FOTO: Bulharsko / 4 - Rilský klášter

Poslední den v Bulharsku. V Bulharsku, ze kterého jsem ihned po příletu chtěla utéct zpátky domů. A které nyní budu s těžkým srdcem opouštět.


Autobus do Rilského kláštera jezdí jen jednou denně. Osmdesát kilometrů dlouhá cesta ze Sofie stojí deset levů a trvá zhruba 2,5 hodiny. Řada turistů se pomalu shlukuje na zastávce. Pospíším si, aby na mě zbylo místo.

Okolí se mění, betonovou Sofii střídá bulharský venkov. Úzké klikaté silnice obklopuje Rilské pohoří. Na horách je ještě sníh, i když je konec března. Před pár dny tu pořádně sněžilo.

Zase prožívám pocit nadšení. Jedu sama někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Užívám si výhled z okénka a radost mi nedovolí přestat se usmívat. Občas prohodím pár slov se spolusedícími cestovateli. Bratři, původně z Nepálu, nyní žijí ve Španělsku a momentálně tráví prodloužený víkend na Balkáně.

Společně si zjišťujeme něco málo o historii našeho společného cíle. Rilský klášter byl založen už v desátém století. Ve čtrnáctém století jej zavalila lavina. Další pohromou byl požár na počátku devatenáctého století. O zhruba půl století později byl znovuvybudován a v roce 1983 byl zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Jedná se o největší pravoslavný klášter v Bulharsku.



Jakmile autobus zastavuje, chápu, proč Rilský klášter na seznamu UNESCO je. Trošku s nadsázkou říkám svým kamarádům z autobusu, že jsem nikdy nic hezčího neviděla. Obrovská kamenná stavba. Žluté věže, pruhované klenby, bohatě zdobená podloubí. Ať se podívám jakýmkoli směrem, vidím umělecké dílo. V pozadí navíc střeží Rilský klášter bílé hory.

Na prohlídku kláštera mám dvě hodiny, poté musím stihnout stejný autobus, kterým jsem přijela. V klášteře je sice možnost přespání, mně ale zítra dopoledne letí letadlo domů. Ač se mi jej zcela upřímně stihnout nechce, povinnosti volají.

Vcházím do kaple. Kupuji si svíčku, dávám ji do svícnu a zapaluji. Voní to tu ohněm a voskem. Mlčky si prohlížím každičký detail, každou malbu, výklenek i lidi. Zhluboka dýchám.

Poslední den v Bulharsku si užívám naplno. Nádherné místo, prosluněné počasí, prostor na přemýšlení a klid. Nepotrpím si na meditování a podobné věci, musím ale říci, že tento výlet pro mě asi meditací byl. Starosti jsem nechala v Sofii a do Rilského pohoří jsem si sbalila jen malý batoh a kupu otázek. Ne na všechny samozřejmě člověk dokáže najít odpověď. Ale už jen ta možnost být jen sám se sebou, nespěchat a soustředit se na to, na co jindy není čas, je k nezaplacení.










Všechny články z Bulharska ZDE

40 hodin bez spánku a náhodná setkání

Máte rádi výzvy? Nespaly jsme 40 hodin v kuse a během soboty jsme ujely 538 kilometrů vlakem, nachodily dalších 25 kilometrů a hlavně - každou hodinu jsme pořídily jednu fotku. Tak to byla výzva 24 Hour project, podívejte se, jak probíhala.


Ještě než začnu, slušelo by se vysvětlit, o co přesně jde ve výzvě 24 Hour project. Ve zkratce - této výzvy se účastní stovky fotografů po celém světě. Vaším úkolem je každou hodinu pořídit jednu fotografii a nahrát ji na Instagram. Fotografie by měly vyprávět nějaký příběh. Pokud by vás zajímalo více, podívejte se na přímo na web projektu 24hourproject.org.

Fotky jsem v průběhu výzvy nahrávala na svůj druhý účet teri24hp, na fotky mé kamarádky a spolucestující se můžete podívat na jejím profilu.

A teď už k našemu příběhu. V pátek odpoledne mi psala Julča, jestli teda jdeme do té výzvy. Samozřejmě jsem na to úspěšně zapomněla. Ale souhlasila jsem. Vzpomněla jsem si na celodenní jízdenky od Českých drah a bylo mi jasné, že to musíme udělat. Nastoupit na první vlak z Brna do Pardubic a pak už vše nechat náhodě. Bavit se s lidmi, jezdit náhodnými vlaky do náhodných měst, fotit a prostě žít. 

