Trip Bosanski 1 - hasiči na letišti a orient v Sarajevu

Kam to bude tentokrát? Co zkusit na pár dní Bosnu a Hercegovinu? Navštívíme tři města za tři dny, okusíme radosti i nepříjemnosti bosenské veřejné dopravy a možná to celé i přežijeme.


1. den - Banja Luka 


Zrovna hladké přistání to nebylo. Ale jsme tu. Letadlo se právě dotklo země. Mojí dvacáté navštívené země (bezvýznamné jupí). Vystupujeme a já si připomínám, proč jsem se zařekla, že v létě nebudu jezdit na jih. Vedro. Za zádí letadla stojí hasičské auto. Asi proto, kdyby nám kvůli rozpálené ranveji při dosednutí na zem začala hořet kola. 



Letiště v Banja Luce je takový menší autobusový terminál na českém maloměstě. Chvilku stojíme přímo ve slunečné výhni, protože uvnitř budovy není dost místa pro všechny cestující, kteří čekají na pasovou kontrolu. 

Cvak. Další razítko do pasu a můžeme vyrazit. Dlouho jsme ještě doma hledali, jak se dostat z letiště do centra. Jasně – pěšky by to šlo, ale je to nějakých 20 kilometrů. Nakonec jsme po desítkách minut pátrání a pročítání cestovatelských diskuzí objevili, že by měl jezdit autobus. Nepravidelná linka. Vypravuje ho místní dovolenkový dopravce Smiljic. Našli jsme o tom ale jen jednu drobnou zmínku, lepší tedy ověřit. Psala jsem přímo na jejich FB stránku a překvapivě reagovali. Na moji dlouhosáhlou otázku odpověděli stručným a výstižným: yes!

A skutečně, Smiljic byl přímo před terminálem. Čekala jsem autobus, ale byla to jen větší dodávka Mercedes přitažená z Německa, do které se vejde přibližně 20 lidí. Cesta stála 5 euro. Doporučuji zbytečně se nezdržovat v budově terminálu a raději si ulovit místo. Ono tam stejně nic není. Cesta do centra nám zabrala zhruba 20 minut. Podél silnice visí zásadně srbské vlajky, i když jsme v Bosně. Banja Luka je totiž řekněme „hlavním městem“ autonomní entity - Republiky srbské.

V Banja Luce máme pronajatý apartmán Sami za 20 euro. Pozitivní. Jedná se o poměrně moderní byt, velká manželská postel, všechno čisté a útulné. Samotná Banja Luka je pro mě docela milé překvapení. Ještě dva týdny zpátky jsem nevěděla, že tohle město existuje. Lidé jsou tu milí a nápomocní, památky zajímavé, jídlo dobré a obrovská točená zmrzlina stojí 1 BAM (cca 13 korun). Neříkám, že je to město, kde byste potřebovali strávit týden, ale na jeden letní teplý večer je to tak akorát.




- do Banja Luky jsme letěli z Berlína za zhruba 10 euro. Do Berlína jsme letěli den předem za 125 korun z Brna
- i když by podle ministerstva zahraničních věcí měl stačit jen občanský průkaz, check-in u Ryan airu na občanku udělat nešel

 2. den - Sarajevo

Příliš brzy ráno na to, aby chtěl člověk někam jet. O půl šesté odjíždí vlak z Banja Luky do Sarajeva. Nádraží je celkem na okraji města. Přes den by se člověk prošel, ale ráno je každá minuta spánku k dobru. Voláme si tedy taxi – za zhruba tři eura. Hostitel nám doporučil Patrol Taxi, ale tam s námi ale nemluvil nikdo anglicky, proto jsme si vzali Banjalucki taxi.

Na nádraží to s námi nejprve vypadá bledě. Zatím máme jenom eura, protože jsme s nimi všude ve městě zaplatili. „No euro, no kard,“ striktně říká prodavač jízdenek. A tak v pět ráno hledáme místo, kde si rozměníme. Shodou okolností je vedle nádražní budovy pekárna, která je v tuto brzkou hodinu otevřená. Eura za marky, vyměněno. Ale jedna otázka zůstává. Proč mají sakra teď otevřeno, když tu nikdo není?


