Au-pair na Islandu - na co se připravit

Au-pair jsem si vždy představovala jako slečnu, která se stará o děti, přitom si odpoledne stihne odskočit na kafe s kamarádkami, chodí na nákupy do Primarku a o víkendech jezdí na výlety. Až jsem si říkala, že více holčičí práce neexistuje. Island mi ale ukázal, že je to trochu jinak.


Pokud se chystáte na Island jako au-pair nebo vás jen zajímá, jak to tu vlastně probíhá, čtěte.
Vypadá to jako dream job, být na Islandu a ještě za to dostávat zaplaceno. Jak je to ale ve skutečnosti?

Na Islandu se de facto můžete dostat do dvou situací - buďto budete pracovat ve městě anebo na farmě. Já jsem necelé tři měsíce strávila druhou variantou.

Nebudu se s tím mazat a napíšu to upřímně, jak jsem to zažila a jak to možná zažijete i vy. S tím dobrým i s tím špatným.

Budoucí au-pair na farmě by se měla připravit na následující:



Budete mít pocit, že jste se zasekli. Všechno a všichni jsou daleko. Já například bydlím dva kilometry od nejbližší farmy a dvacet minut autem od malého města. Kamarády tu nemám, nikdo tu v okolí není, kromě Jirky, který je z Čech , pracuje na farmě 40 minut ode mě a občas vyrazíme na výlet. Bude mnohem těžší se ve volném čase nějak zabavit, nemůžete si dojít na kafe nebo jen na procházku městem. Můžete se jít projít k řece a zase zpátky, ale to vás taky nebude bavit věčně.


Není. Nebo jinak. Vlaky tu nejsou vůbec a autobusy jsou drahé. Hodně drahé. Připravte se, že za pár desítek kilometrů zaplatíte stovky - na české koruny. Například já bych dala za 200 km do Reykjavíku přes 1500 kč jen tam. A ještě ke všemu bych se musela dostat do onoho 20 minut vzdáleného města na zastávku.


V návaznosti na předchozí bod. Na autobusy jsem se vykašlala. A tady se přesně rozpadá typická představa o au-pair. Čekala jsem vše, ale že budu stopovat? Určitě ne. Zdálo se mi, že nemám na vybranou. Nechtěla jsem být celou dobu jen zaseknutá na farmě, musela jsem proto začít stopovat. Do města se zastávkou bych se stejně nějak musela dostat a autobus je předražený a navíc jezdí jen dvěma směry. (Tím myslím, že všechny vaše výlety by směřovaly buďto do Reykjavíku nebo Akureyri, jinam by to šlo velmi těžko.)


Pokud nejíte maso, zvažte, jestli na Island chcete. Já mám štěstí, že se na mě na farmě berou ohledy a moje mamka mi kupuje vegetariánské karbanátky apod. Pokud ale máte třeba i problém s tím, že někdo maso jí, asi tu neuspějete. Protože obzvlášť na farmách se maso jí ve velkém. A to nejenom to, na které jsme zvyklí, ale i jehňata, telata, hříbata, koně. 

A i pokud maso jíte, je dobré si předem ujasnit, jestli vám třeba nevadí sníst koně apod. Pokud ano, dejte o tom rodině také vědět, jim to nepřijde jako něco výjimečného a nenapadne je vás například varovat, že to koňské maso je. (To píšu jen proto, že i když jsem ještě maso normálně jedla, nikdy bych nesnědla nic jiného než kuřecí, vepřové a ryby a předpokládám, že je nás více, kdo bychom nikdy koně nesnědli.)


Týdně dostanete kapesné, na naše zhruba 2500 korun. To není špatné, když nemusíte platit nájem a stravu, jen si tak bezstarostně žijete. Ale. Už i ty ceny autobusů vám asi napověděli, že tady bude všechno dražší. Když se budete chtít na víkend někam vydat, ceny ubytování vás zabolí. Za noc je normální zaplatit 2000 za osobu. Takže byste týden pracovali abyste si mohli dovolit jednou někde přespat.
Je tu opět levnější varianta, pokud nejste z hedvábí. Spaní ve stanu a pod širákem, popřípadě Couchsurfing. Na ten bych se ale nespoléhala, je tu jen pár hostitelů a mají většinou plno, protože turistů se sem naopak valí mraky. Zatím se mi Couchsurfing podařil jen jednou a to jsem vždy psala opravdu hodně osobní zprávy a snažila se vybírat aktivní uživatele.

A jídlo v restauraci - není výjimkou tu za hlavní jídlo dát na naše zhruba 800. Já jsem tedy na výletech přežívala na konzervách fazolí v tomatové omáčce a sušenkách Maryland - protože byly nejlevnější.


Asi vám je jasné, že počasí tu bude trochu drsnější. I tak je to ale šok. Teď ke konci srpna už začíná podzim, prší a fouká. Ale není to normální vítr, občas mám problém zůstat na nohou a neodletět do příkopu. Asi i proto bych vám doporučila jet sem jen přes letní měsíce.

Koncem srpna končí i moje výletování, spát ve stanu a stopovat už je čím dál náročnější. Navíc, dny se krátí a za chvíli přijde polární noc. Jen pár hodin světla denně. 

Až nasněží, možná budete zaseknuti na farmě. Menší silnice se dost často uzavírají, když je hodně sněhu a vy jste tak doslova odstřiženi od světa. (Jen pokud byste bydleli u Ring road, tak tam by vám to snad nehrozilo, ale stejně, kam se dá vlastně jet?)


Okolo baráku budou pobíhat psi, dítě se vám sem tam vyválí v hnoji. Je důležité, aby vám zvířata nevadila. Ale zase je nesmíte úplně bezmezně milovat. Vztah některých Islanďanů ke zvířatům je trochu zvláštní. Nebo ne zvláštní - jiný než na jaký jsem zvyklá. Občas se mi to nelíbí. 

Pro Čechy jsou jejich koně vším, trénují je a pečují o ně s láskou. Tady je má mnoho farmářů hlavně na nahánění ovcí, jsou nástrojem. Celé dny venku bez přístřešku. Zároveň mají stáda nevychovaných koní - jen a pouze na maso nebo na krev, která se používá ve farmacii do hormonů. 
Psi jsou super, do baráku ale nesmí a nikdo se s nimi nemaže. Já v tom vztahu ke zvířatům nevidím lásku. Mají je asi rádi, ale jinak.