Zvládly jsme to, přežily jsme a zážitků máme, že by to vystačilo na knihu. Každý drobný příběh, každá maličkost, kterou bychom jinak přehlédly. Prožívaly jsme doslova každou minutu, protože se stále něco dělo. Ať už rozhovor s paní bez domova nebo jen prosté koukání z okénka jedoucího vlaku, vše mělo své kouzlo. 


00:03 Brno 
Všechny rozjezdy odjely. Někteří lidé se je snažili doběhnout, další jedou až za půl hodiny a nikomu se nechce zůstávat na hlaváku. Ale co ona? Ona nespěchá. Nemusí. Protože, kam by šla? 



01:27 Nálevna u Leona
Všechno co potřebujete ve vašem životě jsou lidé, kteří jsou stejní blázni jako vy. Tohle je Julča, právě vybírá song v jukeboxu v nejpodivnjší hospodě v Brně. Čekáme na první vlak. Tenhle den bude nezapomenutelný. Když jsem se jí zeptala, jak šílený dnešní plán může být, napsala, že je jí to jedno. Tak pojďme do toho. 



02:22 Nálevna u Leona
Nechoďte k Leonovi, pokud vám vadí sprostá mluva. Nálevna u Leona je unikátní místo. Leon se ke každému chová, jako by to byl jeho starý kamarád. Utahuje si z vás a vždy říká, „tady se chlastá.“ Když si chcete objednat nealko, předstírá, že vám nerozumí.
Nálevna u Leona má svoji duši a my toto místo milujeme.


03:29 Brno
„Přišla jsem na ubytovnu jen o pět minut později, a oni mě už nepustili dovnitř. A tak tu teď sedím. A mám hlad.“

„Holky, nikdy si neberte Slováky, Podívejte, jak jsem skončila. A je docela zima, co? Skama ste?“

„Přišla jsem tam pozdě. Nepustili mě dovnitř. Odkud jste, holky?“

Povídaly jsme si možná tak hodinu. Stále opakovala to, co řekla před pár minutami. Bylo mi to líto, nikdy nevíte, co se může stát i vám. Dala jsem jí nějaké jídlo, což během chvilky zapomněla a znovu zopakovala, že má hlad a poté se nás popáté zeptala, odkud jsme.

Nastoupily jsme do vlaku, a stále jsme přemýšlely nad vším, co jsme před chvilkou slyšely.


04:38 Někde mezi Brnem a Pardubicemi
Koupily jsme si celodenní jízdenku, se kterou můžeme jet jakýkoli vlakem v Česku. To nám dalo svobodu, můžeme jet kamkoli. A tak teď sedíme ve vlaku a stále se rozhodujeme, kde vystoupíme. Možná v České Třebové, možná v Pardubicích, kdo ví ...

05:34 někde mezi Brnem a Pardubicemi
Pardon, ale můj obličej vypadá příliš unaveně na sdílení. A všichni ve vlaku spí. Díky za podporu, lidi!


06:29 Pardubice
Občas se nevidíte s přáteli ze střední měsíce a pak je někde náhodou potkáte. Akorát jsme se chtěly jít projít do ulic Pardubic, když jsem uviděla dlouhé vlasy a knírek. Jakub. Je na cestě do Brna, chodí na přípravné kurzy k přijímačkám na veterinu. 


07:23 Pardubice
Přijely jsme do Pardubic a chtěly jsme se projít. Ale. Kousek od nádraží jsme narazily na pouť, zavřenou, protože je ještě brzy. Skvělá příležitost k focení. Nespala jsem od včerejšího rána, nevypadám tedy jako supermodelka. Ale koho to zajímá ... 


08:12 Choceň
„Dneska jedeme na výlet, na 10 kilometrů dlouhou procházku s přáteli. Jsme důchodci, času máme dost a je hezky, takže je příjemné trávit čas v přírodě.“


09:54 Ústí nad Orlicí
S paní Marií jsme se střetly na zastávce v Ústí nad Orlicí a po hodině jsme se opět potkaly ve vlaku do Letohradu. Bydlím v Červené Vodě v malé chalupě, mám to tam moc ráda. Vlak z Letohradu odjíždí za hodinu, pokud chcete, přidejte se. Máme vtipnou rozhlednu, kterou přezdíváme penis. To musíte vidět!“


10:30 Letohrad
Netuším, jak jsme se ocitly v Letohradu, ale přísahám, že to tu miluju. Krásné město, milý a nápomocní lidé. Být turistou ve vlastní zemi je boží.


