FOTO: 17. listopadu v Brně

Chtěla bych vám předat trochu atmosféry, která na dnes 17. listopadu panovala na náměstí Svobody v Brně. Nejprve jsem se zúčastnila akce Brněnský sedmnáctý, následně lampionového průvodu.

Velmi mě potěšilo, že se sešlo celkem dost lidí, přestože pršelo a byla zima. Byli spolu a věřili, že to, že přišli, má smysl. Děti a dospělí, studenti a senioři,... všichni u jednoho pódia. Nad jejich hlavami vlály české vlajky a v uších jim zněla Modlitba pro Martu.

Rozhodla jsem se, že vyrazím i s foťákem a pokusím se o nějakou minireportáž. Pak jsem ale zjistila, že jsem si doma (200 km daleko) zapomněla externí blesk. Jednou někde zapomenu sebe. Takže jsem byla odkázaná na nízkou clonu a vysoké ISO (šum, šum, šum). 

V závěru jsem možná ráda, že jsem ten blesk neměla. Reportáž jako ze žurnálu rozhodně nevznikla, ale aspoň jsem si zkusila něco trochu jiného. Spíše než technická dokonalost příběhy a momenty. 

Chci s vámi sdílet další z krásných okamžiků, které v Brně posledních pár týdnů prožívám.

DOMA



Moje milá země, mám tě ráda. A od té doby, co jsem se vrátila po čtvrt roce z Islandu, už vím, že jsi ta nejkrásnější široko daleko.

Už před odjezdem jsem byla hrdá na to, že pocházím z Česka. A čím více objevuji jiná místa, tím více se utvrzuji v tom, že doma je nejlépe. Baví mě poznávat a rozšiřovat si obzory, ale také mě baví se vracet tam, odkud jsem přišla.

Česká republika je nádherná. Tolik různých míst. Hory, lesy, řeky, města, kopce. Uvědomuji si, jaké poklady máme všude kolem sebe. Můžete se vydat kamkoli a vždy najdete něco, co vám vyrazí dech. Domov ale nejsou jenom konkrétní místa a věci. Jsou to všechny ty milé maličkosti a radosti, které se mi vybaví, když se slovo domov řekne.

Domov je svíčková se šesti, která provoní celý dům. Domov jsou večerky, kde seženete měkký chleba s křupavou kůrkou i půl hodinu před zavíračkou a ještě prohodíte pár slov s prodavačkou. Domov jsou všichni ti lidé, které potkáte ve vlaku a se kterými si začnete povídat. Domov je vůně jara, příjemný letní vítr ve vlasech, procházky podzimním deštěm a zimní odpoledne strávená s horkým čajem a napínavou knížkou. Domov jsou usměvaví stánkaři na trzích, kteří prodávají ta nejšťavnatější jablka.


Domov jsou tisíce příhod a vzpomínek. Jsem přesvědčená o tom, že pár následujících let budu trávit velkou část svého života za hranicemi. Že budu poznávat, že budu hledat nové cesty světem, že budu snít o své budoucnosti, že budu chtít zkusit všechno, co mi život nabídne. Ale jednu věc vím jistě. Doma budu vždycky jenom v Česku. Nedokázala bych svoji vlast opustit definitivně, ať už by se zde dělo cokoli. Je tu se mnou a já tu jsem s ní. Na rozcestí možná někdy zvolím cestu opačným směrem, vždy ale budu vědět, že oklikou mířím domů.

Domů do Česka, do Podkrkonoší, do Českého ráje, do mého rodného města. Za mojí rodinou, za přáteli, za lidmi, kteří při mně stojí a podporují mě. Upřímně. Mám štěstí. A přes všechny chmury podzimních dní vím, že víc už si nemůžu přát.









Stadion bez gólů // Opuštěné Brno

Opuštěné Brno je jednosemestrový fotoprojekt, který se zaměřuje na nevyužívané stavby a místa Brna. Pomocí fotografií se snažím vyprávět příběhy domů, ve kterých již někdo nebydlí, škol, ve kterých se už léta nevyučuje, či továren, pivovarů a dalších míst, která si pomalu příroda bere zpět.


Chvilku po druhé hodině už jsem měla odvoleno, hřeb dne tedy byl za mnou. Co ale budu dělat dál? Mohla jsem propadat depresím z očekávaných výsledků voleb, jíst nebo vyrazit ven. Zvolila jsem kupodivu třetí možnost. V mé složce s plánovanými lokalitami pro projekt Opuštěné Brno čekal bývalý fotbalový stadion. Nasedám do autobusu a po skoro hodině cesty (ať žijí zácpy), jsem konečně na místě.


