Směr sever: Stopem ze Švédska do Norska

Ujely jsme 2457 kilometrů stopem ze švédského Göteborgu až do norského Trondheimu. Přečtěte si pořádné letní dobrodružství dvou studentek žurnalistiky, které vyrazily bez plánu a příprav do Skandinávie.


Hotel letiště

Před odjezdem do Norska zvažuji, jak detailně seznámím mamku s tím, co vlastně daleko na severu hodláme s kamarádkou Julčou dělat. Opatrně oznamuji, že autobusy a vlaky jsou drahé. Reakce mamky mě překvapí. Zeptá se, jak je to v Norsku se stopováním. Tato otázka je pro mě zároveň i souhlasem. Teď můžu říkat, že stopování bylo vĺastně její nápad. Byla to přece ona, kdo to řekl jako první.

Naše letadlo odlétá brzy ráno z Krakowa. Což znamená výpravu do Polska s dostatečným předstihem a samozřejmě luxusní ubytování v podobě lavičky na letišti. Se spaním na letišti už máme s Julčou zkušenosti z Bratislavy a Burgasu, skoro bych za chvíli mohla sepsat příručku pro homeless cestovatele s tipy na nejlepší zákoutí.

Zvedni palec

Göteborg, půl jedenácté ráno, krásných dvacet stupňů Celsia. Teplota, kvůli které se sem vyplatilo letět. Míříme k silnici. Zatímco já už se stopováním nějaké zkušenosti mám (z Islandu), Julča je úplný nováček. Deset minut se odhodláváme, pak zvedáme palce. Čekání netrvá dlouho. Šedesátiletá potetovaná rudovlasá Švédka nás veze do centra města. Mezitím nám vypráví o tom, jak nějaký čas učila v Jižní Americe. A já už mám opět ten blažený pocit, jedinečný, který zažívám jen při stopování. Poslouchám životní příběhy cizích lidí, pomíjivý okamžik, který vždy trvá jen několik kilometrů.

V Göteborgu se konečně nasnídáme a posedíme v jedné z krásných čtvrtí jménem Haga. První zranění tohoto výletu poněkud ničí jinak klidnou a idylickou atmosféru. Lidé jako já mají tu smůlu, že ať si udělají cokoli, povede se jim to zcela bizarním a nepředvídatelným způsobem. Mě už tedy ani nepřekvapuje, když si omylem rozříznu zápěstí. Vlastním nehtem. Kapky krve ale začátek výletu nezkazí. Procházíme se kolem Rybího kostela, jak místní říkají rybímu trhu. Stavba připomíná svatostánek a dokonce už se v něm i pár lidí z recese vzalo.

Další zastávkou je přístav a námořní muzeum Maritiman, kotví zde i staré válečné lodě a obrovský dřevěný koráb, kterým sem jistojistě připluli nějací piráti.

Kudy do Norska

Pomalu nám dochází jedna nepříjemnost, která se se stopováním pojí. Moje zásada číslo jedna - vyhýbat se městům. Čím více v centru města jste, tím hůře se budete dostávat pryč. Volíme asi dva kilometry vzdálenou benzínku, ze které chceme odstopovat. Kdo mohl tušit, že tam bude lidu a autoprázdno. Perfektní místo vypadá jinak.

V tento okamžik začíná naše bolestivé a nekonečné putování po göteborských čerpacích stanicích na okraji města. K další jsou to jen dva kilometry, tam jsme hned. Jdeme. Tuhle větu jsme si řekly ještě asi tak čtyřikrát. Krásná procházka industiální částí města vedla k jisté deziluzi. Copak tu nemají ani jednu benzínku, ke které by někdo přijel? Okraj Göteborgu by byl ideálním místem pro hospodského z Cimrmanovy Hospody na mýtince. Kdyby si tu otevřel hospodu, rozhodně by se nemusel bát, že by mu tam chodili lidi.