Lístek nám vypisuje prodavač ručně. Ještě razítko a můžeme vyrazit. Vlaková doprava je tu fascinující. Zaprvé je poměrně drahá – 21 BAM do Sarajeva nás celkem překvapilo (cca 400 korun). Vlaky jezdí málo a v úplně podivné časy – jeden brzy ráno a pak až navečer. Přitom by tohle měla být nejlepší trať v Bosně. Vlak sám o sobě není špatný – klimatizace, wi-fi, záchod. All you need.

I když je cesta dlouhá jen nějakých 200 kilometrů, trvá věčnost. Nejmodernější vlaková souprava celé Bosny dosahuje místy závratných 75 km/h. Držte si klobouky. Po pěti hodinách cesty vystupujeme v hlavním městě země – v Sarajevu. Zde máme zhruba pět hodin na průzkum, než nám pojede autobus do Mostaru. Na krátkou „povrchní“ procházku by to mělo stačit. 
Po výstupu z vlaku máme čest na nádraží pozorovat historické fresky. Malby s reklamou na Coca Colu už tu totiž budou od dob, kdy bylo nádraží postaveno. 


Blížíme se do centra. Je nám teplo a máme hlad. Jakožto velcí cestovatelé se zájmem o zdejší kuchyni vcházíme do restaurace. Ok, jsme v McDonaldu. Ale funguje tu aplikace, ve které mají slevové kupóny, tak jako v Česku… Špatní cestovatelé. Nu což, říkám to o sobě pořád, že cestovat neumím, překvapení tedy doufám nejste.

Další kroky ale konečně vedou na nejznámější místo - tržnici Baščaršija s fontánou Sebilj. Voní tu káva, bylinky, orient. Jestli si představuji, jak by to podle mě vypadalo třeba v Maroku, tak přesně takhle. V obchůdcích se třpytí nejrůznější misky a náramky. Prodavači hrdě vystavují značkové oblečení, kabelky a šátky od Luis Vuittona, Fendi či Channel. Připadám si jak na Pařížské. A vše tu je jen za zlomek ceny. Skoro by měl jeden podezření, že ten batůžek od Guess za 30 BAM bude tak trochu fejk



Kromě tržnice je ještě zajímavá Gazi Husrev-begova mešita,
kamenný most Latinska ćuprija nebo Katedrála srdce Ježíšova.
  
Tím náš layover v Sarajevu pomalu končí. Přesouváme se do Mostaru. Na cestu si kupujeme pití. Protože chceme teda jednou okusit něco místního, bereme si jakousi kolu jménem Cockta. Radost mi ale nápoj neudělá, když otevřu víčko, prostorem se line vůně lékořice. Nemáme jen tak ledajakou kolu – tahle je bylinková. Vychlazená nechutná nakonec tak špatně, ale být jen o trochu teplejší, dobrovolně zemřu žízní a nebudu svého rozhodnutí nikdy litovat. 

Asi je to vlastně to samé, jako když si u nás cizinci koupí Kofolu. To podle mě taky čekají, že to bude nějaká česká kola. A jaká zrada pak jejich chuťové pohárky čeká! A taky se nám to nezdá, protože my Češi jsme na Kofole odkojení. Stejně tak tady asi Bosňané běžně novorozencům do lahvičky s mlékem přimíchávají dvě odměrky Cockty, aby si zvykli.











Vyražte na Ukrajinu, tip na víkend ve Lvově

Letos jsem měla to štěstí, že už jsem se podruhé podívala na Ukrajinu. Ta země mě neskutečně překvapuje a neuvěřitelně mě baví. Proto bych si pro vás ráda připravila pár článků s tipy i se zážitky z mých cest. Dneska začněme základními informacemi, díky kterým si užijete víkend ve Lvově.