V 60. - 70. letech největší stadion naší země s kapacitou 50 000 diváků. V letech 1977 a 1978 zde dokonce Zbrojovka získala titul. Atmosféra tu musela být ohromující, tisíce lidí bouřlivě fandících svému týmu. To je ale minulost. Stadion postupně přestal vyhovovat požadavkům až se nakonec fotbalový tým přestěhoval do jiného stadionu na Králově poli. 
Je rok 2017, zábradlí rezne,  mech a plevel pomalu pohlcují tribuny.



Dostat se dovnitř nebylo zase tak těžké. A nejsem tu ostatně sama. Na protější straně vidím skupinku lidí, kteří sem přišli strávit prosluněné odpoledne. Uklidňuje mě to, protože nabývám dojmu, že se tu asi moc neřeší, když se někdo na stadion vkrade.

Na urbexu v Brně mě baví to, že je tu spoustu svým způsobem speciálních míst. Už to nejsou jen normální rodinné domy. Je to vlakové a autobusové nádraží, je to fotbalový stadion. 




Prohlížím si opuštěné tribuny. Kde jsou lidé? Kde jsou fanoušci? Kde je život? Diváci zápasu dnes zůstali doma. Stromy a plevel vystřídaly lidské obecenstvo, i ta skupinka, která se tu ještě před pár okamžiky slunila, už odešla. Koho by také bavil zápas bez jediného gólu.

Prázdné sedačky sledují boj stavby s časem a přírodou. Bez platné vstupenky jsem se vetřela do jejich společnosti. 



Doufám, že se neurazí, když si užiji svoji chvilku slávy, scházím dolů na trávník. Zvláštní pocit, stát uprostřed hřiště - sama. Nemám spoluhráče ani soupeře. Jedinými živými dušemi, které tu teď jsou se mnou, jsou dva právě příchozí mladí lidé - pár - sedající si blízko hornímu okraji stadionu. Očividně jsem ale tím posledním, co je zajímá...

Prolézám okny, dírami v mřížích, zkrátka chci vidět všechno, co si říká o to, aby bylo viděno. Kromě spousty hadrů a odpadků - zřejmě po bezdomovcích, ale nic moc neobjevuji. Pomalu zapadá slunce.  Zamilovaná dvojice se vytrácí s mizejícími paprsky. 

Ještě si obcházím ochoz stadionu. Bývalé záchody,  bufet, vchody na horní tribuny. 



Začíná se stmívat, asi bych měla jít. Pokouším se najít nějaký východ, ale vše je obehnané vysokým plotem. Nezbývá, než se vrátit na druhou stranu a odejít stejnou cestou, kterou jsem přišla.

V dálce slyším houkat policejní auto. Rozhlížím se a podlézám zábradlí. Jede stoprocentně sem. Sbíhám dolů k silnici, o pár vteřin později přijíždí ono auto. A zastavuje. Dveře spolujezdce se otevírají. Pár metrů ode mě. Snažím se vzbudit dojem, že jdu jen okolo. Že jsem na žádném stadionu nebyla. 



Míjím je, s předstíraným sebevědomím, a neohlížím se. Stále tam stojí.
Dveře se ale po chvilce zavřely, motor nastartoval. Projíždějí, poměrně pomalu. Periferně je sleduji, pak mizí v dálce. Příběh má tedy šťastný konec. Můj určitě.

A co stadion? Ani ten nemusí ztrácet naděje. Právě zde probíhá rekonstrukce, nový stadion by měl stát do roku 2021 a měl by pojmout zhruba 30 000 diváků.  Stejně tak, jako například vila v Hořicích, se i toto místo dočkalo druhé šance. Sice už nebude rájem pro lidi, kteří dělají urbex, za to mu ale lidské ruce znovu vdechnou život, a takových happyendů si alespoň já opravdu cením.










Líbil se vám článek? Více urbexu najdete zde URBEX


zdroje:

http://www.fczbrno.cz/zobraz.asp?t=klub-stadion-historie-stadionu
http://www.blesk.cz/clanek/regiony-brno-brno-zpravy/488245/stadion-jaky-cesko-nevidelo-brno-postavi-novy-fotbalovy-stanek-za-dve-miliardy.html
https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/luzanky-bezi-podle-planu-do-konce-roku-2018-bude-stavebni-povoleni-veri-fiser-20170604.html

Hřbitov vlaků // Opuštěné Brno

Opuštěné Brno je jednosemestrový fotoprojekt, který se zaměřuje na nevyužívané stavby a místa Brna. Pomocí fotografií se snažím vyprávět příběhy domů, ve kterých již někdo nebydlí, škol, ve kterých se už léta nevyučuje, či továren, pivovarů a dalších míst, která si pomalu příroda bere zpět.