Po dvanácti kilometrech přicházíme na samotný okraj Göteborgu, od okraje světa se liší jenom tím, že je tu McDonald. Slušný provoz, sem tam nějaké norské auto, tohle půjde dobře, pomyslím si přemotivovaně. Představu rychlého úniku ze Švédska naruší fakt, že nám nikdo nechce zastavit. Dvě a půl hodiny.

Podařilo se

Nakonec nás jeden pán odváží asi deset kilometrů za město. To se ukazuje jako nejlepší dobrý skutek dne, protože nečekáme ani pět minut a už se zase vezeme. Čtveřice Nizozemců otevírá boční dveře dodávky. "Nemáme teda už žádnou volnou sedačku, ale pokud vám to nevadí, máme vzadu udělanou postel, tak si můžete sednout tam." Noční můra všech, kteří se poutají, i když před domem přeparkovávají auto. Nám to ale nevadí, kdo ví, kolikrát ještě na tomto výletě budeme ležet na měkké posteli.

Vysazují nás na benzinové pumpě kousek před hranicemi. Kdyby nás náhodou někdo kontroloval, asi bychom jen těžko vysvětlovaly, kde jsou naše sedačky.
Mám žízeň, jdu si koupit pití. Mé šetřivé já pláče. Osmdesát korun za vodu. Konfrontace s drsnou realitou. A to ještě ani nejsme v Norsku. Zatím.

„Vezmu vás před hranice,“ nabízí zhruba čtyřicetiletý řidič Volva. Nakonec ale slovo nedodržel a dovezl nás až do Norska. „Já teď jedu do Haldenu, vy do Fredrikstadu. Mám nápad. Můžete teď jet se mnou, já si doma udělám nějakou práci a vy si zatím projdete město. A já vás za hodinu zase vyzvednu.“ Dohodnuto.

K našemu překvapení se řidič za hodinu doopravdy vrací, aby si kvůli nám zajel asi 50 kilometrů. Nejprve nás ale vzal na opevnění nad Haldenem. Právě zapadá slunce, paprsky se odráží od vodní hladiny. Fotogenické, krásné.

Ezodoupě

Ve Fredrikstadu bydlíme přes Couchsurfing. Ve dveřích stojí mladík, bez bot, v ethno oblečení. Dům je provoněný vonnými tyčinkami. Soeren se zajímá o meditaci a poznávání sebe samého. Chvilku si říkám, do jakého ezodoupěte jsem se to zase dostala. Místo předsudků jsem se ale rozhodla, že se chci dozvědět více a pochopit. V závěru jsme vedli velmi zajímavý rozhovor. O něčem, o čem jsem ještě nikdy s nikým otevřeně nemluvila.

A ráno? Procházíme se důmyslně rozplánovaných městem. Ulice z leteckého pohledu tvoří pravidelnou kytici, podobně jako tomu je třeba v Terezíně.
V deset u našeho přechodného bydliště stojí auto. Náš včerejší řidič měl dnes cestu do Osla stejně jako my a nabídl nám, že nás dnes může vyzvednout. Přesně ten člověk, který nám ještě včera tvrdil, že nás může odvézt jen k hranicím. Jsme děti štěstěny.

Trasa - první den


Tipy pro vás

Göteborg

Co vidět v Göteborgu: Námořní muzeum Maritiman, čtvrť Haga, Rybí kostel
Jak odstopovat do Norska: Nemá cenu zkoušet stopovat z města, ani z benzinových pump v okrajových částech. Nejlepší je benzínka na Stigs center, jezdí tam i autobus, takže si ušetříte pár kroků, když na ni vyrazíte rovnou. I přesto, že je to nejlepší spot, jsme čekaly 2,5 hodiny.



Halden

Co vidět v Haldenu: My si prošly centrum, poseděly jsme v přístavu a vyrazily jsme na pevnost Fredriksten nad městem.

x

Fredrikstad

Co vidět ve Fredrikstadu: Historické jádro určité stojí za projití. Dále můžete zdarma využít dva různé trajekty, jeden vás jen převeze přes řeku, druhý je spíše vyhlídková plavba.