Říkáte si, jestli to za to člověku stojí?


Island mi dal hodně. Viděla jsem jednu z nejkrásnějších a nejzvláštnějších zemí světa, poznala jsem místní lidi a život zde a ještě si domů odvezu nějaké ty peníze, které se hodí do začátků na vysoké škole. 

Stopovala jsem. Což v závěru není negativem, je to neodmyslitelná součást celého tohohle šíleného dobrodružství. Potkala jsem přes 50 lidí, kteří byli jak z Islandu, tak z různých jiných zemí. Pomohli mi, obohatili mě (některé příběhy jsou nezapomenutelné). Nepřipadala jsem si tak sama.


Práce to byla lehká, bavila mě a měla jsem hodně volného času. Žila jsem zde zdarma a ještě jsem mohla sníst, na co jsem měla chuť. Vzhledem k islandským cenám vím, že bych si podobný výlet nikdy nemohla dovolit (nebo alespoň ne nyní). Půjčit si na dva týdny auto, sem tam přespat v hotelu, kupovat si potraviny, výjimečně se najíst v restauraci. 

Jako au-pair jsem tohle nemusela řešit a ještě jsem poznala Island mnohem více autenticky, očima místních farmářů. Nestihla jsem projet všechna místa, ale byla jsem rybařit, čeká mě ještě nahánění ovcí z hor. Zažila jsem polární záři i půlnoční slunce. Jako turisté byste museli přijet nadvakrát nebo tu být alespoň dva měsíce.

Takže za mě, pořádně zvažte, jestli je Island vážně pro vás. A pokud jste stále přesvědčeni, že ano, jeďte! Bude to jedno z vašich nejlepších rozhodnutí, která jste kdy udělali.

(Podívejte se ostatně i na všechny články z Islandu v rubrice Island a mrkněte na mé fotky na instagramu)

Budu se těšit na vaše komentáře. Klidně mi napište, jestli by vás práce aupair na Islandu lákala a proč, popřípadě proč ne. Nemám ani problém vám pomoci se sem dostat a najít zde ideální rodinu, nebojte se mě kontaktovat emailem - kracmarovat@gmail.com

Smrtící výlet na jih

Tento článek není pro slabší povahy. Zemře jeden mobil a pták, jeden objektiv a foťák se zraní. Aneb o propršeném výletu na jih Islandu.

„Ať mají stan, ať mají stan,“
modlila jsem se po cestě do Selfoss. Nedávno jsem spala pod širákem, tohle počasí je ale šílené. Potřebuji ten zatracený stan.

Povídala jsem si s řidičem. Asi po hodině se trochu rozvyprávěl a já jen valila oči.

V roce 1980 jsem byl na zimní olympiádě v Lake Placid. Nesl jsem i vlajku při zahajovacím ceremoniálu. Závodil jsem v běhu na lyžích, na Islandu jsem neměl konkurenci. Nevyhrál jsem, ale umístil jsem se poměrně dobře. Teď na olympiády jezdí moje vnoučata - zatím jen na ty pro mládež.“

Takže, už jste si někdy stopli olympionika? Protože já jo!

V Selfoss mi byl doporučen second hand, kde prý mívají stany. Malý za 500 ISK (100 korun), ani jsem nechtěla váhat. Nakonec jsem jej ale přecejenom rozbalila a zodpovědně se přesvědčila jak vypadá. Málem jsem si v té nákupní horečce koupila dětský stan na zahradu. To by bylo teprve překvapení. Písnička mám malý stan, mně na nohy táhne se málem stala realitou.

Přesunula jsem se tedy a zakoupila stan dospělácký za 2000 ISK. Výlet mohl začít. Neměla jsem plán, opět. Nakonec jsem se rozhodla, že se nechám odvézt do kempu u Strandarkirja.

Prší.

Dodávka staví u krajnice, mladý muž se ptá, kam jedu. Sdělím mu jméno kempu a on přitaká, míří prý na stejné místo. Sedím vzadu ve vozidle na matraci. Přemýšlím o tom, jestli dochází k human traffickingu i na Islandu. Na klidu mi totiž nepřidává, že sjíždíme z cesty do úplně jiného města, než kam bychom měli.
V dodávce

Pokládám si otázku: Dokážu se ubránit knížkou?
Auto zastavuje.
A vše se vysvětluje. Islandské názvy znějí velmi podobně, došlo tedy k malé záměně. Míříme zpět k hlavní silnici, vystupuji  a čekám na další auto.

Prší ještě víc.

Paní jede do Reykjavíku, no alespoň mě může hodit k další křižovatce. Můj geniální plán se mi ale nedaří vysvětlit, paní moc neumí anglicky. Řekla, ať si nastoupím, ač jsem měla menší podezření, že vůbec nepochopila, co potřebuji.
Pomalým tempem jsme dojely ke křižovatce a paní zastavila. Proběhly asi tři telefonáty a tři nejdelší minuty ticha v mém životě. A pak odbočila. Mým směrem. Lámanou angličtinou mi řekla něco ve stylu, že mě odveze, kam si ukážu. Ukázala jsem si až do kempu.
Tento kemp je zdarma (odkaz na kemp) a najdete zde vše potřebné. (Třeba zmáčených 500 ISK u štěrkové cesty, tak jako já)
Nejlepší cena za kemp

Bořek stavitel

Přede mnou stál nadlidský úkol. Postavit stan. Stavění stanu je totiž ta činnost, které se většinou účastním jen jako pozorovatel. Sem tam, abych měla alespoň nějaké zásluhy, pomohu dát dohromady takové ty tyčky, které zasunujete jednu do druhé a pak si s nimi připadáte jako Špotáková. 

Vzhledem k tomu, že jsem silná a nezávislá žena, která si vždy poradí (nebo si prostě sedne na zem a čeká, že se problém vyřeší sám), jsem se rozhodla výzvě postavit a uspěla jsem. 
Lilo a foukalo, nebyl čas na kdovíjaké patlání se s tím. Stan s každým závanem větru měnil pozici a mně už bylo tak trochu jedno, že je trochu z kopce. Hlavně zabodnout kolíky do země a bydlet. 

Dům by byl, teď už jen zasadit strom a zplodit syna.