Místo I. – Hřbitov vlaků

V současnosti druhé nejstarší brněnské nádraží bylo zprovozněno již v roce 1856. Nedlouho poté bylo využíváno jen jako nádraží pro nákladní vlaky. Sem tam se účel nádraží ještě změnil. Osobní vlaky odsud znovu jezdily například za dob první republiky - do Střelic na Jihlavu nebo do Moravské Bránice. 

Cestující se sem ale od té doby ještě párkrát vrátili. Naposledy v létě 2017, kdy zde kvůli výluce zastavovaly dálkové vlaky, které nemohly pokračovat na Hlavní nádraží. Jinak je ale využíváno jen nákladními vlaky a jako místo, kde jsou odstaveny staré soupravy. 

Zajímá vás, jak to na hřbitově vlaků vypadá dnes? Vezmu vás na prohlídku.

Tvař se sebevědomě

Přicházíme na staré nádraží, počasí se střídá každou půlhodinu, máme tedy štěstí, že zrovna neprší. Trochu mě znepokojuje, že je zde poměrně hodně aut, vypadá to, že jsou zde nějaké sklady. Volím tedy strategii: tvař se, že víš, co děláš a že víš, kam jdeš. Když totiž vypadáte dostatečně sebevědomě a přesvědčivě, je velká šance, že vás nikdo nevyhodí.
A nevyhodil.


Malé, velké, dřevěné,...

Vidím první odstavené vlaky, být odborníkem, asi bych je i dokázala přesně identifikovat. Místo toho je jen rozděluji na velké a malé, staré a nové, barevné a tmavé. (Stejně tak rozděluje moje kamarádka i auta.)

Postupně mířím více a více dozadu, kde na mě čekají další lokomotivy a vagóny. Představuji si svého synovce. Miluje vlaky. Pravděpodobně by tu teď pobíhal a svoji dětskou radostí oživil celý prostor.
Nadšeně by ukazoval na jednotlivé vlaky. Musím ho sem někdy vzít.


Pesimistická budoucnost

Lezu do prvního vagónu. Mrzí mě, že interiér se nezachoval, žádné sedačky, stolky, odpadkové koše. Jen pár nepotřebných věcí v rohu a pár cedulek na zdi. Rez, prach, ztrouchnivělé dřevo a odlupující se barva. Desítky let sloužil a teď přišel konec, je patrné, že do provozu už se asi nikdy nevrátí.


Street artová galerie

A není sám. Ne nadarmo se celému místu přezdívá hřbitov vlaků. Odhaduji, že zde odpočívá na třicet vozů, déšť smývá jejich dávnou slávu. Jejich ozdobou se stávají graffiti, nejrůznější citáty a hesla. Skoro jako kdybych se procházela hodně neobvyklou street artovou galerií. Zvláštní, líbí se mi.


Zlomené srdce milovníků vlaků

Pro nadšence do vlaků toto místo musí mít hodně smutnou atmosféru. Fascinující, ale bolestivou. Dokážu si to vztáhnout na sebe. Vidět vrakoviště plné veteránů, au - to mi láme srdce.

Teď jsem ale více nezávislý pozorovatel a sice přemýšlím nad tím, jaká je to škoda, na druhou stranu mě to místo baví. Zatím jsem v rámci mých urbexových výletů vídala jen opuštěné domy. Ale opuštěné vlaky? Nikdy. Je to pro mě něco nového, něco zvláštního a hrozně neobvyklého. Chátrající stavby, těch můžete potkat na každém kilometru několik. Kolik jste ale prozkoumali nádraží? A kolik lokomotiv?


Déšť, který smývá vzpomínky

Začíná pršet, zase. Další hřebík do rakve všech těch překrásných strojů. Další připomínka toho, že nic není věčné, že rez postupně pohltí velkolepé obry, kteří čekají, co s nimi bude. Přála bych jim, aby si je rozebraly nadšenci, aby stály v muzeích, aby o ně někdo s láskou pečoval. Přála bych jim, aby se mohly pyšnit zářivým novým lakem, voňavými koženými sedačkami a dřevem.
Pomalu mizí v dálce, krápání se změnilo na liják, liják, který smývá vzpomínky.

Vzpomínky na toto místo mi ale nevezme.














zdroje:
http://druhebrno.smerem.cz/tema/Brno%20doln%C3%AD%20n%C3%A1dra%C5%BE%C3%AD%20(%C5%BEst)
https://brno.idnes.cz/vlakova-vyluka-nadrazi-brno-d1k-/brno-zpravy.aspx?c=A170602_2330130_brno-zpravy_krut

Líbil se vám článek? Více urbexu najdete zde URBEX

Mlýn uprostřed hlubokého lesa

Opět na urbexu. Tentokrát jsme navštívily Josifkův mlýn hluboko v lesích. A kdyby k domu nepřijelo terénní auto, které nás při prohlídce vyrušilo, byl by to celkem pohodový výlet.