Lucembursko / země jako z pohádky

Přes týden pracuji v Evropském parlamentu, o víkendech prozkoumávám západ. Můj první volný víkend jsem se rozhodla strávit v Lucembursku. Maličký stát je rozlohou jen 5x větší než Praha. A hlavní město Lucemburk má jen lehce přes sto tisíc obyvatel.



Hned na začátku jsem řešila problém s ubytováním. Jak jsem již psala v předchozím článku, neměla jsem dobrý pocit z domluveného ubytování přes Couchsurfing. Pár hodin před příjezdem do Lucemburku jsem tedy začala obepisovat další hostitele a doufala, že se někdo na poslední chvíli ozve. A ozval. Loic žije jen pár minut autem od hlavního města a jsme domluvení, že mě vyzvedne na nádraží. Uf.

Čekám zhruba 40 minut a Loic nikde. Konečně mi zvoní telefon a o pár vteřin později už si podáváme ruku a nastupuji do tmavěmodrého Volva. „Promiň, že jsi tu musela tak dlouho čekat,“ omlouvá se. „Přišel jsem do garáže a auto nikde. Zapomněl jsem ho v práci. Tak jsem se postavil k silnici a dostopoval pro něj.“

Jo s tímhle člověkem si budu rozumět.

Loic



Přijíždíme do Mamer, malého městečka na okraji Lucemburku. V bytě je spoustu krabic a věcí, Loic už dlouho nehostil, a proto s návštěvou nepočítal a nijak extra neuklízel. Já si ale myslím, že jeho byt neměl moc daleko k mému brněnskému o zkouškovém. Navíc nemusím spát na zastávce. Člověku občas stačí ke štěstí málo.

Přerov, tam by chtěl žít každý

Probouzím se do krásného teplého dne. Snídáme francouzské sýry a chléb. Loicova sestra pracuje v obchodě se sýry a pravidelně jej zásobuje. Závidím? Trochu.

„Byl jsem jednou v České republice, jak jen se to jmenovalo,“ nemůže si vzpomenout. Po pár desítkách vteřin se dopracováváme k jeho destinaci. Přerov. Ano, Přerov. Město, které jsem měla tu čest navštívit v dubnu v rámci projektu 24 hodin. Velmi důrazně se mu snažím vysvětlit, že zbytek naší země je hezký a není už moc míst, kde by to vypadalo jako v Přerově. Chudák.

Nakonec u stolu sedíme dvě hodiny, povídáme si. O životě, o cestování, o jídle, o rodině. Loic je jeden z těch lidí, u kterých máte pocit, že je znáte věčnost. A přitom jste se potkali před pár hodinami.
Jedenáct. Čas vyrazit.

„English, deutsch?“ nabízím řidiči autobusu číslo 200 širokou škálu jazyků, kterými hovořím. „French,“ volí jediný jazyk, který není v nabídce. 

Ruce a nohy byly ale dle mého názoru stvořeny zejména pro komunikaci. Ukazuji čtyři eura, za která si chci koupit celodenní jízdenku. Nevím, co říká, nerozumím, krčím rameny. Řidič ohleduplně začne mluvit pomaleji, jako kdyby to mohlo něco změnit. Jako člověk, který se nebojí ušetřit, když může, se ve změti neznámých slov chytám slovíčka „gratis“.

„Gratis?“ ujišťuji se. „Oui, oui.“ To by šlo. 

Lucemburkem

Domov důchodců na úrovni.
Vystupuji na Foundation Pescatore. Po levé straně mám veliký zámek. Jak mi říkal Loic, není ale to zámek, jedná se o domov seniorů. Na pronájem jednoho pokoje by se podle mě u nás musel složit celý pečovatelák a ještě by to nestačilo ani na matraci na zemi.

Jen o kousek dál se nachází 65 metrů nad zemí visutá platforma. Dívám se skrz skleněnou podlahu, stojím nad korunami stromů. Silně věřím tomu, že mě sklo unese a nepraskne. Včera jsem toho moc nesnědla, tak by to zvládnout mohlo.