Ohřála jsem si fazole, protože fazole v tomatové omáčce jsou život. Pokecala jsem s Italy a vrátila se do své oranžové vily. Snědla jsem zase polovinu svých zásob (typicky), i když mi mají vydržet další tři dny. 
Parádní nápad

Láska na šest - FAZOLE
V šest ráno mi zvonil budík. Mizera.
Boty mokré od stěny stanu, to bude krásný den, pomyslela jsem si. Než jsem došla k silnici, byla jsem promoklá až na kost. To nám to začíná. Dvě auta za hodinu. Voda stéká po kalhotách. Ukazuje se, že mé nepromokavé boty nejsou zas tak nepromokavé. Měním plán a zkouším stopovat i na druhou stranu. 
Do Prahy kousek

Pozdrav od Čechů

Svezla jsem se do Keflavíku (letiště), kam jsem vůbec nepotřebovala. Ale aspoň jsem mohla sedět v autě a nemusela jsem stát venku. Z Keflavíku jsem se vracela jinou cestou a společně s americkými turisty jsem viděla Most mezi kontinenty. Vede nad místem, kde se dělí zemské desky, stačilo tedy přejít onen most a po pár metrech jsem byla v Americe. A pak že to je daleko...
Most mezi kontinenty

Most mezi kontinenty

Most mezi kontinenty

Most mezi kontinenty - kapka vody krásně rozmazala nápis

Taky jsme zajeli ke Gunnuhver. Trochu mi to připomíná peklo, ze země vychází hustý dým, všechno vypadá ponuře. Ale ve skutečnosti to peklo samozřejmě není, kdyby totiž bylo, už by si mě tam stoprocentně nechali za ty moje špatné a nevhodné vtipy o věcech, ze kterých si normální lidé legraci nedělají.
Gunnuhver

Gunnuhver

Gunnuhver

V Selfoss jsem se setkala s Jirkou. Nakonec jsme se našli. Proč nakonec? Místem srazu byl obchod Bonus, který jsem měla po cestě. Jenže po cestě nebyl jenom jeden Bonus...

Jsem tu, stojím u pečiva, kde jsi ty?“ píšu Jirkovi.
„Taky u pečiva,“ odvětil.
„U vchodu a tam jak jsou pokladny?“
„Jo.“
„Já taky, ale nevidim tě,“ zmateně se rozhlížím. Posíláme si fotky míst, kde stojíme.

Až google mapy nám ukázaly, že obchod jsme trefili, trochu horší to bylo s městem, ve kterém onen obchod byl. Dojíždím 15 kilometrů za Jirkou a konečně se potkáváme... 

Slečna se toho nebála, jela jako šílenec.  Bylo mokro, to jí ale v předjíždění vůbec nebránilo. Valila to místy i 130 km/h. Vyloženě nervózní byla, když se musela táhnout za autem, které jelo třeba jenom stovkou. Nějakým zázrakem jsme ale tuto adrenalinovu jízdu přežili a mohli jsme tedy obdivovat vodopád Seljalandsfoss. Tento vodopád je proslulý tím, že jej můžete obejít celý dokola a musím uznat, že tohle byl vážně zážitek.
Seljalandsfoss

Seljalandsfoss

Seljalandsfoss

Byl ale čas pokračovat dál. Bláhově jsem se domnívala, že odstopovat od parkoviště plného turistů bude lehké. Eh. Stáli jsme tam tak hodinu. Do toho foukal tak silný vítr, že jsme měli co dělat, abychom jej ustáli. V botách jsem měla malé Lipno. Míjelo nás jedno auto za druhým, až konečně zastavil.

Jmenuje se Connor a pochází z Los Angeles (a dámy vězte, že s takovým řidičem byste jely klidně až na konec světa).
Vracel se do států, ale letadlo bylo plné. Aerolinka mu nabídla kompenzaci, koupil si tedy jinou letenku a měl naplánované i mezipřistání na Islandu na pár dní. Jen tedy chudák neměl zrovna vhodné oblečení.

V autě jsem zjistila nepříjemnou věc. Můj telefon nereagoval na dotyk. To ten podělanej déšť. Vytahuji starý záložní zelený telefon po bratrovi, displej mu nedopatřením křupnul na rozlučce se třídou. Stane se. Doposud ležel v kufru. Nikdy jsem si jej s sebou na výlety po Islandu nebrala, teď jsem ale udělala výjimku, vyplatilo se. Vidíte, mívám i dobré nápady.
RIP mobil

Connor mířil na stejná místa jako my. První zastávka byl vrak letadla z roku 1973. Prý kousek pěšky od silnice. Čtyři kiláky v nejhorším počasí, které jsem kdy zažila. A teď přijde malý bonus. Jsme u letadla, splněný sen, co se ale nestane.
Vytahuji foťák.
Konečně, konečně jsem tu, tak moc jsem sem chtěla.
Chyba. Závěrka začala klapat jako kulomet, foťák nefungoval.
Vytahuji druhý, přendávám objektiv, neostří. Ostřím tedy manuálně, hledáček špinavý jak prase, sotva něco vidím, do toho pořád ten otravný liják. Používám slova tak sprostá, že je teď ani nemohu napsat, abych si do konce věků nepošramotila karmu.
Dc-3 Plane Wreckage

Zklamaně šlapu štreku zpět k autu, kde na nás čeká Connor. Zapomněla jsem dodat, že on šel původně s námi, ale po pár minutách se vrátil, jelikož jeho oblečení prostě nebylo úplně vhodné na podobné vycházky. Chvilkami jsem si říkala, jestli nejsem až moc důvěřivá. Nechat batoh v autě u člověka, kterého neznám a který s ním může kdykoli odjet.

Neodjel. Ono taky, k čemu by mu byl zmáčený batoh plný zmáčených hadrů. Dámských.

Bez mobilu, bez foťáku, s objektivem, který byl zamlžený až na čočce jsem neměla chuť pokračovat. Byla mi zima, mokro. Jediné, co jsem teď chtěla bylo sedět zabalená do deky a dívat se na nějakou stupidní americkou reality show a přitom jíst nachos. Nemám ve zvyku se vzdávat, teď jsem ale byla tak zklamaná, smutná a zničená.

