“

„Přišla jsem tam pozdě. Nepustili mě dovnitř. Odkud jste, holky?“

Povídaly jsme si možná tak hodinu. Stále opakovala to, co řekla před pár minutami. Bylo mi to líto, nikdy nevíte, co se může stát i vám. Dala jsem jí nějaké jídlo, což během chvilky zapomněla a znovu zopakovala, že má hlad a poté se nás popáté zeptala, odkud jsme.

Nastoupily jsme do vlaku, a stále jsme přemýšlely nad vším, co jsme před chvilkou slyšely.


04:38 Někde mezi Brnem a Pardubicemi
Koupily jsme si celodenní jízdenku, se kterou můžeme jet jakýkoli vlakem v Česku. To nám dalo svobodu, můžeme jet kamkoli. A tak teď sedíme ve vlaku a stále se rozhodujeme, kde vystoupíme. Možná v České Třebové, možná v Pardubicích, kdo ví ...

05:34 někde mezi Brnem a Pardubicemi
Pardon, ale můj obličej vypadá příliš unaveně na sdílení. A všichni ve vlaku spí. Díky za podporu, lidi!


06:29 Pardubice
Občas se nevidíte s přáteli ze střední měsíce a pak je někde náhodou potkáte. Akorát jsme se chtěly jít projít do ulic Pardubic, když jsem uviděla dlouhé vlasy a knírek. Jakub. Je na cestě do Brna, chodí na přípravné kurzy k přijímačkám na veterinu. 


07:23 Pardubice
Přijely jsme do Pardubic a chtěly jsme se projít. Ale. Kousek od nádraží jsme narazily na pouť, zavřenou, protože je ještě brzy. Skvělá příležitost k focení. Nespala jsem od včerejšího rána, nevypadám tedy jako supermodelka. Ale koho to zajímá ... 


08:12 Choceň
„Dneska jedeme na výlet, na 10 kilometrů dlouhou procházku s přáteli. Jsme důchodci, času máme dost a je hezky, takže je příjemné trávit čas v přírodě.“


09:54 Ústí nad Orlicí
S paní Marií jsme se střetly na zastávce v Ústí nad Orlicí a po hodině jsme se opět potkaly ve vlaku do Letohradu. Bydlím v Červené Vodě v malé chalupě, mám to tam moc ráda. Vlak z Letohradu odjíždí za hodinu, pokud chcete, přidejte se. Máme vtipnou rozhlednu, kterou přezdíváme penis. To musíte vidět!“


10:30 Letohrad
Netuším, jak jsme se ocitly v Letohradu, ale přísahám, že to tu miluju. Krásné město, milý a nápomocní lidé. Být turistou ve vlastní zemi je boží.


11:26 Jablonné nad Orlicí
Nakonec jsme do Červené Vody nejely. Místo toho jsme vystoupily v Jablonném. Hladové a trochu unavené jsme hledaly nějakou restauraci. Tento pán nám s hledáním pomohl, takže teď čekáme na super levný (a doufám, že i dobrý) oběd v restauraci, kde hrají staré české písničky (Kabáti a tak). 


12:23 Jablonné nad Orlicí
Just Czechia things


13:20 Ústí nad Orlicí
Přejedená, ale šťastná. Naše dobrodružství pokračuje, směřujeme do další části České republiky.


14:20 Česká Třebová
I am feelin' blue.


15:38 Brno
Mezizastávka v Brně. Slyšely jsme nějaké rány a všude okolo hlaváku bylo spoustu policajtů. Nějací fanoušci Slávie dělali bordel a pár vlaků kvůli nim dokonce mělo zpoždění.


16:21 Vyškov
A teď jsme tři. Tohle je Tobi - původem z Dánska, právě s námi jede do Přerova a Olomouce.
Sedíme spolu v kupé a v tom přichází průvodčí. Řekl nám, že Tobi s námi nesmí sedět, protože jsme v dámském kupé, kde mohou sedět pouze ženy.

Upřímně, nemyslím si, že to je správné. Pokud chcem rovnost mezi muži a ženy, proč máme tato speciální kupé, která izolují ženy od mužů? V čem je problém, dámy?


17:27 Přerov 
Přerov byl absolutně jiný než ostatní místa, která jsme viděly. Prázdné, špinavé ulice, trochu jsem se cítala, jako kdybych byla zpět v Bulharsku. No, tak asi mizíme. Olomouc čeká.


18:30 Olomouc
Akorát jsme přijeli do Olomouce. Když jsem je viděla, byla jsem si jistá, že potřebuji fotku. Pánové se zeptali, jestli chceme fotku, nebo rohlík, protože jich měli víc a rozdělili by se. Rohlíky jsme odmítli, protože jsme mířili na jídlo, ale bylo to milé setkání.


19:28 Olomouc
Skvělý bar s veganským jídlem, které byste měli zkusit, ikdyž ani vegani nejste.


20:12 Sloup Nejsvětější trojice
Tak jsme to daly, tohle je dnes naše poslední místo. Nachodily jsme okolo 25 km, ještě ani netuším, kolik kilometrů jsme ujely. Bylo to kurva boží (pardon) a rozhodně bych něco podobného udělal znovu. A teď už pomalu domů - do Brna a spáááát. Celou neděli.


20:12 Olomouc
Nějaké ta poezie, než úplně zmízíme z Olomouce.


22:12 Vyškov
Já jsem tak hrozně moc unavená, ale na druhou stranu jsem plná energie. Z tolika příběhů a lidí, které jsme potkaly. Tolik krásných míst, dobrého jídla (svíčková v Jablonné).


23:20 Brno
Na začátku dvě holky, které se prostě rozhodly, že projekt 24 hodin zkusí. Na konci dvě super nadšené a šťastné holky s obřím množstvím příběhu po 558 kilometrech ve vlacích a po 25 kilometrech chůze v jeden den a bez spánku tak 40 hodin v kuse.

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také