Tereza si stěžuje na teplo

Není na světě moc věcí, které bych nesnášela víc než vedro. 32 °C je tedy teplota, při které bych za normálních okolností neopustila dům. Teď tu ale nejsem od stěžování, chci si víkend v Lucembursku užít. Z kopce do kopce, jedny schody za druhými. Lucemburk se rozkládá na soutoku řek Alzette a Pétrusse. Některé části města leží na vrcholcích vysokých skal.

Vůbec si nepřipadám jako v nějakém hlavním městě. Myšleno dobře. Neprodírám se davy turistů, silnice nejsou ucpané, není tu typický ruch velkoměsta. Všude spoustu zeleně, voda, skály a staré kamenné stavby. Městem prochází obří viadukt. Připadám si jako v pohádce. Nikdy by mě nenapadlo, že mě Lucemburk tak nadchne.

Lucemburskem


Druhý den se vydávám na cestu do neznáma. Celodenní lístek na dopravu po celém Lucembursku stojí čtyři eura. Grevenmacher, směr východ, se stává prvním náhodným místem, kde dnes vystupuji. Když je to možné, turistice se v tropech vyhýbám, ale kostel na kopci s výhledem na vinice je příliš silným lákadlem. Ano, na kopci.

Důvodů, proč ráda cestuji sama je celá řada. Tak například. Chůze do kopce, činnost, kterou by normální smrtelník zvládl bez kapky potu. Nikoli však ufuněná Tereza, která se musí pořád zastavovat. Tereza, která si na sebe vzala dlouhé černé džíny, tenisky a černě vlněné triko. Tereza, které se přehřívá organismus a kterou by v tomto stavu neměl vidět opravdu vůbec nikdo.

Protože jsem usoudila, že můj oděv na dnešní den byl zvolen ryze neprakticky, odhodlávám se k dekadentnímu činu. Schovávám se za zeď kostela a celá se převlékám do na mé poměry celkem letního outfitu. Kdyby tam v tu chvíli někdo přišel a viděl mě, jak se snažím přervat si úzkou nohavici přes kotník, ... No, asi jsou i vhodnější věci, které můžete dělat při návštěvě kostela.

Na pivo do Německa


Další zastávka – Wasserbillig. Procházka podél řeky. Na mapách si všímám, že se stačí dostat na druhý břeh, a budu v Německu. Návštěva německého Oberbillig mi připadá jako dobrý nápad a k mému štěstí se právě nacházím jenom pár kroků od mola. Za úplatu v podobě 70 centů mě minitrajekt převáží do Německa. Sen každého uprchlíka (pardon).

Nemám moc času. A protože by správný cestovatel měl okusit trochu z místní kultury, mé kroky jsou jasné. Hospoda. Vychlazený radler. Jo, zajet si skoro 300 kilometrů z Bruselu do Oberbilligu na pivo, tomu se říká život.

Lucemburk
















Grevenmacher




Wasserbillig / Oberbillig






Stáž v Evropském parlamentu / 1 - zrušili mi let a ztratila jsem pas


Poslední týden v červnu jsem se opět sbalila a odjela do zahraničí. Vloni Island, letos Brusel. Čeká mě třítýdenní stáž v Evropském parlamentu. Přečtěte si, co je náplní mojí práce a poznejte se mnou Brusel.


zrušili mi let

Ale pěkně popořadě. Cesta do Bruselu je totiž kapitolou sama o sobě.
„Neblázni, když vyjedeme ve dvě, už to letadlo nemusíš stihnout. Přijdu dřív z práce,“ ohlásil mi bratr. Nikdo z nás v tu chvíli netušil, že odletím až další den. Sedím na letišti. „Omlouváme se cestujícím, let společnosti Brussels Airlines bude opožděn,“ ozve se v letištní hale. A nakonec se neletí vůbec. Letadlo přiletělo s naprasknutým okénkem pilota a mechanici jej nedokázali včas opravit. Po dalších třech hodinách čekání, tentokrát na informacích, dostávám náhradní let a poukaz na hotel.