Doprava

Do Lvova můžete buďto letět s nízkonákladovkami z Bratislavy nebo Krakowa, nebo můžete vyrazit autobusem/vlakem.

Za mě můžu doporučit Leo Express. Vlak vyjíždí z Prahy a jede přes Pardubice a Ostravu. V Krakowě na vás bude čekat autobus, který vás doveze až do centra Lvova. Cestou tam počítejte s kontrolou na hranicích, která bývá zhruba dvě hodiny dlouhá. Vyjeli jsme v 19:27 z Ostravy-Svinov a druhý den ráno v osm jsme byli na místě.

 
skvělé místo na nohy v bussiness třídě Leo Expressu

U cesty zpět bych už příště asi zvažovala letadlo. Při přejezdu hranic směrem z Ukrajiny jsou totiž kontroly mnohem přísnější a důkladnější. Čeká vás několikahodinové čekání. My jsme na hranicích strávili s naším autobusem dohromady více než šest hodin. Několikrát budete ukazovat pas a zavazadla, vždy po pár hodinách, takže se ani pořádně nevyspíte, jelikož vás každé dvě hodiny někdo vzbudí.

Co si pamatuju z letiště v Kyjevě, kde jsme byli v únoru, kontrola proběhla úplně stejně jako na jakémkoli jiném letišti a takhle dlouho tam člověk určitě nečeká. Navíc je letadlo mnohem rychlejší.
Cesta zpět autobusem zabrala nějakých 16 hodin. Jela jsem se společností Transtempo, jelikož mi vyhovoval čas odjezdu. Kdybych si ale mohla více vybírat, jela bych asi zase Leo Expressem.

Jediná věc, na kterou si je dobré dát pozor. Můj autobus měl mít podle jízdenky odjezd v 1:00, ale odjeli jsme už v 00:50. Podle jejich jízdního řádu měl autobus skutečně v tento čas odjet. Nechápu tedy, proč na mé jízdence byl čas jiný. Doporučuji si to pohlídat a být raději na místě dřív. Jo a taky jsme měli místenku dva lidé na jedno místo…

Cena:

tam – ze Svinova za 828,- bussiness třída (je od normální dražší jen asi o stovku a stojí to za to, když člověk jede delší vzdálenost, dostanete jídlo, pití a hodně místa na nohy)

zpět – ze Lvova do Brna za 945,- s dopravcem Transtempo

(ceny můžou být o trochu nižší, protože jsem ještě student)

Peníze

Na Ukrajině se platí UAH - ukrajinskými hřivnami. Nevyplatí se vyměnit si v Česku CZK na hřivny kvůli poměrně nevýhodnému kurzu. Lepší je si přivézt na Ukrajinu eura či dolary. Co se týče směny, nemusíte mít strach, že by vás někdo obral tak, jako se tomu děje dost často v pražských směnárnách. Podívejte se před odjezdem na ideální kurz a poté zajděte do směnárny, která bude nabízet co nejbližší sumu. Než směňuji, ukážu směnárníkovi, kolik chci vyměnit a on mi na kalkulačce ukáže, kolik dostanu. Obvykle si ještě směnu přepočítám na kalkulačce v telefonu. Nemám zatím zkušenost, že by částka neodpovídala.

SIM karta

Tento bod možná některé z vás překvapí. Na Ukrajině samozřejmě nefunguje volání, SMS a data za stejné ceny, jako v ČR, jak je tomu u jiných evropských zemí. Proto by se vám zejména internet v mobilu prodražil. Na Ukrajině seženete neomezený internet už za 60 UAH (cca 60 korun, záleží na kurzu). Stačí zajít na pobočku některého z operátorů (Kyivstar, Vodafone,...) nebo si SIM kartu koupit třeba v trafice. Určitě doporučuj.

Kde jíst

Ve Lvově jsme byli ve třech různých restauracích, jednu z nich znám už z Kyjeva, další dvě jsou nový objev.