11:26 Jablonné nad Orlicí
Nakonec jsme do Červené Vody nejely. Místo toho jsme vystoupily v Jablonném. Hladové a trochu unavené jsme hledaly nějakou restauraci. Tento pán nám s hledáním pomohl, takže teď čekáme na super levný (a doufám, že i dobrý) oběd v restauraci, kde hrají staré české písničky (Kabáti a tak). 


12:23 Jablonné nad Orlicí
Just Czechia things


13:20 Ústí nad Orlicí
Přejedená, ale šťastná. Naše dobrodružství pokračuje, směřujeme do další části České republiky.


14:20 Česká Třebová
I am feelin' blue.


15:38 Brno
Mezizastávka v Brně. Slyšely jsme nějaké rány a všude okolo hlaváku bylo spoustu policajtů. Nějací fanoušci Slávie dělali bordel a pár vlaků kvůli nim dokonce mělo zpoždění.


16:21 Vyškov
A teď jsme tři. Tohle je Tobi - původem z Dánska, právě s námi jede do Přerova a Olomouce.
Sedíme spolu v kupé a v tom přichází průvodčí. Řekl nám, že Tobi s námi nesmí sedět, protože jsme v dámském kupé, kde mohou sedět pouze ženy.

Upřímně, nemyslím si, že to je správné. Pokud chcem rovnost mezi muži a ženy, proč máme tato speciální kupé, která izolují ženy od mužů? V čem je problém, dámy?


17:27 Přerov 
Přerov byl absolutně jiný než ostatní místa, která jsme viděly. Prázdné, špinavé ulice, trochu jsem se cítala, jako kdybych byla zpět v Bulharsku. No, tak asi mizíme. Olomouc čeká.


18:30 Olomouc
Akorát jsme přijeli do Olomouce. Když jsem je viděla, byla jsem si jistá, že potřebuji fotku. Pánové se zeptali, jestli chceme fotku, nebo rohlík, protože jich měli víc a rozdělili by se. Rohlíky jsme odmítli, protože jsme mířili na jídlo, ale bylo to milé setkání.


19:28 Olomouc
Skvělý bar s veganským jídlem, které byste měli zkusit, ikdyž ani vegani nejste.


20:12 Sloup Nejsvětější trojice
Tak jsme to daly, tohle je dnes naše poslední místo. Nachodily jsme okolo 25 km, ještě ani netuším, kolik kilometrů jsme ujely. Bylo to kurva boží (pardon) a rozhodně bych něco podobného udělal znovu. A teď už pomalu domů - do Brna a spáááát. Celou neděli.


20:12 Olomouc
Nějaké ta poezie, než úplně zmízíme z Olomouce.


22:12 Vyškov
Já jsem tak hrozně moc unavená, ale na druhou stranu jsem plná energie. Z tolika příběhů a lidí, které jsme potkaly. Tolik krásných míst, dobrého jídla (svíčková v Jablonné).


23:20 Brno
Na začátku dvě holky, které se prostě rozhodly, že projekt 24 hodin zkusí. Na konci dvě super nadšené a šťastné holky s obřím množstvím příběhu po 558 kilometrech ve vlacích a po 25 kilometrech chůze v jeden den a bez spánku tak 40 hodin v kuse.

FOTO: Bulharsko / 3 - Boyanský kostel, Dragalevtský klášter



Projekt Erasmus +, kterého jsem se v Sofii účastnila, právě skončil. Já ale zůstávám a plánuji v Bulharsku strávit další čtyři dny. Sama.

Ze Sofie mám zatím rozporuplné pocity. Centru města dominuje pravoslavná katedrála svatého Alexandra Něvského. Zanechává ve mně hluboký dojem. Měděné střechy a stříšky různých tvarů a velikostí, několik výklenku s podélnými okny a sloupy s ornamenty. Trochu mi připomíná včelí hnízdo. Na rozdíl od panelové zástavby na okrajích města je centrum tvořeno bohatě zdobenými budovami. Někdy až přezdobenými.