Druhý den není situace o moc lepší. Letadlo stále není opravené, odlet v deset ráno se nekoná. Nakonec dorazil technik z Bruselu. Doufám, že se neřídí mým oblíbeným heslem: „pokud něco nespraví izolepa, použil jsi málo izolepy.“ Ať už udělal cokoli, letadlo je připraveno, ve dvě odpoledne konečně odlétáme. Wow.


do Bruselu za prací

Do Bruselu jsem se vydala za stáží  v Evropském parlamentu v oddělení webové komunikace. Mojí náplní práce je psaní článků, příprava příspěvků na sociální sítě, analýzy, výroba grafik v Canvě a tak dále. Na starost si mě vzala jedna z českých zaměstnankyň. Zadává mi úkoly, trpělivě mi vše vysvětluje, učí mě novým věcem. Nechává mě si všechno vyzkoušet a dává mi důležitou zpětnou vazbu.

První den ráno jsem se hned vyznamenala. Na akreditačním centru si musím vyřídit vizitku, na kterou se dostanu do všech budov EP. Hotovo. Při vstupu na pracoviště se hlásím na vrátnici. „To jste vy!“ poznává mě muž za přepážkou při pohledu na moji akreditaci. Super, už o mně vědí, pomyslím si. „Zapomněla jste si na akreditačním pas, volali nám,“ dodává.

Co se týče velkolepých úvodů mé osoby. No aspoň všichni vědí narovinu, jak nepoužitelný a nezodpovědný člověk jsem. Moje přítomnost neměla celkově příliš dobrý vliv na pracovní prostředí.
Randál jako blázen. Pískání, požární poplach. Uširvoucí rámus. Evakuuji se a ptám se kolegyně, jak často se tu podobné věci stávají. „Popravdě, v téhle budově jsme teprve od dubna. A dneska je to poprvé.“

No aspoň můžu říci, že varování dostali. Alespoň ten požární poplach má nějakou intuici a ví, že Tereza v baráku, to nebude dělat dobrotu.

ochutnala jsem hodně medu

Po práci se na terase koná konference o úbytku včelstva. H. mi řekla, abych se tam zašla podívat. Vzala jsem to opravdu zodpovědně. Ochutnala jsem úplně všechno, co šlo, od medového piva po medovou cukrovou vatu. V ten moment jsem se stala archetypem spokojeného člověka.


Druhý den opět píši – tentokrát o dumpingu. Dumping je nekalá obchodní praktika. Země mimo EU přivážejí do Evropy výrobky, které prodávají pod výrobní cenou. Mohou si to dovolit díky dotacím nebo nadprodukci. Cenami pak narušují evropský trh, který jim nedokáže konkurovat.

Navečer si sedám do parku. Foťák, západ slunce hřející mě do zad, klid a příjemný teplý večer. Nedokážu ani popsat, jak moc mi podobné okamžiky chyběly. Ty okamžiky, kdy sice cestujete, ale máte čas. Můžete dvě hodiny jenom ležet na trávě, zavřít si oči, poslouchat, nespěchat. Žít okamžikem.
Je mi krásně.


a teď za hranice

V pátek po práci mě čeká dlouho očekávaný výlet. Belgie není velká. Z Bruselu je to tedy všude relativně kousek. Protože jsem většinu velkých a významných měst Belgie procestovala už v prváku na výměnném pobytu, rozhodla jsem se vyrazit za hranice. Tento víkend do Lucemburku.
Cestou na nádraží se toulám uličkami, objevuji méně známé stavby, parky. Je horko. Lidé si máchají nohy v kašně. Přidávám se. Příjemné ochlazení po pár hodinách chození.

Zároveň si ale procházku neužívám tak, jak bych chtěla. Začínám mít obavy. Moje ubytování v Lucemburku je opět přes Couchsurfing. Když jsem hledala hostitele, napsala jsem do vyhledávače Luxembourg. Už jsem si ale neuvědomila, že v angličtině je název země i města shodný. 