Puzata Hata

Tohle místo je geniální. Za málo peněz se najíte k prasknutí. Ale co je na tom nejlepší, v Puzatě mají typická ukrajinská jídla. Funguje to tu jako v bufetu, vyberete si předkrm, zákusek, hlavní jídlo, přílohu, všechny talířky si dáte na tác a jdete k pokladně. Ještě se mi nestalo, že bych platila víc než 100 UAH a to jsem si vždycky nabrala všechno, na co jsem měla chuť. Puzata je skvělé místo na snídani i na oběd, ochutnáte tu spoustu místních jídel a budete se sem pořád vracet tak jako já.


Kryivka

Ťukáme na dřevěné nenápadné dveře. Otevírá nám muž ve vojenském oblečení, v ruce zbraň. Čeká. „Slava Ukrajině,“ říkáme heslo. Správně. Míříme kamsi do podzemního bunkru, všude je přítmí, vlastenecké plakáty a vojenské vybavení. Právě se nacházíme v tajné restauraci Kryivka, která se tematicky zaměřuje na Ukrajinu. Ceny za jídlo jsou opět velmi přijatelné a chuťově super. Při východu z bunkru se dostáváme na dvorek s podivnou instalací s autem a dále procházíme obchodem s autentickými suvenýry přímo této restaurace.



The Most Expensive Galician Restaurant

Další zajímavá restaurace o sobě tvrdí, že je nejdražší ve Lvově. Když do ni přicházíte, musíte zaklepat na na první pohled zcela obyčejné dveře. Otevře vám starší pán a vy se ocitnete v celkem prostém malém bytě. Na plotně jsu brambory uvařené ve slupce, v kleci je malý králík. Takhle přece nevypadá drahá restaurace. Když pána přesvědčíte, pustí vás dalšími dveřmi do opravdové restaurace. Ceny jsou zde vysoké, vše v menu stojí desetkrát víc, než je ve Lvově běžné. Proto musíte jednu nulu na konci ceny škrtnout, poté dostanete reálnou cenu, kterou zaplatíte. A rázem už to nevypadá vůbec dramaticky.
Jídlo je skvělé, ale co mě vážně nadchlo, byl záchod. Vypadá totiž jako trůn. TRŮN.


Ubytování

Co se týče ubytování, já jsem jej neřešila, jelikož jsem měla domluvené bydlení mimo Lvov. Každopádně, stejně tak jako všude na Ukrajině, i ve Lvově je ubytování velmi levné. Za noc v hostelu počítejte s částkami začínajícími okolo 200 korun, za 400 korun je možné sehnat i samostatný pokoj pro dva v hostelu, takže jej nebude ani muset s nikým sdílet. Ubytování hledám klasicky přes Booking.com, ale lze se podívat i na Airbnb (za registraci přes TENTO ODKAZ získáš 594 korun na první ubytování), případně zkusit Couchsurfing.



To by za mě bylo zatím vše nejdůležitější pro vaše cesty. V přístím článku už se můžete těšit i na nějaké zážitky ze setkání s místními na ukrajinském venkově nebo z projížďky starou Ladou kamsi do neznáma do lesa. A samozřejmě i na tipy, co vidět ve Lvově.

Aupair - jak se připravit nejen na Island



Pojištění

Vyřiďte si pojištění – krátkodobé platí až 90 dnů vkuse mimo ČR, v případě dlouhodobého pobytu se musíte odhlásit ze zdravotní pojišťovny (pokud si nechcete platit zdravotní v ČR a ještě pojištění v zahraničí). Bez pojištění vyjet nedoporučuji, nikdy nevíte, kdy vás co může potkat.

Drobnosti

Až se vám zasteskne po domově, budete za ni vděční. Za koho? Za malou krabičku vzpomínek. Dejte si do ní fotky rodiny, přátel, vašeho domácího mazlíčka. Pár oblíbených bonbónů, talisman, přívěšek, kamínek pro štěstí, vzkaz od rodičů. Cokoli, co vám vykouzlí úsměv na tváří, když budete mít pocit, že jste na všechno sami.