S Američanem jsme dojeli ještě na oblíbenou Black Sand Beach, hlavou se mi honilo, jak krásné fotky jsem odtud mohla mít. Pokračovali jsme do Víku a já už věděla, že dnes na to kašlu. Vyjednala jsem si spaní u rodičů mé au-pair mamky v Akranes - kousek od Reykjavíku. K velkému štěstí totiž i Connor mířil zpět a tak jsme se s ním mohli svézt. Cestou jsme srazili ptáka. Seděl uprostřed silnice a neuhnul. Asi sebevrah. Aspoň jsem viděla, že někdo má ještě horší den než já.
Black sand beach a zničená já

Bylo už pozdě večer, když jsme se přiblížili hlavnímu město, Connor mi nabídl jízdu alespoň někam mimo centrum, rád by mě prý dovezl až do Akranes, ale musel být na čas na letišti, kde vyzvedával kamaráda.

Hledali jsme společně vhodné místo pro další stopování, skončili jsme u posledních lamp v Mosfelsbaer, dál už bych stála ve tmě uprostřed ničeho. Vděčné objetí, poslední slova díku.
„Hlavně mi napiš, až dorazíš, chci mít jistotu, že jsi v pořádku.“
A pak odjel. A já se bála. Je pozdě, je tma, prší a já zase začínám stopovat. Stopování večer jsem se vždy chtěla vyhnout, mám ale na výběr?

Klepu se, strachy nebo zimou? Po pár minutách se na mě ale usměje štěstí. Paní míří do Borgarnes, to mě může provézt alespoň tunelem a do Akranes snad ještě něco pojede.
„Já tě hodím až domů, kam přesně?“ nabízí mi. Přijímám a naviguji.

„Stejně nemám žádné plány, přítel je na pánské jízdě, dneska dávají nějaký důležitý zápas a oni to prostě musí vidět. Jsou jak malí kluci. Takže bych byla doma sama. A navíc, jsem těhotná, takže ani není moc co dělat.“
Vypráví mi o tom, že má ráda islandskou zimu. Když je vše přikrytá sametovým sněhem, šero, domy osvícené žlutými lampami. Klid.

Klid. Jak já si teď užívám, že už jsem v Akranes. Čekala mě obrovská večeře a teď stojím pod horkou sprchou. Smývám ze sebe zklamání z toho, že jsem neviděla ledovce a pláž s kusy ledu - Jökulsárlón. Anebo že by to byla jasná výzva k tomu, abych se na Island ještě vrátila?

Výzva přijata.


:)

Další články o mém au-pair pobytu najdete v rubrice Island a zásobu fotek a videí každý den na mém Instagramu


6 velkých přínosů pobytu v zahraničí


Dva měsíce mého pobytu v zahraničí už mám za sebou. Ještě sice nejsem doma, už teď ale vidím, jak moc mě tato zkušenost změnila. A chtěla bych vám zmínit ty nejzásadnější výhody a plusy, třeba vás to motivuje a také vyrazíte.

  • osamostatnění a překonávání se

Ani před Islandem jsem nebyla nějak extra nesamostatná, párkrát už jsem do zahraničí na vlastní triko vyrazila. Ale mám pocit, že Island mě ještě více zocelil a teď už mi nedělá problém skoro nic. 

Zvládnu si koupit letenku a letět sama letadlem, našla jsem si práci, postarám se o dvouleté dítě i o domácnost, ve volném čase vyrazím na výlet - ať už sama nebo s kamarádem. Nezastaví mě hnusné počasí, spaní pod širákem už pro mě není strašákem, stopování se stalo běžnou součástí mého života.
Do tohohle bych dřív nešla

  • zodpovědnost

Vždy jsem se snažila cestovat zodpovědně. Zodpovědně, ale zároveň i tak, abych něco zažila a zbytečně se nebála věcí, které zase tak nebezpečné nejsou.

Když stopuji, jakmile mi zastaví auto, snažím se zapamatovat si SPZ (ne vždy se to podaří), popřípadě alespoň typ/barvu auta. Nejprve se řidiče zeptám, kam jede. Dává mi to nějaký čas navíc na rozmyšlenou. 
Kdyby se mi cokoli nezdálo, mohu říci, že potřebuji jinam, než on. Kdybych mu řekla rovnou, kam mířím, už by bylo těžší jízdu odmítnout. Když se rozhodnu nastoupit, obratem píši mé hostitelské mámě, že jsem na cestě a čím jedu. 

Každé mé jednání je jen na moji zodpovědnost, za zadkem mi nestojí mamka, která by za mě když tak průšvih vyřešila. Není tu brácha, který by pro mě dojel, kdybych se někde zasekla. 

Je to děsivé ale báječné zároveň.
Islandští koně

  • jazyk

Používat angličtinu (popř. jiný jazyk) každý den člověku neskutečně pomůže. Rozhodně vám to zvýší jakési jazykové sebevědomí. Jakmile si uvědomíte, že jste přežili několik měsíců v prostředí, kde nikdo nerozuměl vašemu mateřskému jazyku, bude pro vás jakákoli další komunikace mnohem jednodušší. Přestanete se bát oslovovat cizí lidi, bavit se s ostatními o čemkoli.

Zjistíte, že udělat chybu už nic neznamená. Ve škole byste za to dostali o stupeň horší známku, v reálném životě je to každému jedno, pokud se dokážete vyjádřit srozumitelně, byť s chybami. Nikdo se vám nebude smát, že jste použili špatný čas, nikdo nebude řešit, že jste trochu pomotali výslovnost.

Pokud umíte ovládat jazyk na takové úrovni, že si koupíte jídlo, dokážete říci, že vás něco bolí, víte, jak komunikovat v obchodě, na letišti, v rodině,... pak se toho vůbec nebojte. Zbytek přijde sám a kdyby ne, máme přece slovníky v mobilu.


  • praví přátelé / milující rodina

Až když odjedete, zjistíte, jestli vaše přátelství byla opravdová. Jestli si máte s kamarády o čem napsat, i když jste daleko od nich a nevidíte se s nimi, neprožíváte stejné věci. Jestli vaše kamarády zajímá, jak se máte, co děláte (a naopak - jestli to samé zajímá i vás). 

Neznamená to, že si musíte každý den psát hodiny a hodiny, i krátký chat jednou za čas, kdy si sdělíte své dojmy a novinky ze svého života, je nesmírně důležitý. Pokud si máte pořád co říct. Pak poznáte, že vaše přátelství funguje. 