Proto jsem teď trochu zaskočená. Můj hostitel mi píše, že mám večer nasednout v Lucemburku na vlak. Pojedu asi hodinu. Až někam k hranicím s Francií. O půlnoci. Navíc jsem z naší komunikace neměla dobrý pocit. Možná bezdůvodně, ale něco mi říkalo, že tohle není dobrý. Do Lucemburku jsem nakonec odjela. Autobusem, který měl kvůli stávce vlaků v Belgii 2 hodiny zpoždění. Všichni se vydali do Bruselu do práce autem, a město bylo úplně ucpané. A jak jsem to vyřešila s ubytováním? O tom v příštím článku z Lucemburska.




Bazilika Sacré-Coeur

Náměstí svaté Kateřiny

The Church of Saint John the Baptist at the Béguinage




FOTO: Bulharsko / 4 - Rilský klášter

Poslední den v Bulharsku. V Bulharsku, ze kterého jsem ihned po příletu chtěla utéct zpátky domů. A které nyní budu s těžkým srdcem opouštět.


Autobus do Rilského kláštera jezdí jen jednou denně. Osmdesát kilometrů dlouhá cesta ze Sofie stojí deset levů a trvá zhruba 2,5 hodiny. Řada turistů se pomalu shlukuje na zastávce. Pospíším si, aby na mě zbylo místo.

Okolí se mění, betonovou Sofii střídá bulharský venkov. Úzké klikaté silnice obklopuje Rilské pohoří. Na horách je ještě sníh, i když je konec března. Před pár dny tu pořádně sněžilo.

Zase prožívám pocit nadšení. Jedu sama někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Užívám si výhled z okénka a radost mi nedovolí přestat se usmívat. Občas prohodím pár slov se spolusedícími cestovateli. Bratři, původně z Nepálu, nyní žijí ve Španělsku a momentálně tráví prodloužený víkend na Balkáně.

Společně si zjišťujeme něco málo o historii našeho společného cíle. Rilský klášter byl založen už v desátém století. Ve čtrnáctém století jej zavalila lavina. Další pohromou byl požár na počátku devatenáctého století. O zhruba půl století později byl znovuvybudován a v roce 1983 byl zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Jedná se o největší pravoslavný klášter v Bulharsku.



Jakmile autobus zastavuje, chápu, proč Rilský klášter na seznamu UNESCO je. Trošku s nadsázkou říkám svým kamarádům z autobusu, že jsem nikdy nic hezčího neviděla. Obrovská kamenná stavba. Žluté věže, pruhované klenby, bohatě zdobená podloubí. Ať se podívám jakýmkoli směrem, vidím umělecké dílo. V pozadí navíc střeží Rilský klášter bílé hory.

Na prohlídku kláštera mám dvě hodiny, poté musím stihnout stejný autobus, kterým jsem přijela. V klášteře je sice možnost přespání, mně ale zítra dopoledne letí letadlo domů. Ač se mi jej zcela upřímně stihnout nechce, povinnosti volají.

Vcházím do kaple. Kupuji si svíčku, dávám ji do svícnu a zapaluji. Voní to tu ohněm a voskem. Mlčky si prohlížím každičký detail, každou malbu, výklenek i lidi. Zhluboka dýchám.

Poslední den v Bulharsku si užívám naplno. Nádherné místo, prosluněné počasí, prostor na přemýšlení a klid. Nepotrpím si na meditování a podobné věci, musím ale říci, že tento výlet pro mě asi meditací byl. Starosti jsem nechala v Sofii a do Rilského pohoří jsem si sbalila jen malý batoh a kupu otázek. Ne na všechny samozřejmě člověk dokáže najít odpověď. Ale už jen ta možnost být jen sám se sebou, nespěchat a soustředit se na to, na co jindy není čas, je k nezaplacení.










Všechny články z Bulharska ZDE

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také