Dárky

Nezapomeňte přivézt dárky. Poraďte se se známými, kteří mají děti, co jim kupují, když jim chtějí udělat radost. Nebo se zeptejte přímo jejich dětí, co mají rády. Zeptejte se ale i aupair rodiny, jestli nemají děti nějaká omezení – alergie, zákaz sladkostí a podobně. Přivezte i něco rodičům, případně dalším členům domácnosti. Uděláte dobrý dojem, proboříte ledy. Přibalte do kufru jídla, která znáte z domova. Pudink v prášku, sladkosti, flašku nějakého alkoholu, čokoládu, tradiční lokální výrobky (já brala lázeňské oplatky, miletínské modlitbičky, lomnické suchary, hořické trubičky, bělohradské preclíky).

Oblečení

Tady apeluji zejména na dobrodruhy mířící Island. To, že jedete přes léto neznamená, že se nebude hodit nejteplejší zimní bunda, kterou ve skříni vyhrabete. Teploty se výjimečně vyšplhají přes 20°C a vítr zde fouká téměř permanentně. Silný. Nepodceňte to. Vezměte si nepromokavé turistické boty, pláštěnku, termooblečení, rukavice i čepici. Nejedete do Španělska.

Obecně. Vezměte si kvůli váhovému omezení zavazadel nejmenší množství oblečení, se kterým jste schopni vyžít. Dvoje džíny, tepláky a legíny na sport, 4-5 triček, 7 párů ponožek a 7 kusů spodního prádla, 2 podprsenky, mikinu a svetr, formální oblečení. Podle podmínek ve vámi zvolené zemi přibalte i plavky (ty si vezměte i na Island, Islanďané milují bazény a horké prameny), kraťasy, sukně a tílka (ty si naopak asi na Island ani nebalte). Jedny sportovní boty, jedny na turistiku, jedny společenské, s tím byste také měli vystačit.

Možná trochu zvláštní rada. Oblečení berte spíše tmavé. Budete hlídat děti. Věčně upatlané. A bílá trička budete moci po pár praních vyhodit.

Kontakty

Ujistěte se, že máte potřebné kontakty. Vyžádejte si od rodiny kontakt nejen na jednu osobu, ale ideálně na dvě. Mail a hlavně telefon, využijete i Whatsapp, Facebook. Sdílejte vaši letenku s přesným časem příletu. Domluvte se na vyzvednutí na letišti, kde přesně budete čekat a na nějakém poznávacím znamení (barva kufru, bundy) v případě, že by vám nefungoval telefon. Poproste o přesnou adresu, kde byste měli bydlet a nechte ji doma napsanou rodičům.

Pas i občanku

Na Island vám samozřejmě stačí jen občanka. Neriskujte. Nikdy nevíte, co se může stát. Můžete ji ztratit, někde ji nechat. Pro klid v duši mějte s sebou i cestovní pas. Ten si uložte v pokoji na místo, které si zapamatujete a budete mít jistotu, že jej tam najdete, kdykoli by to bylo nutné. Udělejte si pro jistotu i kopie obou dokladů a schovejte je na jiné místo.

Co se ještě může hodit

Rady zejména na Island, kde je to horší s dostupností obchodů. Prověřené tipy, které by vás možná nenapadly.


  • Náhradní telefon – ocenila jsem jej, když mi při stopování zmoknul mobil a přestal fungovat. Měla jsem u sebe v sáčku utěsněný ještě jeden obyčejný náhradní telefon, kterým jsem mohla kontaktovat svoji au-pair rodinu, kde právě jsem a kdy se vrátím.
  • Jedny větší kalhoty – nedělám si srandu. Hodně lidí říká, že po delší době v zahraničí přibere. A pak se vám takový jedny větší džíny ještě sakra hodí.
  • Hygienické potřeby – dámy, oceníte to. Na Islandu dost drahé a těch pár balíčku do zásoby se stopro neztratí.
  • Koření – protože jednou budete chtít rodinu překvapit a uvařit české jídlo. Jenže některé věci na Islandu neseženete nebo to bude drahé. Brala jsem kypřící prášek, prášek do perníku, nějaké obyčejné koření na vaření (na svíčkovou třeba bobkový list, nové koření a celý pepř), ztužovač do šlehačky. Všechno to jsou lehké věci, které ale jako když najdete.