Mám to štěstí, že jsem pořád v kontaktu se všemi důležitými lidmi (s některými více, s některými méně, ale jsem). Vím, že až přijedu, pořád se budu mít s kým potkat, zajít na kafe, jet na urbex. Že se zase všechno vrátí do svých starých kolejí.

(Nečekejte ale, že vám všichni budou psát. Občas je to i na vás, ozvat se jako první. To, že jste si odjeli, neznamená, že všichni mají povinnost se vás neustále ptát, jak se vám vede.)
Moje jedinečná parta a naše poslední zvonění

A rodina? Vždycky jsem věděla, že naše vztahy jsou více než dobré. Až pobyt v zahraničí mi ale ukázal, že za mnou stojí ti nejskvělejší lidé na světě. Že i kdybych chtěla jet na konec světa, budu mít doma podporu. Všem se stýská, ale všichni zároveň vědí, že jsem šťastná. Denně si voláme, povídáme si o maličkostech, těšíme se na sebe.

Teď zkrátka vím, že moje rodina tu pro mě vždy byla, je a bude. Že se mám kam vrátit, že až přijedu zpět do Česka, pojedeme spolu na nákupy do Hradce (ač mě to většinou nebavilo, teď se na to hrozně těším), na Zvičinu na západ slunce a horké maliny. 

Mamka uvaří svíčkovou, já budu hodiny a hodiny vyprávět, co jsem zažila, budeme u toho koukat na ČT24 a sledovat politiku, prohlédneme si fotky, konečně se zase projedu svým autem. Všechno zase společně. Ty drobnosti, které už pro mě byly zvykem a něčím naprosto běžným, se teď staly něčím, na co se neuvěřitelně těším. Jako takový malý nový začátek. 
Restart.

S tím se pojí i následující bod.
Rodina je základ

  • doma je doma
Když jste doma, neuvědomujete si, jak dobře se vlastně máte. Nebo alespoň já jsem to nedokázala vnímat. Že máme překrásnou přírodu, obdivuhodnou architekturu, dobré ceny, velký výběr v obchodech.

Na Islandu jsem se začala těšit na maličkosti. Na tvaroh a normální neslané máslo, na to, jak mám všechno blízko. Nemůžu se dočkat toho, až zase budu sedět u kostelíku Byšičky a budu se jen tak koukat do dálky. Vedle mě bude cvakat foťák časosběr.

Prachovské skály, bože, to je tak dokonalé místo. Praha a její uličky, jižní Čechy, Beskydy, Krkonoše. Hrady a zámky, obrovské kostely, vietnamské večerky na každém rohu. Nevkusné oblečení v kombinaci s ponožkami v sandálech, tousty s kečupem za dvacku. Rádio, kterému rozumíte, špatné pořady na TV Barrandov. 
ROHLÍKY. 
Nepříjemné ženské na poště, posezení u piva, které vás nezruinuje, debaty o politice,... 

Já tu naši zemi vždycky milovala. Ale teď, když jsem nějaký čas byla pryč, začala jsem ji milovat ještě víc. 
I když má své nedostatky, pořád je to můj domov.

Než začnu s povídáním o úžasném severu. Tuhle vlajku jsem si vzala s sebou. Proč? Protože už když jsem odjížděla, věděla jsem, že miluji svoji zemi. A když jsem teď pryč, tento pocit ještě zesiluje. Už se těším, na Prachovské skály, Zvičinu, Prahu, Brno, Beskydy. Už se těším na zahrádky restauraci, kde si dám vychlazenou Kofolu. Na města a přírodu. Jsem na Islandu, je to tu krásné a pravděpodobně se sem budu ráda vracet. Čím déle tu ale jsem, tím více jsem si jistá, že mým domovem je Česko. 💙💙 . . Before I start with stories about north. I took this flag with me. Why? Because I had known before I left, that I love my country. And when I am away, this feeling is getting stronger. I am looking forward to Prachovské skály, Zvičina, Prague, Beskydy. I am looking forward to cold Kofola in the restaurant. I am looking forward to towns and nature. I am in Iceland, it Is beautiful here and I will probably come back. The longer I am here, the surer I am, that my home is Czechia.💙💙
A post shared by Tereza Kráčmarová (@terezkracmarova) on
  • svoboda

Být pánem svého času. Cestování o samotě si užívám. Nemusím na nikoho brát ohledy. Pokud chci sedět dvě hodiny u vodopádu a kreslit si, můžu. Pokud chci tři hodiny procházet skrz naskrz bleší trh v Reykjavíku, můžu. Pokud chci změnit plán a dělat úplně něco jiného, než jsem měla původně v úmyslu, můžu. A nemusím dělat kompromisy. 

Nemusím na nikoho čekat a nikdo nemusí čekat na mě. Je to něco nového, něco, co mě začalo hodně bavit. Nemusím nic plánovat, můžu se procházet ulicemi a nemít žádný cíl. Má cesta nemusí končit u nějaké památky nebo přírodního útvaru. Můžu ze své cesty udělat cíl. 

Lidi, tohle prostě musíte zkusit.


A není to zdaleka vše, je tu mnoho dalších výhod (a stejně tak i nevýhod), pro mě jsou ale tyto nejzásadnější.

Vyrazili jste někdy sami do zahraničí? A jaké to bylo? Podělte se o zkušenosti do komentářů.

Další články o mém au-pair pobytu najdete v rubrice Island a zásobu fotek a videí každý den na mém Instagramu

Akranes, Reykjavik Pride a Golden Circle

Tentokrát vás vezmu s sebou do Akranes, kde budeme pozorovat západ slunce a obdivovat majáky, nakoupíme na bleším trhu, zúčastníme se Reykjavik Pride a nakonec stihneme i proslulý Golden Circle!


Tento článek bude z velké části věnovaný příběhům lidí, kteří mě vzali stopem.

Robot

Už z dálky na mě mávala mladá blonďatá slečna sedící na místě spolujezdce, usmívala se a měla velkou radost, když její mamka najela ke krajnici, abych mohla nastoupit. Vzadu sedělo její dvojče, dívky se jmenovaly Hekla a Katla. Ano, to jsou i jména islandských sopek.

Měly jsme společných jen pár desítek kilometrů, odbočovaly. Slíbily mi ale, že kdyby se vracely a já tam stále stála, zase mě vezmou. No skoro už to vypadalo, že se s nimi vážně znovu svezu.