Můj dosavadní dojem. V Sofii se střetly dvě kultury, architektury. Své stopy na jinak jižanském městě zanechal komunismus. Uprostřed kruhových objezdů stojí podstavce soch, které byly po převratu odstraněny. Jednalo se pravděpodobně o sochy Lenina, Stalina, či jiných sovětských funkcionářů.

Místo, kde jsem doposud bydlela, bylo obklopeno starými panelovými domy s okny pokrytími rzí. Se zašlou omítkou. Chyběly mi barvy, veselost. Slibované jaro, které už v půlce března v Bulharsku mělo panovat. Kde jsou rozkvětlé koruny stromů lemující široké bulváry?

Nezbývá než v následujících dnech jít oné jarní Sofii naproti. A dát jí ještě šanci.

Politolog z Německa

Klasika. Jako vždy bydlím přes Couchsurfing, žádné velké plánování a malá holka s velkým batohem uprostřed něčeho nového.
Můj hostitel Patrick je původem z Německa. Vlastně se do Sofie přistěhoval teprve před třemi týdny. Studoval politologii, tak jako já, máme si tedy o čem povídat. Jeho byt se nachází na jihozápadě Sofie a jedná se o malý útulný apartmán s výhledem na zasněžené pohoří Vitosha. Velkoryse mi nabízí, abych s ním poobědvala těstoviny s vegetariánskou omáčkou. Nelze odmítnout.

Čtvrteční odpoledne. Patrick mě vzal do centra Sofie. Ukázal pár míst, která jsem ještě neviděla, mezi nimi bylo například Národní kulturní centrum. A v pátek už to bylo jen na mně.

Jako první ze všech jsem vyrazila k Bojanskému kostelu zapsanému na seznamu UNESCO. Nachází se jen necelých 10 kilometrů od mého dočasného domova.

Ráno hledám autobusovou zastávku. Naproti jde starší chlapík se svítivě oranžovou igelitkou. Přestože je teplo, má na sobě huňatý svetr a bundu. Ten nebude mluvit anglicky, obávám se. Rychle mu tedy na mobilu ukazuji alespoň fotku autobusu, abych mu naznačila, po čem pátrám.

Bulhar se zasměje a začne na sebe mířit prstem, poté ukáže na můj foťák a zavelí: „Foto!“

Provedu a očekávám pomoc výměnou za mé fotografické služby. Bulhar se zase uchichtne, políbí mě na ruku, zvolá: „Merci,“ a odejde.
Pokud je fotka autobusu nějakou tajnou bulharskou výzvou k puse, příště se na cestu zeptám někoho mladšího.

Nakonec mi pomáhá jiný muž, který akorát míří do práce. Autobus přijíždí. MHD v Sofii je podle mě docela nepromyšlená. Denní jízdenku (4 levy) si můžete koupit jen na zastávkách metra, jinak si za každou jízdu musíte zaplatit – 1,60 leva. Cestování bez celodenní jízdenky se vám tedy hodně prodraží.
Mého srdce šampion

Černý pasažér

Nastupuji a zjišťuji, že mám jen bankovky. Ty do automatu na jízdenky, který je v autobuse, nelze použít. Začínám panikařit. Píši svému hostiteli.
„V pohodě, takhle na okraji jsem ještě revizora nikdy nepotkal. Jeď, “ uklidňuje mě.

Načerno nejezdím. Snad nikdy v životě jsem nebyla tak nervózní. To zvládneš, klid. Nestresuj se. Po dvaceti minutách nastupuje muž s jakýmsi přístrojem v ruce a mně je naprosto jasné, s kým mám tu čest. Zkoprněle stojím na místě a jen čekám.


Když se mě zeptá na jízdenku, snažím se mu ukázat celou sbírku, kterou za těch pár dní v Sofii mám. Neúspěšně. Mám zaplatit 40 levů pokutu. Tolik ani v hotovosti nemám. Drobná slza a psí pohled ale nakonec zafungovaly. A já mohu pokračovat dál.

Bloudím, šlapu do kopce a pak zase z kopce, až objevuji Bojanský kostel. Svatostánek se skládá ze tří kamenných budov. Nejstarší východní část byla postavena již v 10. století. V roce 1979 byl zapsán na seznam UNESCO. Přestože jím nejsem nijak okouzlena, jsem ráda, že jsem jej navštívila. Kromě typicky turistického „můžu si odškrtnout další UNESCO památku“ je v tom i něco víc. Okolo mě štěbetají děti, které tu asi jsou na školním výletě. Nadšené. Zvon akorát odbíjí poledne. Navíc po několika propršených a prosněžených dnech svítí sluníčko.  Drobnosti. Spojte je a nabydete pocitu, že svět okolo vás je dokonalým místem k bytí.