Samozřejmě, že věci jako oblečení a podobné věci nemusíte tolik řešit, když jedete třeba do Anglie. Tam si asi naopak nakoupíte a věci z domu vyhodíte. Na Islandu je ale vše jinak. Pokud budete bydlet na farmě daleko od všeho, nové oblečení (ale v podstatě cokoli), seženete těžko. Velké obchody s oblečením, které nestojí tisíce, najdete hlavně ve větších městech a samozřejmě v Reykjaviku.


Přečtěte si i přechozí článek Než se stanete au-pair, položte si tyto otázky anebo se začtěte do článků o mém islandském dobrdružství.


Neumím cestovat. A zvykla jsem si


Občas prostě zjistíte, že nejste dobří ve věcech, které vás baví. Můžete potom buďto s daným koníčkem přestat, nebo se s tím smířit. A já se tak nějak smířila s tím, že neumím cestovat.




Od té doby, co jsem zadaná, sama moc necestuji. Říkala jsem si tedy, že mi třídenní výlet do Varšavy jenom prospěje. Naposledy jsem byla sama před rokem na stáži v Bruselu, přičemž jsem se zatoulala i do Lucemburska, Rotterdamu a Paříže. A pokaždé se mi povedlo něco zkazit. Takže se mi vlastně pokaždé něco nepovedlo.

V Bruselu jsem hned první den na vrátnici Evropského parlamentu nechala pas. Naštěstí se ke mně vrátil, ale ani bych o tom nevěděla, kdyby mi to pán na recepci našeho oddělení neřekl. Když jsem mu hlásila své jméno, ihned zpozorněl.
„To jste vy?“ zeptal se a já se cítila jako celebrita, kterou někdo poznal na ulici.
„Nechala jste si na security pas,“ dodal a značně mi zkazil radost.

Po cestě do Lucemburska jsem zjistila, že můj hostitel přes Couchsurfing asi bude trochu podivný a nechtěla jsem k němu jet. Ještě chvíli před příjezdem do Lucemburku jsem nevěděla, kde budu bydlet. A na super drahé hostely jsem neměla peníze. Nakonec se mi na poslední chvíli ozval skvělý člověk se silným lidským příběhem a milovník focení. Win.

V Paříži jsem opět bydlela přes Couchsurfing. Večer mě na místo doprovodil hostitel, takže jsem nikde neměla napsanou adresu. A ráno jsem si zvesela vyrazila do města. Jo aha. Ale kde bydlím? Ptala jsem se sama sebe o půlnoci, zatímco jsem stála na zastávce kdesi na periferii. To byl jediný záchytný bod. Ráno jsem tam nastupovala. Ale kudy jsem přišla?

Mobil 1 % baterky. Píšu hostiteli, že kdybych náhodou nepřišla a on to četl, potkáme se v jednu ráno na zastávce.


A tak jsem bloudila pozdně večerními ulicemi, mobil se vybil. Nakonec jsem si vzpomněla, že jsem si ráno fotila (na foťák) dům nedaleko mého útočiště, protože se mi líbil. A začala jsem hledat podle fotky. Krátce před jednou hodinou nacházím dům z oné fotky a po chvilce i moje ubytování.

Druhý den jsem vyrazila na autobus a až před odjezdem jsem si přečetla, že mě neodbaví, pokud si nevytisknu jízdenku. Jo aha. A kde. Na okraji Paříže, kde jsou jen klasické obchody a copy centra mají o víkendu zavřeno.Nakonec jsem udělala smutná očka na prodejce v autoservisu, který mi sice nerozuměl, ale dokázali jsme se přece jenom nějak domluvit. Jízdenka vytištěná, problém zažehnán.

