V Barceloně neprší

Španělské dobrodružství pokračuje, dešťové mraky střídá slunce.

Článek navazuje na V Barceloně prší.

Včera večer jsem si šla přichystat večeři. Vůně, která se nesla celým přízemím, byla neuvěřitelná. Ne však mým dílem, kuchař z našeho hostelu se rozhodl mě zahanbit. A tak jsem si na poslední chvíli na recepci zaplatila večeři, nedalo se odolat. Podávala se paella s garnáty, mušlemi a kalamáry. Abych nezůstala o hladu, byla jsem okolnostmi donucena na chvilku vytáhnout mobil, ač je to ve společnosti a ještě ke všemu při jídle trochu neslušné. Nesuďte mě ale, bez tutoriálu na Youtube bych asi na to, jak se garnáty jí, nepřišla.

Narvaná dvěma večeřemi jsem se dobelhala na pokoj. A snědla jsem ještě jeden čokoládový donut...


Ráno mi trvá vykopat se z postele více než hodinu, teplo vyhřáté postele je zkrátka zrádné ať už je člověk kdekoli. V tomto nerovném boji ale nakonec přecejenom vítězím, oblékám se – tentokrát už do nové bundy a mířím k Park Güell.
Včera jsem byla okolnostmi donucena vylepšit svoji dosavadní výbavu zakoupením deštníku a již zmíněné bundy. Jaká to ale náhoda, že dnes je venku krásně, sluníčko svítí, ptáci zpívají. Nutně potřebuji někoho, kdo mě naučí cestovat, já to zkrátka nezvládám.


Demotivovaná a zklamaná svou osobou (ale rozhodně ne počasím) vystupuji před parkem a těším se, co všechno uvidím. Kromě ikonických „perníkových chaloupek“ nemám nejmenší ponětí, co mě zde ještě čeká. Nakonec v parku trávím několik hodin, procházím se, ztrácím se a zase se nacházím, fotím, volám mámě a sdílím s ní své nadšení, vycházím na kopeček Les treus Creux, volám sestře a sdílím s ní nadšení. Pomalu se stahuji ke vstupu do placené části parku, vstupenka je platná až za hodinu, mám tedy čas na nějaké to jídlo.

Vcházím do první restaurace, kterou vidím, hladová. Legendy praví, že jednoho dne se naučím snídat a nebudu svůj den začínat pozdním obědem. A jelikož má hlad velké oči, přikupuji si k talířku s kalamáry ještě španělskou omeletu.

Už nemám hlad. Je mi špatně, protože jsem se přejedla, do kopce zpět k parku se mi tedy nejde úplně nejlépe. Proklínám naši planetu za to, že na ní existují vyvýšeniny. Kdyby měl celý svět podobný povrch jako Nizozemí, bylo by mi teď krásně.


- Začátek politického okénka
V parku trávím ještě nějaký čas, čekám frontu na fotku, která se mi v závěru ani nepovede a vracím se na hostel. Mezitím konzultuji s přáteli na Messengeru průběžné výsledky prezidentských voleb a doufám, že to nebude o jeden hlas. Vzhledem k tomu, že jsem přiletěla jen na víkend, k volbám na ambasádu do Madridu jsem se nevypravila, jelikož je to zhruba 700 kilometrů daleko.
Tak trochu alibisticky jsem si říkala, že jsem přece roznášela letáky a přesvědčila nějaké nevoliče, takže jsem ten jeden hlas určitě nahnala někde jinde. Pokud někdo máte v plánu vstoupit do politiky, prosím, zasaďte se o možnost volby přes internet
Haló, 21. století, jsi tam?
-        
- Konec politického okénka

Naše země má výhodnou strategickou pozici pro případ globálního oteplování. Až stoupne hladina moře, naše krajina bude ve středu Evropy celkem v pohodě. Do té doby ale vnímám naše místo v srdci Evropy částečně jako nevýhodu. Nemáme moře. To nás odsuzuje k ježdění do Chorvatska, Itálie,… když dostaneme chuť na slanou vodu. A taky nás to odsuzuje k dětinskému jásotu pokaždé, když vidíme vlny. Proto jsem se (v lednu) vydala cca na čtyřkilometrovou procházku na jejímž konci mě čekalo moře. Na koupání samozřejmě počasí není, ale chodit bosa v písku můžu i tak.