Nahoru na horu

Při obědě hledám, kam bych se ještě vydala. Upínám se k novému plánu. Vydrápu se nahoru na horu Cherni Vrah, která je s 2 290 m n. m. nejvyšším vrcholem pohoří Vitosha.

Cestu lemuje šumící řeka a drobné vodopády. Vyšlapu dva kilometry do kopce k lanovce. Bohužel až na místě zjišťuji, že v pátek nefunguje. Když už jsem ale vyšplhala tak vysoko (není tu nějaký řidší vzduch?), přidám si ještě něco málo přes kilometr. Další zastávkou se stává Dragalevský klášter.
Procházím kamennou bránou a rozhlížím se. Klášter je obklopen horami a lesy. Součástí areálu je i kaple s barevnými vitrážemi. Sluneční paprsky přes ně malují na zdi barevné obrazy. Ve vysokých kovových svícnech hoří svíčky, které dokreslují duchovní atmosféru.

Jsem tu úplně sama. Ticho. Klid.

Toto je důvod, proč cestování tak miluji. Být sama na úžasném místě, jen se svými myšlenkami. Sedět na jednom jediném místě třeba hodinu s vědomím, že není kam spěchat. Že nejlepší zážitky nevznikají rychlým oběhnutím všech důležitých památek, ale že nejvíce vždycky vzpomínám na tyto okamžiky. Na ty minuty, během kterých bych mohla pobíhat po městě jako šílená, ale já je místo toho věnuji prostému sezení a rozjímaní. Koukám se na listy, na budovy, na oblohu.

Magické místo. Nerada se s ním loučím. Neochotně se vracím dolů. 


Ty máš jenom jednoho přítele?

Lesní pěšiny pomalu střídají ulice. Domy mají oprýskanou fasádu, neudržovanou zahradu. Na brance jednoho z nich dokonce visí vlajka Sovětského svazu. Smutná vzpomínka na historii. Přemýšlím nad tím, proč by si ji někdo dobrovolně vyvěsil.

Tato část Sofie na mě působí úplně jinak než jihovýchod, kde jsem bydlela předchozích deset dní. Nejsou tu žádné vysoké socialistické panelové domy. Žádná šeď a beton. Nepořádek a chaos ale panují očividně i tady. Po chodníku se povalují odpadky, místy chybí poklopy na kanálech. Silnice jsou samá díra.

A chaos provází i mé putování. Kdekoli jinde na cestách jsem zatím potřebovala, mobil mi na Google mapách naplánoval trasu včetně MHD. Tady nikoliv. Mapy dokonce ani neukazují autobusové zastávky. Chodím, ptám se lidí, hledám. Když už na nějakou zastávku narazím, jsou všechny jízdní řády v azbuce. A tu neumím.

Vcházím do banky. Zaměstnanci v bance přece musí umět anglicky. Prosím o radu jednu z pracovnic. Když jí říkám, že bydlím na konečné tramvaje číslo pět, ozve se silnější mladík od vedlejšího stolu. „Když počkáš pět minut, mám cestu okolo, hodím tě.“
Je moudré vlézt v Bulharsku k někomu cizímu do auta? Ale chce se mi dál chodit, a ještě víc se ztratit?
Nasedám do orezlé dodávky. „Kolik ti je?“ ptá se. „Dvacet.“
„Aha. A máš přítele?“ Vymýšlím si, že ano. „Jenom jednoho? Jsi mladá a hezká, mohla bys jich mít víc,“ dostávám radu. Rozpačitě se usměji, zatímco si kontroluji, že mi běží v chatu s kamarádkou sdílení mé aktuální polohy.

„Co děláš večer? Můžu tě někam pozvat?“ zve mě na rande a dává mi své telefonní číslo. Říkám, že večer mám něco v plánu s hostitelem (zase lež). Loučíme se, vyskakuji z dodávky. „Hlavně nezapomeň zavolat,“ slyším přes stažené okýnko.  

A vskutku. Volám. Ne jemu, mámě.
Cestování o samotě je super.