Do Rotterdamu jsem vyrazila a zapomněla jsem si v Bruselu kreditku. V peněžence 20 euro. Nejprve jsem málem platila pokutu. Měla jsem sice měsíční jízdenku na MHD, ta ale neplatila na vlak, kterým jsem jela z bytu na autobusové nádraží. A to jsem nevěděla. Původně jsem měla platit pár desítek euro, nakonec to ale průvodčí nechal být a jen jsem si musela koupit normální jízdenku. A z mé šibeniční částky 20 euro zase trochu ubylo. Rotterdam byl tedy ve znamení šetření, i tak jsem si dokázala ve výprodeji koupit halenku a ještě mi 55 centů zůstalo.

Když jsem byla ještě rok předtím v létě 2017 na Islandu, jednou jsem při stopování napsala mamce SMS: „Ahoj mami, stopuju. Jsem zavřená vzadu v dodávce. Pokud se ti do 40 minut neozvu, něco je špatně.“ Auto, kterým jsem jela, totiž asi po patnácti minutách odbočilo z domluvené trasy kamsi doprostřed ničeho.  Nervózní jsem byla, ne že ne. Po půl hodině zastavujeme. Dveře se otevírají.
„Jsme tady,“ řekl Turek a ukázal na jakýsi kemp.

Kemp, jehož jméno se velmi podobalo názvu mého kempu. A tak jsem zjistila, že jsme si jen blbě rozuměli. Odvezl mě zpátky k hlavní silnici a já za doprovodu silného deště stopovala dál.

A takhle bych mohla pokračovat hodinu. V Bulharsku jsem tak věrohodně ukápla slzu, že jsem unikla pokutě za nechtěnou jízdu načerno a v Norsku jsem spadla tak blbě do příkopu, že jsem den nemohla chodit a doteď mám na stehně jednu jizvu vedle druhé.

A teď jsem zase na cestě. Vyrážela bych zítra s vědomím, že zase něco podělám. Počkat, jak jako jsem na cestě a vyrážela bych zítra? To se má následovně.

Já jsem samozřejmě věděla, kdy můj vlak odjíždí. Ale zhruba tak týden před odjezdem jsem si, nevím proč, vsugerovala, že je vše o den posunuté dozadu. Asi za to mohlo to, že jsem se blbě podívala na jízdenku. Vedle místa, kam jedu, je na jízdence i datum. Není to ale datum odjezdu, ale datum platnosti. A to je vždy o jeden den víc. Místo 11. června jsem teda měla odjet už dnes 10. června.

Ráno mi píše kamarádka. Prý kdy jedu do té Varšavy, když si chci ještě zařídit věci na fakultě. Jak jako, kdy jedu, divím se. A dívám se ještě jednou pořádně na jízdenku. Můj vlak odjíždí zhruba za hodinu a půl. Ale z Pardubic. A já jsem v Brně. Naštěstí onen vlak jede přes Olomouc. Tam už se dostanu. Snad. Rychle si balím. A rychle myslím tak, že během deseti minut naházím do batohu vše, co bych mohla potřebovat. Včetně plechovky mandarinek, protože nic moc jiného na bytě k jídlu nemám. Svačinu jsem si měla chystat až zítra, žejo. Vlak v Olomouci zázrakem stihnu, včetně proměnění pár drobných na zloté. Aspoň něco se povedlo.

Ve vlaku wi-fi spíš nefunguje. Vlastně vůbec. A data se mi přes většinu území Polska nechytají, občas nějaké to 3G. Což bych přežila, kdybych měla alespoň zařízené ubytování. Hodinu do příjezdu se mi podařilo zabookovat hostel a vypadá to, že pro dnešek už je zase všem průšvihům konec.

Co z toho vyplývá. Buďto bych neměla cestovat vůbec anebo jenom s přítelem, který za mě všechno žehlí a plánuje. No ale, nebyla by to v závěru docela nuda?