Den před mojí cestou jsem přemýšlela o českém slovu robot. Jak jsme na něj pyšní. Ale vědí vůbec i někde jinde ve světě, odkud robot pochází? A připadá jim to vůbec zajímavé?

Vidím, že mi zastavuje auto, (po půl hodině) problém byl, že jelo na druhou stranu. Řidič se ptá, kam potřebuji, odvětím, že jedu směrem do Reykjavíku.
„Nastup si,“ nabídl.
„Ale vy jedete na druhou stranu,“ snažila jsem se vysvětlit.
„Ale nejedu, vrátil jsem se pro tebe, před chvilkou jsem tě minul, ale nestihl jsem zastavit.“

Pan řidič je lékař, pracuje v Norsku. Dříve měl za kolegu Čecha. Na konci 60. let tam emigroval jistý pan Pech.
Zjistila jsem, že toho ví o Česku hodně. Znal naše známé sportovce, věděl, že jíme o Vánocích kapra, četl Švejka, Škodovku považuje za jedno z nejlepších aut, český křišťál mu připadá nádherný. A také ví, odkud pochází slovo robot!

Celé to povídání mně dělalo neskutečnou radost. Občas si říkám, že naše země je jen jedna z desítek, že je příliš malá, že jediné, co o nás v cizině vědí je, že pijeme hodně piva a máme Jágra. A pak vám úplně cizí člověk kdesi na Islandu vypráví o tom, že jako malý poslouchal české pohádky, které mu rodiče naladili na rádiu. Mé hrdé české já bylo dojato.

Pár kilometrů před cílem se mě zeptal, jestli nemám hlad. No měla jsem, ale zbýval jen kousek cesty ke křižovatce, kde se naše cesty rozcházely a kde jsem měla stopnout další auto, které mě doveze do Akranes. Než jsem stačila odpovědět, už jsme stáli na benzínce.
„Zvu tě na něco k jídlu, platím, jsem doktor a ještě ke všemu v Norsku, tak si vyber, co chceš.“

Když jsem dojedla vegetariánský burger a hranolky, pán na chvilku zmizel. Za okamžik se vracel s tou největší točenou zmrzlinou všech dob. Prý se mám pořádně najíst.

Odvezl mě nakonec až do Akranes, ikdyz mířil úplně jiným směrem, zastavil mi u majáků, poděkoval mi, že jsem mu dělala na cestě společnost a než jsem stihla pořádně poděkovat i já, byl pryč.

Další kouzelné setkání, ke kterému by pravděpodobně v autobuse nedošlo...
Vynikající

Větší než já

Majáky v Akranes

Občas mám takové ty návaly ohromné spokojenosti, že se jen musím usmívat a cítím, jak mi ta všechna radost proudí žilami. Přesně tenhle pocit jsem měla, když jsem stála v přístavu, západ slunce jako z reklamy a přede mnou maják, který je i na islandských známkách.

Procházela jsem se, fotila jsem, pomalu jsem směřovala k místu, kde jsem měla přespat, ale nespěchala jsem. Bloudila jsem uličkami Akranes, objevovala barevné domky a pestré zastrčené uličky města. 
Akranes maják

Akranes maják číslo dva

Gay pride 

Ráno jsem vyrazila na Gay Pride do Reykjavíku. Vzala jsem si jen malý městský batoh, což se později ukázalo jako velká chyba. Před Pride jsem totiž měla ještě jeden důležitý cíl - bleší trhy. Chtěla jsem původně sehnat typický islandský svetr lopapeysan, ale byly buďto drahé nebo ošklivé. Za to jsem si ale nakoupila dvě tašky oblečení a přidala jsem i jeden pár bot. 

Znáte to, je to tak levné, že to tam přece nemůžete nechat, že to nemáte kam dát je problém, který nebudete řešit vy, ale vaše budoucí já. Mé budoucí já si koupilo alespoň plátěnou tašku, aby se žlutými igelitkami nevypadalo jako chodící reklama na levný supermarket Bónus.

A tak jsem se obalená pouzdrem se stativem (který jsem samozřejmě nakonec nepoužila, ale co kdyby), narvaným malým batohem, přecpanou taškou a dvěma foťáky na krku pohybovala po Reykjavíku. Musela jsem vypadat báječně. Nelituji toho, kdybyste viděli to oblečení...!

Pomalu jsem se dovlekla k místu, kudy měl procházet průvod. A byla to pecka. Alegorické vozy, ozdobené náklaďáky, duhový autobus, průvod diplomatů, radnice Reykjavíku, věřících a všech možných skupin lidí - ať už gayů, transvestitů,... Atmosféra byla skvělá, myslím, že to nikdo nebral jako nějakou přehlídku úchylek, jak to komentují někteří odpůrci. Spíše se jednalo o průvod, který oslavoval to, v jak svobodném světě žijeme, jak je krásné mít možnost se rozhodnout, jak je krásné se nebát milovat.
Duha před infocentrem

Až jedné Tereze slzička ukápla.

Poseděla jsem ještě chvíli v parku, kde vystupovali různí lokální umělci. Musela jsem ale vyrazit, čekal mě návrat do Akranes a já už od minule věděla, že není zase tak jednoduché vystopovat z Reykjavíku. (O mé první návštěvě Reykjavíku)
Gay Pride Reykjavík

Pryč z centra

Stopovat v centru cenu nemá, zvolila jsem tedy MHD. Řidič už se rozjel a já mu teprve sdělovala, že nemám jízdenku a jestli si ji můžu koupit u něj. Což samozřejmě jde, jen jsem nevěděla, že mi nemůže vrátit a nebral ani karty. Jízdenka stála 410 ISK, já měla nejmenší bankovku v hodnotě 1000 ISK. Ok, pár zastávek autobusem za dvě stovky na naše, to bolí, ale co se dá dělat.
„Běžte si sednout a nechte to, pro dnešek uděláme výjimku, vezmu vás bez placení,“ sdělil mi řidič. Poděkovala jsem mu a začala jsem uvažovat o tom, jak je možné, že narážím vždy na tak hodné lidi.
Gay Pride Reykjavík - autobus

Ze stanice Ártun, kde je benzinová pumpa, opět stopuji.
„Vzala jsem tě, protože vždycky mám pocit, že musím vzít samotné holky, které stopují.