Sdílení zážitků s někým dalším je ale ještě o chlup lepší.







Všechny články z Bulharska ZDE

FOTO: Bulharsko / 2 - Plovdiv


Přichází k nám starší chlapík a špatnou angličtinou kombinovanou s ruštinou nám nabízí pomoc s nákupem jízdenek na vlak. Jestli jeho nabídka nakonec nebyla kontraproduktivní, těžko říct. Když jsme konečně po půl hodině měli koupené skoro všechny jízdenky (domluva s naším zachráncem nebyla jednoduchá), zbývaly do odjezdu vlaku dvě minuty. Bulhar řval na prodejčí jízdenek „davaj, davaj“ a hladina adrenalinu začala stoupat.

Běžíme, vlak už téměř odjížděl, když jsme se vyřítili na perón. O pět minut později nám do skupinového chatu přišla otázka: „Kde jste?“. My byli ve vlaku na cestě do Plovdivu, to se však nedalo říci o čtyřčlenné skupince, která bezradně stála na nástupišti.

První dojem z Plovdivu. Pokud bych předtím nestrávila týden v Sofii, asi by se mi chtělo brečet nebo tak něco. Hlavní město a jeho socialistický urbanismus mě ale zocelily natolik, že bych zvládla projít i válečnou zónou bez projevu jakýchkoli emocí.



Ne nadarmo se ale říká nesuď město podle nádraží (že Brno?). S každým krokem směřujícím do centra města se začíná moje prvotní mínění o Plovdivu měnit. Antické stavby – divadlo, stadion, překrásné budovy, kostely, chrámy, mešita. Vše obklopeno vrcholky hor. Vycházíme na jednu z vyhlídek a jsem upřímně nadšená. Velké plus Plovdiv získal i díky své zeměpisné poloze, která jej předurčila k tomu, že v něm za současných meteorologických podmínek nebyl na rozdíl od Sofie sníh.
Přejídáme se. Falafel sendvič za 25 korun a já se právě nacházím v nebi. Bože. Ano. Tohle jsem potřebovala, po těch dnech plných studeného jídla plavajícího v oleji a hranolek, které nekřupou, ale jsou jen tak nějak zvláštním způsobem hnusné.


Cesta zpět do Sofie byla ještě výživnější než ta do Plovdivu. S půlhodinovým předstihem jsme na nádraží a snažíme se získat razítko na zpáteční jízdenku. Připadám si jak na takových těch dětských stezkách, na kterých jste sbírali razítka, abyste potom na konci dostali bonbón a diplom.
Stále moc nechápu proč, ale když si koupíte zpáteční jízdenku, musíte na ní mít potvrzeno, že jste opravdu dorazili. Tato milá hra na Ostře sledované vlaky nešla tak hladce, jak by člověk očekával. Za minutu nám odjíždí vlak. Nikdo nám nerozumí. Utíkáme a prosíme strojvedoucího o slitování. Poslední vlak do Sofie nám nemůže ujet.
S bulharskou velkorysostí nám nakonec věnoval ohromnou jednu minutu času navíc. Když se nakonec všichni sejdeme ve vlaku, průvodčí nám oznamuje, že naše jízdenky nejsou platné a musíme je zaplatit znovu. Opravdu bych vám tu teď chtěla popsat, co se stalo, v čem byl problém, ale ani my, ani bulharští spolucestující moc netušili, proč by naše jízdenky neměly platit.
O čtyřicet minut gestikulací a tlumočení našich požadavků hodnou spolucestující průvodčímu později jsem usnula. Na epická vyvrcholení příběhů jsem mistr, já vím. Probudila jsem se až v Sofii, dozvěděla jsem se, že se celý problém NĚJAK vyřešil (taková řešení problémů mám nejradši) a že jsme nakonec nic navíc platit nemuseli.

Nebýt tedy bulharských vlaků, byl by ten výlet vlastně docela super. Řečí pořadu Prostřeno dávám 5 bodů z 10 za nic moc předkrm, hlavní chod, který se povedl, ale dezert a zábava byly opravdu přešlap.

Další články z Bulharska? TADY

Na začátku března Bulhaři věší tyto náramky na stromy. Nejprve je tedy tři dny nosí a poté náramky zavěsí, zatímco si něco přejí. 
Dejte mi dobré jídlo a já budu spokojená. Funguje to vždycky.
Ahoj




Všechny články z Bulharska ZDE

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také