Než se stanete au-pair, položte si tyto otázky

Uvažujete o tom, že byste chtěli rok/léto/měsíc strávit v zahraničí jako au-pair? Než odjedete, položte si následující otázky.



  • Otázky pro začátek

Je důležité si vše ujasnit předem. 
Když začnete hledat brzy, můžete si pak dovolit luxus v podobě odmítání nabídek. Nejprve se držte přesně své představy, až když vám bude zbývat málo času a vy budete stále bez rodiny, je už čas přistoupit na kompromisy.

Například já, nejprve jsem chtěla jedině do Berlína - z toho se nakonec staly všechny německy mluvící země a severské země. A skončila jsem na Islandu.

Nejdůležitější otázky

  • 1) Jaká země? 

Než vůbec začnete s hledáním, je dobré si uvědomit, do jaké země vlastně chcete. Vydržíte letní horka na jihu, třeba ve Španělsku nebo tuhou islandskou zimu? 
Každá země má jiné zvyklosti, jiný styl života. Zkuste si zjistit alespoň základní informace o životě v dané zemi. 

  • 2) Město/vesnice/samota?


Protože je obrovský rozdíl mezi životem v Berlíně a mezi životem na islandské farmě. Jste zvyklí na město, desítky obchodů a restaurací? Dokážete se toho vzdát a žít kilometry daleko od všech těchto - pro vás úplně běžných - věcí? A naopak, žijete na vesnici, jste si jisti, že vydržíte ve velkoměstě mimo jakoukoli přírodu a klid?


  • 3) Jaký jazyk?

Zvažte, jakým jazykem budete mluvit. Chcete si zlepšit angličtinu nebo němčinu? Nebo se i chcete naučit nový jazyk?
Já osobně jsem původně chtěla do německy mluvící země. No nakonec jsem byla na Islandu. S rodinou jsem mluvila anglicky a snažila jsem se naučit se islandsky.

Občas jsem mívala pocit, že umím německy lépe než anglicky, takže jsem asi potřebovala začít se více věnovat i angličtině. A ta islandština byl takový příjemný bonus. Asi k ničemu, ale nikdy nevíte, kdy se před ostatními lidmi budete moci vytáhnout s tím, že umíte takto netradiční jazyk (i kdyby pár frází).

  • 4) Kolik dětí a jak staré?

Víte, jak se postarat o dva roky staré dítě? Dokážete usměrnit puberťáka? Každý věk má své pro i proti. Malé dítě si s vámi moc nepopovídá. A dvanáctiletá slečna vás zase může mít úplně na háku (obzvlášť já - se svými 154 cm - bych asi moc respektu ani nevzbuzovala) 

  • 5) Na jak dlouho?

Moje zkušenost trvala tři měsíce a osobně vím, že to bylo dostačující. Někomu se může začít stýskat po domově už za týden, někdo si na rodinu a přátele pořádně vzpomene až za pár měsíců, každý jsme jiný. Zvažte, zda-li chcete odjet jen na prázdniny, na semestr nebo rovnou na celý rok a delší dobu. Vše bude mít své plusy i mínusy. Nejlépe se hledají pozice na rok, rodiny jsou radši, když si jejich dítě nemusí stále zvykat na někoho nového. 

Krátkodobé pobyty nejsou tak obvyklé, většinou je nabízí rodiny, které mezi odjezdem staré a příjezdem nové aupair nemají hlídaní. Za kratší dobu se nemusíte pořádně stihnout spřátelit s dětmi, které hlídáte, a nevytvoří si k vám úplně silné pouto. Nemusíte pořádně zažít kulturu, naučit se jazyk. Kratší doba ale zase ideálně vyplní čas mezi maturitou a začátkem vysoké školy, kdy se možná mnoho mladých lidí hledá a osamostatňuje.



V příštím článku vám poradím, co vše si před odjezdem vyřídit a jak se na odjezd připravit.

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také