Z výsledku této výpravu mám rozporuplné pocity. Chtěla jsem si udělat fotku nohou, které lehce omývá voda. Což je pěkně debilní nápad, když je příliv. Vskutku, mořská voda mi chodidla omyla, stejně tak jako lýtka a stehna. Kdyby aspoň nefoukalo a nebyla zima. A já s sebou neměla jen jedny džíny…
Jo, a tu fotku nakonec nemám.

Ještě než celé vyprávění ukončím, neodpustím si zmínit situaci v Barceloně. Proč? Nedávno zde proběhlo referendum o nezávislosti Katalánska na zbytku Španělska. V ulicích byly v den referenda nepokoje. Když jsem doma řekla, kam letím, mamka se na mě podívala, jestli to myslím vážně. Vždyť to tam nebude bezpečné.


A jak to vypadalo doopravdy? Po celé Barceloně můžete vidět vlajky samostatného Katalánska, lidé s myšlenkou oddělení od Španělska na první pohled sympatizují. Zároveň jsem se ale bavila s místními a svěřili se mi i se svými obavami.
Po této obrovské změně by Katalánsko nebylo součástí Evropské unie, což je problematické hned z několika důvodů. Jedním z nich je například měna, nyní se ve Španělsku platí eurem, čím by se ale platilo v Katalánsku? A co mezinárodní dohody? Jsou tu tedy spekulace o tom, jak moc by toto razantní rozhodnutí bylo ku prospěchu.


Obecně jsem ale neshledala tuto situaci pro turisty jakkoli nebezpečnou a nevidím jediný důvod, proč by se měl člověk bát do této metropole vyrazit (až na kapsáře, ale ti jsou všude, že?).




















V Barceloně prší

Na víkend do Barcelony? Bez rozmyslu kupuji levné letenky a o dva týdny později už sedím v letadle. Bez jakéhokoli plánu přistávám a začínám objevovat. Procházím úzkými barevnými uličkami, ochutnávám místní speciality a vydávám se po stopách architekta Gaudího. Přidáte se ke mně?



Můj laxní přístup k plánování čehokoli se opět projevil v celé své kráse. O mém výletu do Barcelony jsem ještě ráno v den odletu věděla jistě de facto jenom to, že letím do Barcelony.
Takové nepodstatné detaily jako je například přesný čas odletu, jak se dostanu z letiště, kde budu bydlet a podobně, jsem řešila na poslední chvíli.
Co se týče Barcelony samotné, mé znalosti nebyly nijak ohromující. Kromě Gaudího architektury pro mě byla Barcelona velkou neznámou. Vydala jsem se sem totiž jen a pouze proto, že jsem objevila levnou zpáteční letenku (okolo 1100 Kč).

Držím se hesla, že předpověď počasí je pro sraby, proto jsem dala na svoji intuici a vzala si lehčí koženkovou bundu a dokonce i šaty. Letím přece do Španělska.
The Hipstel - skvělé umístění, boží dekorace a super ceny. 

Že jsem se úplně netrefila mi došlo v pátek ráno. Probouzím se v nejvíc hipsterském hotelu pod sluncem (s příhodným jménem the Hipstel). Snídám a hledím z okna, venku prší. Dle mého názoru ve Španělsku prší třeba tak třikrát za rok a já měla to štěstí, že jsem to zrovna vychytala. Za půl hodiny mám jít na walking tour, oblékám se a proklínám svoje „to nebudu řešit, nějak do dopadne,“ které jsem praktikovala při balení.

Katalánské vlajky všude v ulicích Barcelony. 
Mokneme a přitom míjíme nejslavnější Gaudího stavby. Ani průtrž mračen a povodeň by mi můj zážitek nedokázaly zkazit. Velmi milý a vtipný průvodce Pedro - původem z Brazílie, nám sděluje méně i více známá fakta o jednotlivých budovách. Stejně tak nám vypráví i příběh samotného Gaudího.