Akorát jedu z práce. Pomáhám lidem s downovým syndromem. Jsou to báječní a dobří lidé. Jezdím za nimi domů, asistuji jim při každodenních záležitostech - chodím s nimi na nákup, na poštu, ale nutná je i pomoc v domácnosti, hygiena a podobně. Dříve jsem dělala i s lidmi s jinými poruchami, byla jsem zvyklá i na agresivní chování, downové jsou oproti tomu zlatí.

Před tím jsem pracovala v mateřské školce. Tu práci jsem milovala. Jenže je za ni málo peněz, tak jsem se rozhodla pro změnu. Moje současná práce je dobře placená i díky tomu, že dělám o víkendech. To pak dostávám více peněz. A také jsou příplatky i za práci po páté hodině odpoledne,“ líčila mi řidička.

„Na moji práci nemusíš mít žádné speciální vzdělání, jen musíš mít nějaké to sociální cítění. Na Islandu se mi líbí, že stát moji profesi hodně podporuje. Lidé s postižením mají péči sociálních pracovnic plně placenou státem, vždyť každý si zaslouží důstojný život,“ dodala.

„Vezmu tě až k domu, kam přesně potřebuješ?“
„Do Akranes, až na konec města, ale já si někoho stopnu a pak dojdu.“
„Ale prosimtě, mám to pár kilometrů zajížďku a doma stejně nemám nikoho, kdo by na mě čekal. Manžel pracuje a děti už jsou dávno pryč z domu, vyrostly nějak moc rychle.“

Byla jsem ráda, že už nemusím táhnout všechny ty věci, navíc mě rozhovor s paní neuvěřitelně bavil a zajímal.
Skanzen Akranes

Tady bych mohla žít

Večer jsem se šla opět ztratit do uliček Akranes, našla jsem steam-punkovou kavárnu, poseděla jsem se sladkou perlivou nezdravou limonádou ve skanzenu a koupila jsem si konzervu fazolí na druhý den.
Až se tak nějak stalo, že jsem se do toho města zamilovala. Přemýšlela jsem nad tím, že tohle by asi bylo to místo, kde bych dokázala nějaký čas žít.
Kavárna Akranes

V neděli ráno jsem jej ale opět opouštěla. Mířila jsem na turisticky oblíbený golden circle. Jedná se o okruh nedaleko Reykjavíku, který se dá stihnout za jeden den a vidíte spoustu věcí.

A zase ti zajímaví lidé.

Před Reykjavíkem jsem měnila auto a nabrala mě postarší dáma.
„Hrozně se omlouvám, tohle je to nejšpinavější auto všech dob, ale manžel si dnes vzal moje.“
Tohle neřeším, jsem vděčná, že jedu.

 Ani nevím jak, ale dostaly jsme se k hovoru o knihách. O těch, které nás zasáhly, na které nemůžeme přestat myslet. O čtení v cizích jazycích.
„Jako první knížku v němčině jsem četla Plechový bubínek. To není úplně lehká četba, ale překvapivě mě to bavilo. Nejprve jsem se hodně zasekávala, ale postupně jsem začala rozumět více a více. A pak už to šlo samo.“

Paní mě motivovala. Čtu knížky v angličtině, ale na němčinu jsem si ještě netroufla, protože jsem se bála, že nebudu rozumět. A tak jsem si sehnala Hunger Games v němčině a jen včera jsem četla asi dvě hodiny. Občas nevím, co jaké slovíčko znamená, ale buďto si ho najdu nebo jej přeskočím a domyslím si, co mělo zhruba být řečeno. Pomáhá mi, že knihu znám téměř nazpaměť. Konečně jsem se odhodlala a to jen díky oné paní.

Doporučila mi také knihu s podivným názvem HHhH, která vypráví o odboji a o lidech, kteří se postavili Reinhardu Heydrichovi. Název skrývá zkratku Himmlers Hirn heisst Heydrich: Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich.

Já jí na oplátku doporučila knihy od Čapka, kterého mám velmi ráda a myslím si, že je to jeden z (našich) nejlepších spisovatelů.

Paní znala Česko dobře. Prý tu totiž má známé a to mezi celkem významnými osobnostmi. Předsedala totiž organizaci sdružující zdravotníky z celého světa a zná se s pár lidmi, kteří zastávali vysoké posty v oblasti zdravotnictví.
Þingvellir je místem prvního islandského parlamentu.


Národní park Þingvellir přerušil naše povídání. Paní si ještě pro jistotu napsala „ČAPEK“ na lísteček, aby se na něj doma mohla podívat.

Již tato zastávka na golden circle mi potvrdila mé obavy. Davy lidí. Lidi. Všude lidi. Asi jsem byla trochu rozmlsaná těmi západními fjordy a severem, kde je přece jenom turismus trochu řidší. Park krásný, výhledy krásné, ale nebylo to ono.

Pokračuji.

Jsem z Islandu, ale pracuji v Dubaji. Tedy teď akorát mířím na chatu, vždycky si dávám tak na měsíc dva oddych.“
„V Dubaji? Páni, a co tam děláte?“ táži se pána, který se rozhodl mě přiblížit Geysiru.
„No takhle, mám firmu, která konstruuje letadla. Vystudoval jsem inženýra letectví. A pak jsem si založil společnost. Lidé nás platí za to, že jim pomáháme s nákupem letadel, přestavbami. Radíme jim, jak letadla upravit. Nevěřila bys, kolik lidí si v dnešní době kupuje letadla. Všichni si teď pořizují letadla,“ cizí člověk mě opět ohromil.

Golden circle

Nedaleko od Geysiru odbočoval ke své chatě. Naštěstí netrvalo dlouho a já mohla opět pokračovat. Vzali mě dva Američané. Otec se rozhodl letět se svým invalidním synem na Island, aby mu ukázal místa, která se mu tu líbila, když tu před pár lety byl. S pány jsem celý okruh dokončila, jelikož jeli na všechna místa, která jsem měla v plánu vidět.
Geysir - golden circle

Geysir byl fajn. V podstatě to vypadalo následovně. Davy stály okolo zábradlí, všichni v ruce mobil nebo foťák. Čekalo se, až vytryskne gejzír. Když došlo k představení, všichni užasle hleděli do mobilů, aby kontrolovali, že mají celou podívanou v záběru. Pak někteří odešli a zbytek čekal na další vytrysknutí, jelikož se asi předchozí záběr nepovedl. Geysir sám o sobě byl zážitek, chtěla jsem jej vidět a splnilo se.