V hlubokých lesích severně od jedné vesničky na Trutnovsku se nachází starý cihlový mlýn. První zmínka o tomto pozemku v matrice je z roku 1787, nevlastnil jej v té době ale mlynář nýbrž zahradník. Později zde stál mlýn a koncem 19. století hájovna s pilou. V roce 1938 byla budova přestavěna na zděnou - jak ji můžete vidět i dnes - měla dokonce i turbínu vyrábějící proud.

Po smrti majitele začala budova chátrat. Rozpadá se na dvě poloviny, proto je stažena ocelovými lany, které ji drží jakž takž pohromadě. V jedné místnosti je i propadlý strop. Stavební povolení z roku 2012 vylepené na okně dává najevo, že tento dům by ještě nemusel být úplně odepsaný. Jsou zde patrné snahy o rekonstrukci, zejména betonová přístavba hned vedle budovy. Tím ale výčet oprav končí.

Celé to začalo celkem spontánně. Píši Barče, jestli by se jí nechtělo na urbex. Našla jsem totiž pár zajímavých mlýnů, které nejsou úplně daleko. Za hodinu vyrážíme.

Beru i obrovské klobouky, mohly by se hodit na focení. No nakonec mají trochu jiné využití. Pokud chcete jít na urbex na podzim, nechoďte do lesa. Nebo si vezměte košík. Jedna houba vedle druhé, to tady nesmíme nechat. Pokrývky hlavy, brašna od foťáku a pouzdro od stativu se tak proměnily v improvizované košíky.

Překračujeme již druhou řeku a konečně vidíme mezi stromy prosvítající obrysy domu. Máme ho!
Nahlížíme dovnitř otevřenými dveřmi, zaráží nás, že schodiště a první patro je žlutě nasvícené. Přece tady nikdo nebydlí, ne? Vždyť se to rozpadá. Pro jistotu si chci dům obejít a zjistit, jestli odněkud nepůjde vidět víc. Bohužel. Tak to prostě riskneme.



Ruku v ruce zase bojujeme se strachem a překračujeme práh domácnosti, do které nás nikdo nepozval. Stále nechápu, proč zrovna my dvě děláme urbex. My, které se bojíme úplně všeho a slova jako nebojácné, odvážné a statečné nás rozhodně nevystihují.

Prohlížíme první podlaží, je tu pár místností, záchod, sem tam nějaký kus nábytku, šuplík s léky a pár zbytků potravin. Trochu nás děsí fakt, že dům na tom není, co se statiky týče, úplně v pořádku. Strop je rozpůlený, jedna místnost je zasypaná. Mohutný dřevěný stůl a starý a špinavý gauč vykukující zpod trosek nám naznačují, že zde býval obývací pokoj. Teď už si zde asi nikdo odpolední kávu nedá.


Ono žluté světlo pak pocházelo ze žlutého okna v prvním patře, do kterého zrovna pralo slunce. Záhada vysvětlena.


Stoupám po schodišti, u posledního schodu je opět puklina. Nahlížím tedy do dalších pokojů jen z tohoto místa, tak nějak domu nevěřím, že by mě společně s celým horním patrem neposlal na věčné časy. To víte, známe se jen pár minut, nemám k němu ještě takovou důvěru. A taky se mám ráda. Kousek ode mě je nataženo jedno ze dvou silných ocelových lan. Prochází okny a stahuje dům, aby se nerozdělil na dvě části jako Titanic.

Vracím se dolů a mám opravdu nutkavou potřebu odejít. Hned. Opouštíme stavbu a ještě fotíme nějaké šílenosti se třpytkami a dýmovnicemi. Jsem na řadě, mám vymyšlenou fotku, kamarádka obsluhuje foťák a já jen čekám na povel, abych zapálila další dýmovnici. Už skoro vytahují sirku, když tu najednou slyšíme auto. Jede k nám. 


Beru dýmovnici, balím věci. Vyměňuji paměťovku ve foťáku, to pro případ, že bych někomu musela ukazovat, že opravdu žádné fotky zevnitř nemám, že jsme akorát přišly. Signál tu samozřejmě není. Auto zaparkovalo za budovou a dlouho se nic nedělo. Nenápadně opouštíme místo a já jen čekám, kdy na nás někdo vyletí. Možná nás ale neviděli.

I tak nezastavujeme. Přemýšlím, proč se zrovna teď někdo přijel. Po hodně špatné lesní cestě doprostřed ničeho. Již v čím dál větší dálce slyšíme hlasy, štěkot psa a vážně hodně divné rány. Neříkám, že bez všech těch hub by se mi neprchalo lépe, vrátit bez nich se ale nemůžu, máma z nich bude mít takovou radost.

Jestli se vrátím domů...












Líbil se vám článek? Více urbexu najdete zde URBEX

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také