Geniální stavitel, který opustil svět velmi nešťastným způsobem. Vzezřením připomínal muže bez domova, jednou, když přeházel ulici a nevnímal okolí, srazila ho tramvaj. Ležel na zemi tři hodiny, než se mu dostalo pomoci. Nakonec ho alespoň někdo odvezl do nemocnice pro nejchudší. Přestože Barcelona žila Gaudím, nikdo jej nepoznal. Až za pár dní se přišlo na to, kdo je onen pacient. Gaudí rázně odmítl transport do nejlepší barcelonské nemocnice s tím, že chce zůstat mezi obyčejnými lidmi. Ještě to odpoledne zemřel.



Vracím se na hostel, rychle poobvědvám a vyrážím do muzea Pabla Picassa, o kterém mě včera informovala spolubydlící. Velmi milým překvapením pro mě byla cena vstupného - pro studenty zdarma. Zdarma je celkově moje nejoblíbenější cena, která mi vždy vykouzlí úsměv na tváři. Muzeum je famózní a celkově nabývám dojmu, že Barcelona je rájem pro lidi s uměleckou duší.

Rozhodla jsem se, že zpátky na hostel půjdu pěšky a budu aplikovat moji oblíbenou strategii „přímo za nosem“, tedy že zkrátka půjdu tam, kde se mi to bude líbit, že projdu uličkou, která mě něčím zaujme. Tato metoda objevování nového města mě dovedla do poněkud zvláštně vypadajícího vietnamského krámku se suvenýry a domácími potřebami. Má intuice ale věděla, proč mě sem zavedla. Deštník za 2,50 € je pro mě v tu chvíli vším, co potřebuji ke štěstí. Bez váhání jej kupuji, aniž bych pochybovala o jeho kvalitě, na podobné věci nemám čas.
Moje spása v podobě vietnamského obchodu. 
Dalším náhodným objevem je cukrárna, kde si objednávám churos s horkou čokoládou opět za 2,50 €, což je cena, která vám tak nějak vytáhne eura z peněženky úplně sama. Přejídám se sladkou dobrotou, kterou zapíjím ještě sladším nápojem a představuji si, jak můj život změní cukrovka.
Churros a horká čokoláda. Za mě dobrý. 
Do třetice všeho dobrého se ocitám na široké ulici plné obchodů. Naučila jsem se jedno důležité katalánské slovíčko, které vidím na všech výlohách: rebaixes - slevy. Tato magická formule způsobuje, že si kupuji zimní bundu s kožíškem za pár euro. Problém v podobě absence deštníku a teplé bundy tedy dnešní odpoledne úspěšně vyřešilo.

Cestou domů navštěvuji Carrefour - jedinou prodejnu jídla, kterou jsem zde objevila. Mé sympatie získává červená krabička s obrázkem jakýchsi taštiček plněných rajčaty a tuňákem. Problém je, že nemůžu najít cenu, protože netuším, jak se záhadný pokrm jmenuje. Oslovuji španělskou ženu, která ale nemluví anglicky. A já nemluvím španělsky. Trocha pantomimy ale dokáže přinést porozumění i tam, kde nic jiného nefunguje.

Snažím se ji ohromit alespoň svým „gracias“, kterým jí vyjadřuji svůj vděk. Lidí, kteří mi pomohou s nákupem jídla, si totiž nesmírně vážím.

Sedím v jídelně mého prozatimního hipsterského hnízda, vedle mě pomalu rozmrzá moje večeře a já přemýšlím nad tím, kam zítra vyrazím. V žádném případě ale nechci nic plánovat. Ty nejlepší věci vždy přiházejí s velkou dávkou náhody a chybných kroků.




A teď pár fotek


Dopolední free walking tour









Palau Güell 

Sagrada Familia


Cestou k muzeu Picassa


















A z muzea









Večerní procházka Barcelonou




Pokračování - V Barceloně neprší

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také