Následoval Gullfoss - další islandský vodopád. Nedávno do něj zahučel nějaký chlapík a ještě dlouho ho hledali. Ono to zábradlí tam není jen pro legraci. A ty cedule, které varují, že zábradlí nemáte přelézat, mají také svůj účel. Přesto jsem viděla několik lidí, kteří to naprosto ignorovali a stáli co nejblíže u okraje, aby si vyfotili selfie - riziko neriziko.
Gullfoss a duha

Bylo naštěstí slunečno, a tak jsem se dočkala i kýčovité duhy a mohla jsem si tedy i toto místo odškrtnout ze seznamu. (Ale Detifoss a Godafoss jsou mnohem lepší!) K hlavní silnici jsme se vrátili za šíleného lijáku. Slitovalo se nade mnou asi třetí auto. Problém byl v komunikaci. 

Než začnu, shrnutí: Golden circle může být super, pokud jej dáte na začátku, kdy jste toho ještě moc neviděli. A taky si neplaťte žádnou tour autobusem, ale jeďte buďto vlastním autem nebo to prostopujte. Za ty peníze to, podle mě, nestojí.

Letiště ne, na sever

Zpět k cestě.
Polský pár, který neuměl anglicky. Ano, s Poláky se dá celkem dorozumět i bez angličtiny, ale jsou věci, které je potřeba vysvětlit pořádně. Protože když nevíte, co ten druhý říká, může se stát například to, že se svezete zpět do Reykjavíku, i když tam vůbec nechcete a jen těžko se vám to podaří zastavit.

Nejprve jsem se tedy modlila ke všem islandským bohům, abych vůbec jízdu přežila. Víte, co se říká o polských řidičích... Něco na tom bude. Pán jel - s odpouštěním - jako hovado. Byl za jízdy na mobilu, svačil, když se potřeboval napít, převzala jeho volant spolujezdkyně. Auto kličkovalo ze strany na stranu. Poté vytáhl nějaký zápisník, napůl koukal do něj a napůl na cestu. Do toho jel asi 130 km/h. Když něco vyprávěl své paní, gestikuloval a rozhazoval rukami, držet volant u toho nestíhal.

A pak, když jsem potřebovala vysadit, abych se vyhnula Reykjavíku a stopla auto na sever, dvojice mi vůbec nerozuměla. Povídali si polsky a pochopila jsem, že řeší, kde mi zastaví. Zopakovala jsem - za doprovodu gest - že „Keflavik ne, Keflavik letiště, já jedu na sever, nahoru, potřebuju někde tady vysadit, vystoupit, tady konec, zastavte tu někde." Do toho jsem ukazovala na mapě, kam potřebuji a předváděla letadlo, u toho kroutila hlavou.

Paní pochopila, co jsem se jí snažila říci, bohužel už jsme ale vjeli do Reykjavíku. Po pár minutách mě vysadili, přes rychlostní silnici byla benzínka. Bohužel ale stála přesně před největším dopravním uzlem. Spoustu odbočovacích pruhů, auta jezdila jako blázen, na benzínku přijelo tak jedno auto za pět minut.
Gay Pride Reykjavík

Přemístila jsem se k autobusové zastávce (kterou všechny autobusy míjely) a zkoušela štěstí tam. Když už jsem přemýšlela, kde dnes přespím v Reykjavíku, konečně auto. Nejelo mým směrem, samozřejmě.
„Prosimvás, vemte mě kamkoli z města, je mi jedno kam, já se odsud jinak asi nedostanu."
Čtyřicátník s copem místo bradky se rozhodl, že si trochu zajede a zavezl mě mimo Reykjavík směrem, který jsem potřebovala. Prý v mládí taky stopoval a ví, jak mi je.

Následovala tak trochu pobrkaná žurnalistka z Paříže. Při jízdě neustále zmatkovala, fotila si krajinu, bála se, že ji zachytí radar a že dostane pokutu (ale nezpomalila), samozřejmě, že ji vyfotil. Když zastavovala na odpočívadle, postavilo se vedle ní auto. Chtěla akorát odjet, místo toho aby vycouvala, začala na řidiče troubit a zběsile máchat rukama, aby mu naznačila, že chtěla projet přes místo, kam zaparkoval. Za to dobu, co troubila a rozčilovala se, by už dávno vyjela a mohla pokračovat v cestě...

Cestu jsem zakončila v malé červené dodávce. Pán pochází z Polska, momentálně pracuje na Islandu. Před tím ale žil a pracoval v Peru, Brazilíi, Indonésii,... Procestoval téměř celý svět, mluví sedmi jazyky plynně, pěti se dorozumí a právě se učí japonštinu a islandštinu.

Gay Pride Reykjavík

Před dvěma lety mu zemřela žena, od té doby nebyl doma. Když jsem mu řekla, že mi je dvacet, byl dojatý. Pak jsem se dozvěděla, že jeho dceři je 21, moc mu chybí, studuje v zahraničí a chystá se do Ameriky.

Bavili jsme se o Islandu a Islanďanech, o vegetariánství, o ochraně životního prostředí, o tom, co nám dělá radost,o tom, co dělat, aby naše jednání činilo šťastné i lidi v našem okolí.

Dodávka směřovala k farmě, vyhýbala se dírám v cestě, vysadila jednu malou cestovatelku a pak zmizela za kopcem.
Majáky Akranes

Maják Akranes

Ateliér


Obchod v Harpě

Harpa

Harpa

Kolaportið - bleší trhy 

Ráj
I tohle se tam dá sehnat




Nákupy a tak

Reykjavik Pride








Akranes


Bowie tribute wall

S orientací ve městě vám tu nic nepomůže, ale zase aspoň víte, jak daleko to je do Norska



Kostel Akranes

Budova, která vypadá jako kostel, ale není kostelem

Jen já a západ slunce

Golden circle


A jak vypadá váš letní outfit?
Národní park Þingvellir
Okolí Geysiru



Okolí Geysiru


Další články o mém au-pair pobytu najdete v rubrice Island a zásobu fotek a videí každý den na mém Instagramu

Zúčastnili jste se někdy Gay Pride? A jaký máte na tuto akci názor? Diskutujme v komentářích

Nejčtenější články tento měsíc

Přečtěte si také